V tak krásnou letní noc, kdy se měsíc a hvězdy zrcadlily na hladině jezera, muselo být každému jasné, jak přišlo panství Měsíční Zrcadlo ke svému jménu. Právě v takovou noc Rolan čekal na břehu.
Už dva měsíce, od její nehody, se tu scházel s Erísou. Sotva se trochu uzdravila, vzal ji na procházku k jezeru a vyprávěl jí o zvířatech, která má na starost; jak učí služebná škvrňata, co které zvíře potřebuje, protože otrocké děti musí pracovat hned, jak se naučí chodit.
Dívka po jeho boku mlčela. Za nevtíravou účast mu byla vděčná. Na nic se nevyptával, ani jednou se nezmínil o její nehodě. Rolan se tak pro ni postupně stával důležitým člověkem, v jeho společnosti nebylo nic obtížné, ani mlčení. Jako jeden z mála znal pravou příčinu její indispozice nebo nehody. Právě tak to vysvětlovaly ostatnímu služebnictvu její strážní duchové, pokojská Flér a kuchařka Tiel. Nemělo smysl někomu říkat o znásilnění a následné otravě, stejně by s tím nikdo nic nemohl dělat. Večery na břehu jezera se staly jediným světlým bodem jejího života.
Rolan čekal, jenže dnešní noc se Erísa opozdila. Zpočátku to chlapci nepřipadalo divné, naopak kouzlo stříbrného svitu měsíce ho inspirovalo k veršům:
Kdysi jsem miloval krásku, co brala dech,
s desítkou půvabů vetkaných ve vlasech.
Útlá jak srpek rostoucí luny,
jako horské nebe její oči...
V nejlepším ho přerušilo nenadálý dusot koňských kopyt. Na Měsíční Zrcadlo dorazili nezvaní hosté.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Tak jsem zvědav, jestli
Killman
Tak jsem zvědav, jestli přijeli nějací nájezdníci, anebo výběrčí daní...