Bez jazyka

„Když jsem byl... když jsem byl...“
Visela na něm očima.
„Dítě. Byl jsem dítě, hrál jsi, hrál jsem. Hrál. Jsem. Si. Že jsem mrtvý... ne... duch. Hrál jsem si, že jsem...“
„Fitzi...“
„Hrál, hrál...“
„Nesnaž se mluvit. To bude dobré. Uzdravíš se a pak mi to řekneš.“
Chtěl jí to říct teď. Chtěl s ní mluvit. Chtěl s kýmkoli mluvit. Chtěl mluvit.
Pohyboval slovy stejně těžko jako duch předměty.
„Nechám tě odpočinout.“
Jemma zmizela tak rychle, že se nestihla ani falešně usmát.
Strašně dlouho je tehdy přemlouval, aby předtírali, že ho nevidí. Očividně by bývalo bylo stačilo pořídit si afázii.