Bajky (literární forma)

Kamzík se vyšplhal na nejvyšší skalní výběžek. Necítil závrať, jen závany větru. Sebejistě balancoval na vrcholku. „Pche, vidíte mě?“ volal a vítr jeho domýšlivá slova odnášel do krajiny. „Tady jsem v bezpečí. Nikdo se za mnou neodváží! Neublíží mi ani tvoje lví zuby králi zvířat, ani tvoje medvědí drápy mlsný siláku, ani ty vlku a tvá obávaná smečka.“ Vychloubání vystoupalo ve vzdušném proudu až k orlovi. Jeho vynikající zrak ihned spatřil chvastouna. Vmžiku letěl střemhlav a jako kámen s obrovskou rychlostí a razancí narazil do kamzíka. Ten se zřítil dolů.
Čím výš se někdo vyšplhá, tím bolestnější bývá jeho pád.

„Vysvětli mi, holka, proč chceš zrovna tenhle klobouk,“ řekla máma zebra své dceři poté, co si mladá zebra vybrala u místní modistky klobouk z pravé panamské slámy, navíc ozdobený širokou červenou stuhou. „Jen se podívej na tu cenu.“
„Maminko, já ten klobouk prostě potřebuju, strašně moc mi sluší,“ odpověděla zebří slečna. „A budu třeba celý měsíc jíst jen suché s vodou, jen když mi ho koupíš.“
„Tak špatně na tom zase nejsme,“ řekla máma zebra a dceři klobouk koupila.
Nakonec si mladé zebry všiml ten nejhezčí zebří mládenec a za pár měsíců byla svatba. Mohl za to jen ten klobouk?

Predával z domu. Nevyprodukoval veľa, čo-to pokúpili susedia, zvyšok miestna pekáreň.
Život chutil sladko.
Bol by pokračoval kým mu sily stačili, no jedného leta sa v kútoch a popri stenách začal objavovať drevený prach. Stoličky sa lámali pod jeho ťarchou, parkety rozpadali. Prišiel o všetok porcelán keď sa preborili police.
Už vedel, že je len otázkou času, kedy mu na hlavu padne strecha.
Pred úľom sa zošikovali bývalé robotnice, teraz vojačky – záloha spojeneckej armády termitov. Aj tomu najmierumilovnejšiemu, najpracovitejšiemu ľudu raz prasknú nervy, ak im niekto pravidelne ukradne a vyžerie domov.
Nech si to pán včelár vyskúša na vlastnej koži.

"Myslím, že tma je černočerná," řekl Krtek. "Černočerná a sametová jako krtčí kabátek. Jsou v ní stuleny mravenčí kukly a ponravy a žížaly. Někdy jdu tou sametovou tmou a cítím jejich vůni. Je to velmi útěšné."
"To je velice zajímavé," řekl Ježek. "Ta moje tma je úplně tmavomodrá, jako inkoustové moře. Všechno v ní plave a všechno se v ní ztrácí. Jsem jen já a nejasné obrysy věcí okolo mne. A moje sny, barevné, duhové sny a vzpomínky. Jen já a moje sny."
"Sny, to zní lákavě," zamyslel se Krtek. "Ale přesto si myslím, že černočerná tma je mi milejší."

Byl jeden motýlek, který žil na louce plné květin. A přesto byl nespokojen.
Všechny byly tak všední. Snil o nějaké výjimečné kráse.
Proto se jednoho dne rozletěl pryč. Letěl dlouho, daleko, až se ocitl nad pustou, nekonečnou rovinou. Nelíbilo se mu tam. Začal pomýšlet na návrat.
A tu spatřil dole květiny naprosto nevídané. Byly pokryté nespočtem drobounkých kapiček, třpytily se jako diamanty. Křehké, úchvatné, jako nejvzácnější umělecká díla.
Motýlek byl uchvácen. Tohle byly květiny, po jakých toužil!
Naštěstí ho zastavila stará vážka. Vysvětlila mu, že to jsou smrtící rosnatky.
Motýlek se vrátil a najednou mu známé květiny připadaly opravdu krásné.

Jde se mu ztěžka. Jen co noha nohu mine. Na jednu stranu doufá, že se mu po zpovědi uleví, ovšem na tu druhou si není jistý, jestli to bude stačit. To tajemství je příliš veliké, příliš svazující. Kdyby vyšlo najevo, co ví, stálo by ho to život.
Ale cesta je neúprosná. Každým krokem se víc a víc blíží k okamžiku rozhodnutí. I v nastalém šeru před sebou uvidí známou siluetu a naposledy zaváhá. Poté se roztřesenou rukou přežehná a poklekne. Dlaň zlehka spočine na hřejivém povrchu dřeva.
Zhluboka se nadechne a zašeptá do vrbové kůry: „Král Lávra má oslí uši!“

Seděli na kameni, kde v břeh se řeka tříští.
Tu Komár začal s vychloubáním, že nejlepším je letcem. Odpoví Hroch, že zas v plavání všechny předčí. Pak Žabák kváknul, že se mu ve skoku dalekém nevyrovnají.
A starý Želv mlčí.
Komár zabzučel, že on umí být v mžiku tu a zas tam. Žabák na to, že je mistrem nad mistry ve skoku do výšky. Hroch opáčil, že jeho vodní proud neodvalí.
A věkovitý Želv mlčí.
Tak se trumfovali, až se servali a zabili.
Jen mileniální Želv dál mlčí.
Inu, proti jalovým žvástům chlubilů je třeba mít kůži pevnější než hroší.

Žil kdysi lišák statný,
který se Renard zval,
velice chytrý, zdatný,
každého přelstít znal.
Ten měl hrozného strýce,
vlk Isengrin to byl,
ten tvrdil, že je více,
neboť má více sil.
Renard však, bystrá hlava
vždy nad ním vyhrával,
tak rostla jeho sláva,
až legendou se stal.
Nutno říct, že i jméno
strýce a rivala
je navždy zachyceno
písní, jež přečkala
staletí, jež nás dělí
od pradávných těch let,
ač tolik lišek, vlků
mezitím spatřil svět.
Oba jsou tedy nesmrtelní.
Z toho vyplývá poučení:
Jeden v oblaku slávy
věčnosti vyjde vstříc,
o druhém pověst praví
jen, že byl hloupý strýc.

Když zemřel vůdce vlčího národa, měl po něm převzít vládu jeho syn. Protože byl ještě malý, vlády se ujal bratr mrtvého krále. Jak šel čas, mladý vlk zatoužil po trůnu, na který měl nárok. Strýc mu ho však zatím nechtěl předat, protože byl nezkušený a příliš divoký. Princ mu začal usilovat o život, ale nedařilo se mu krále přemoci ani obelstít. Začínal si myslet, že je snad nesmrtelný, když strýce unavila věčná ostražitost, trůnu se dobrovolně vzdal a odešel na odpočinek. Zanedlouho vedl mladý král smečku do války se sousedním vládcem, ale protože neznal strategii války, padl hned prvního dne.

Byl jednou bažant se zlatými pery. Všechny slepice ho obdivovaly a zpychl. Jednou potkal fénixe. Pomyslil si: „Je mi podobný, jen trochu ošklivější. Určitě budeme příbuzní.“
„Strýčku, prý jsi nesmrtelný, prozraď mi, jak se to dělá, protože jsem krásný a nesmrtelnost si zasloužím.“ Fénix pokýval hlavou. „To je jednoduché. Jsou čtyři podmínky. První: hnízdo z hořlavého materiálu.“ „Dobrá,“ bažant rychle nahrnul na hromadu slámu; pro jistotu přilil trochu benzinu. „Druhá: hluboké soustředění.“ „Dobrá.“ Bažant zaujal meditační pozici. „Třetí: zapálení.“ Bažant vytáhl sirky. Hnízdo vzplanulo.
„Počkej, ještě jsem ti neřekl to nejdůležitější,“ volal fénix, „musíš být fénixem.“ Ale bylo už pozdě.