Bajky (literární forma)

Beránek žil v krabici. Žil tam, co si pamatoval; krabici měl rád. Venku – daleko, odkud už člověk nedohlédl na krabici - byli hadi a rostliny s trny, a beránek hady ani trny rád neměl.
Jednou k němu přišla liška. Dlouze mu domlouvala, že přece každý správný beránek se má nechat ochočit svým stádem. Beránek posmutněl.
Nazítří vyšel ven, daleko; až potkal stádo oveček.
Jeho krabici se smály.
Slyšel hrozné historky o vlcích.
Jeden starý strýček beránek se chlubil, že se schválně nechává pokousat, protože prý přežije vše.
Vrátil se domů.
„Víš, liško,“ pravil beránek, „introvertům je v jejich krabicích někdy líp.“

Malý voříšek běhal kolem stromu a bouchal do něj klackem. Šel kolem velký vlčák.
“Co to děláš, mládě?” zeptal se.
“Já si tady hraju na rytíře.”
“Pro zrovna na něj?”
“Slyšel jsem o rytíři Donu Quijotovi. Chci být jako on. Nebál se dokonce ani obrovských ramenatých zrůd.”
“Ty jsi ten příběh neslyšel celý? Ty zrůdy byly větrné mlýny a on jen předstíral, že je něčím, co není. Ty toho raději nech a buď sám sebou.”
Psík přikývnul a odešel. Ale poučení si z toho nevzal. Cestou si plánoval, jak bude nesmrtelným a neohroženým strýčkem dobra a bude trestat všechno zlo.

I hledala jedna žabka nejvhodnější nevěstu pro svého syna, po celém šírém okolí hledala, aby se synek přiženil do vlivné přízně. Nejprve vybrala myšku, ta však zdála se jí býti příliš nevýznamná, šla dál a na sovu narazila, ta se jí však zdála býti příliš dravá a vybírala a vybírala, až došla k potoku a oblázek jí poradil, že jeho strýc sedí přímo na vrcholku hory, všechno vidí a jistě nejlepší nevěstu vybere. Když došla žabka k hoře, kámen spadl, zavalil jí nohu a žabka si uvědomila, že strýček kámen tam bude ležet navěky. Inu, kdo dlouho vybírá, nakonec přebere.

Tetičko, vyprávěj, jaké to bylo, když jsi byla mladá,“ škemralo lišče.
„Krásnééé,“ blaženě přivřela oči liška.
„Ucházel se o mne tvůj strýček. To byl elegán! Gentleman. A jak uměl vyprávět! Vydal bestseller. Vtipný. Myslivce vždycky přelstil. Lišáák! Statečný. Ani nezaskučel, když dostal padesát ran holí kvůli Budulínkovi. Jakmile šlo do tuhého, byl jako Rasputin. Kulky se mu vyhýbaly. Je nesmrtelný,“ zdvihla liška ukazovák.
Hřbitovní branka zavrzala. Pěšinka dovedla lišky až ke hrobu.
„Vždyť strýček zemřel?!“ nechápalo lišče.
„Ano, ale je nesmrtelný."
„Napiš dobrý román, nebo žij tak, aby lišky po tvé smrti na tebe rády vzpomínaly. Pak budeš také nesmrtelná."

Kdesi v moři žil maličký pražabák. Nechybělo mu nic - snad jenom trocha pochopení pro jeden bláhový sen.
"Nahoru? Co bys z toho měl?" podivovali se mu.
"Když já bych chtěl vidět světlo," šeptával jim bezmocně.
"Nikam, doma zůstaneš," rozhodli.
Po nocích plakal a pozoroval světélkující plankton.
Jednoho dne však přišla vlna a než se nadál, seděl na kameni a shlížel na moře zvenčí.
Zpátky už se nevrátil. Vědci ho jako nesmrtelného strýčka všech suchozemských živočichů vystavili na čestném místě v muzeu a na nebi má svoji hvězdu.
Ne vždy a ne ve všem mají rodiče pravdu. A pražabák to věděl.

Byl jednou jeden vlk a ten hledal nesmrtelnost. Chodil po lesích a každého, koho potkal, se vyptával na věčný život. Ale nikdo mu nedovedl odpovědět. Až ho jeden výr poslal za lidmi, rce, že jen oni znají tajemství, která ostatním nejsou známa. I šel. Putoval dlouho a už by se byl vrátil, když jednou na svých toulkách nočním městem objevil muzeum. A tam v skleněné vitríně stál jeho strýček, krásný a časem nedotčený. Ale nehybný. Zíral strnule do rohu a mlčel. Vlk ho oslovil, když tu si všiml korálků zasazených do strýčkových očí. Utekl.
Nehledej nesmrtelnost, leč žij, dokud můžeš.

Na Špicberkách žili dva chvostoskoci. Vasil a jeho strýček Váňa. Strýček měl tři sestry. Lisu, Brittu a Annu. Žili nedaleko višňového sadu a měli se dobře. O kousek dál žili dva bratři Karamazovi. Jeden pracoval jako revizor a druhý byl idiot.
Jednoho dne řekl Vasil strýčkovi:
"Chtěl bych se oženit, strýčku Váňo."
"Nemůžeš se oženit, dokud sem živý."
Vasil čekal. Umřely tři sestry, oba bratři i višňový sad. Jen strýček ne.
"Proč neumíráš, strýčku?"
"Protože jsem nesmrtelný, chlapče. A ty se nikdy neoženíš."
"To bych se na to podíval." řekl Vasil.
Odtěhoval se do Itálie a založil si velikou rodinu.

Žil pradávno stařičký sýc,
co rád se díval na měsíc.
S ním přebýval malý sýček;
ten starý sýc byl jeho strýček.
Pravilo jednou ptáče malé:
„Až dáte, strýčku, světu vale,
já zůstanu samotno tu,
kdo rozptýlí mou temnotu?“
Tu jemu vznešeně strýc děl:
„Já ti dám, hochu, na prdel!
Proč, když tě nikdo nenutí,
Tu medituješ o smrti?
Nic neztratí se, co už bylo,
v srdci přežívá vše, co žilo.
Když podíváš se na měsíček,
bude tam vždycky tvůj strýc sýček.“
A z toho plyne poučení:
Na Zemi věčný život není,
však všichni dobří moudří sýci
navěky žijí na Měsíci.

Povedal jedného májového dňa chrúst: „Môj strýko je šváb. Po ňom som nesmrteľný.“
Zbehli sa profesori zoológie, entomológie a etológie, aby mu posvietili na krovky. Na ich pätách dorazili páni filozofi a teológovia a debatovali, či je niečo také vôbec možné, a aký vplyv to bude mať na morálku budúcich generácií.
Chrúst si pozornosť náramne užíval. Zrazu bol slávny, všade vítaný a dobre hostený.
Konečne sa na chrústa prišli pozrieť deti.
Fyzikov syn zhodnotil: „Tvoja nesmrteľnosť je hypotéza, treba ju potvrdiť pokusom-“
A chrústa zašliapol.
Ponaučenie: Nevystatujte sa. Môže sa nájsť niekto väčší a silnejší, kto to vezme ako výzvu.

Byla jednou jedna želva-kareta. Plula si v moři a měla mnoho želvích-karetích synovců a neteří.
Jednou si tak pluje, když vidí jak se někdo topí.
Želva-kareta neváhala a vyvezla ho na břeh. Byl to moudrý pták marabu.
"Děkuji ti želvo-kareto. Splním ti jakékoliv přání."
"Chtěl bych být nesmrtelný." řekla želva-kareta.
Stalo se.
Za dlouhý čas se želva-kareta vrátila na pobřeží a volala moudrého ptáka marabu.
"Copak se děje želvo-kareto?"
"Prosím, moudrý ptáku marabu, zbav mě mého pošetilého přání. Nechci žít věčně bez rodiny a přátel. Všichni už jsou mrtví a já nemám nikoho," plakala želva-kareta.
Moudrý pták marabu se slitoval.