Závěť

Dave Lister, poslední člověk ve vesmíru, seděl na posteli a prováděl pedikůru pomocí nůžek na plech, když vtom do místnosti vešel android s hranatými rysy.
“Zdravím, Kryťáku. Co neseš?”
“Dohonila nás kapsle ze země, pane!”
“Nech mě hádat, poštovní kapsle. Letáky a spam?”
“Skoro, pane. Letáků jsou sice bezmála dvě tuny, Spam žádný. Hodil by se, dochází nám vesmírní moli. Ale kapsle obsahuje i několik dalších zásilek. Převodovka ze Škody 120 v originálním balení. Pitevní zpráva J.F. Kennedyho. Dvouleté předplatné levné pornografie adresované na jméno O. Petersen. A dopis pro pana Rimmera, s modrým pruhem.”
“Ale, Rimmer, něco dostal? Sem s tím.” Lister vytrhl obálku androidovi z ruky.
“Pane, nemyslím si, že je to dobrý nápad otevírat soukromou poštu pana Rimmera.”
To už Lister obálku cupoval na kusy. Zevnitř vypadla jediná stránka textu.
“Hele, dědické řízení. To bude mít Dutohlav radost.”

***

Arnold Jidáš Rimmer nedůvěřivě zkoumal dopis: “Můj otec na mě vzpomenul ve své závěti? Můj otec?!”
Rimmerovo chřípí se nebezpečně roztáhlo. Začal rázovat po palubě.
“Můj otec?! Ten muž, který prohlásil, že moje početí bylo největším omylem dvacátého druhého století? Ten muž který prohlásil, že jsem užitečný jako otvírák na konzervy v krematoriu? Ten muž který si raději vystavil fotografie Hermanna Göringa v šatech Evy Braunové, než fotku svého syna. Můj otec, který litoval, že na akademii místo mě nemůže poslat rodinného psa?”
Rimmer se zastavil a nadechl se.
“Konečně uznání! Ke sklonku života ten tvor, který se nazýval mým otcem našel pro mě, svého syna, trochu uznání!”
Lister stěží potlačil svůj smích: “Dočti to do konce…”
Rimmer, se opět začetl do dopisu: “Můj otec mi odkazuje - encyklopedii pohlavních chorob…”
Rimmer srazil podpatky k sobě, urovnal svoji uniformu a zasalutoval.
“Kdyby mě někdo hledal, budu na palubě C počítat svoji sbírku telegrafních sloupů.