Pomsta

„Princezno?“
„Ano, otče?“
„Posloucháš mě vůbec?“
„Ano, otče.“
„Co jste teď říkal?“
„Ehmn....“
„Nevíš?“
„Ne, omlouvám se.“
„Ptal jsem se na pomstu.“
„No....“
„Ach, princezno moje, to ještě nemůžeš vědět. Pomsta je něco, co by se mělo podávat za studena, tak říkajíc. Něco, co by se mělo řádně uležet. Zasadit a nechat růst, pučet, kvést. Urodí bohaté a šťavnaté plody plné uspokojení a klidu, ale musíš poznat, kdy je čas sklizně. Doufám, že nic takového nebudeš muset nikdy pěstovat.“
Smutně se usměji.
Stará vzpomínka.
Staré rady.
Tichá modlitba.
Prosba, abych byla schopná sklidit svojí první úrodu.
Abych nezklamala svého otce.