Howl's Moving Castle (Howlův létající zámek)

„Něco mi říká, že jsi ten Temný mág, který mě chce vyzvat na souboj,“ prohodil Howl.
Temňák oděný v černém pokývl, svraštil uhlové obočí; havraní vlasy mu sklouzly do inkoustově tmavých očí.
Potom vyvolal démona. Také byl barevně sladěný.
„Držte mě, nebo…“ zvolal Howl. Sofie ho popadla za loket. Kolem vytryskl vír světla, v němž se s chechtáním zrcadlily desítky Kalciferů.
Temný mág spěšně ustoupil. Vír pohltil jeho démona a začal ho pronásledovat.
„Ještěže mě žena držela!“ volal za ním Howl.
„Protože se ti podlamovala kolena,“ dodala Sofie.
„Drahá Sofie, chtěl jsem ti přiskočit na pomoc. Příště vyčaruj víc Kalciferů.“

Sophie měla Howla nesmírně ráda, občas jí ale vytáčel k nepříčetnosti.
"Jak, nezaplatil jsem zelinářovi?" zvolala. "Chceš, abychom byli bez cibule?"
"Tak zaplatíme příště..."
"Já z tebe vyrostu. Vidíš, tady jsou ty vrásky!" ukazovala. Už si ani nebyla jistá, jestli je způsobila její magie nebo stres.
"Ale má drahá nejmilejší, já nejsem jenom čaroděj! Já jsem i archeolog!"
"O tom tedy slyším poprvé."
"Jako správný archeolog, čím jsi starší a čím máš víc vrásek, tím více se mi líbíš!"
"Chceš říct, že jsem vykopávka?"
"Chci říct, že tvé vrásky z lásky oceňuji! Dávají ti charakter!"
Povzdechla si. "Ale zelináři zaplať.

Stačilo rozhodit rukama a všechno se dalo do pohybu. Kolečka v břiše budovy – dobrá, „budova“ byla v této fázi projektu poněkud optimistický označením – se s vrčením roztočila. Písty se s hlubokými povzdechy pustily do práce. Okolní krajina ubíhala, i když za překvapivých bujarých poskoků aparatury.
Nic nenaznačovalo, že by hrozil bezprostřední výbuch.
Silný průvan vytvářel uspokojivý dramatický efekt, když čaroději pohazoval elegantním pláštěm.
„Jestli propukneš v ďábelský smích, tak naši dohodu ruším,“ varoval čaroděje démon Kalcifer.
„Kdepak,“ ujistil ho Howl a prohrábl si plavou kštici. „Bude to chtít pár přístaveb.“
„Stěn tedy rozhodně,“ dodal, když málem spolkl kolem prolétajícího brouka.

Nejmladší dcera bude mlčet a rozedřenýma rukama bude na hranici dokončovat košili pro jednoho z bratrů krkavců.
Nejmenší bratříček se nenechá zmást a zachrání sourozence před čarodějnicí. Případně se nechá zmást, ale nakonec uzamkne démony v čarovné tykvi.
Koníček chudáček zapomenutý ve stáji prokáže obdivuhodné schopnosti Pegase v utajení.
Nejmenší liška z vrhu si vybuduje báječnou kariéru, když se naučí měnit podobu a nakonec se vdá za samotného císaře.
Nejstarší sestra, která už se smířila s tím, že podle pohádkových zákonitostí, nikdy ničeho nedosáhne, se nesmíří s tím, že kvůli kletbě zůstane starou babkou.
Někdy my nejposlednější dokážeme změnit pořadí.

Většina dívek měla sen, že bude bydlet na zámku s krásným princem. Ona na to byla příliš praktická.
Samozřejmě, protože osud si dělá z lidí legraci, skončila s vlastním zámek v oblacích. V pohádkách ale nikdy nezmiňují, kolik je s nimi práce.
"Týden jsem byla pryč na návštěvě u sestry a k čemu se vrátím?" durdila se. "Jak vůbec může pár lidí udělat takový nepořádek?"
"Kdyby tady byl pořádek, myslela by sis, že nás někdo unesl..." Howl jí dal pusu na tvář.
Po zámku v dětství netoužila, ale teď by ho i s jeho obyvateli za nic na světě nevyměnila.

Teď, když byla Sofie stará, měla bolavá záda a ztuhlé klouby v jednom kuse, a ne jen po dni prosezeném nad klobouky v rodinném obchodě.
Na druhou stranu v sobě nacházela překvapivou energii, když smýčila, umývala, cídila a prala, až byl celý Howlův zámek k nepoznání.
Pokud šlo o pucování, tomu neunikl ani samotný Howl. Sofie občas žasla, že se dokáže postavit strašnému čarodějovi, když se jako mladé děvče snažila v přítomnosti mužů, pokud možno splynout s okolím.
Jenomže na srdce staré báby nemohl mít čaroděj zálusk a to jí zvláštně dodávalo odvahu.
Navíc Howl prostě potřeboval vštípit dobré mravy.

Hřejivé oči, hrající ledově modrou.
Růžový kabátec. Ani stopa po zženštilosti.
Horkem sálající ruka, propalující látku jejích neforemných šatů.
Nespatřila dosud hezčího muže.
...krade dívkám srdce, hleslo v ní.
Vystoupali společně nad střechy domů a ona kráčela, omámená melodickým hlasem i slunečními vlasy, uvězněná mezi hradbami teplého ledu. Jednotvárnost cest z jejího obchůdku do sestřina, ať už s mírem nad hlavou či válkou, se porušila.
Proč hleděl na ni? Proč ji chytil?
Neočekávala, co nebylo pro ni; dobrodružství a srdce oživující schůzky ve stínu uliček, neočekávala -
Kouzelný úsměv, silná ramena. Proč..
Nemohla jinak. Náhle se necítila jako šedá (hnědá) myška.

Slečnám se představoval cizím jménem. V zamilovaném poblouznění brával na sebe nejlepší šaty a přes rameno kytaru, protože v dívčím časopise četl, že kluci s kytarou jsou cool.
Jakmile začaly mluvit o zásnubách, práskl do bot.
Nebylo to snadné.
Jeden tatínek rozhodnutý rozbít mu nos a přilehlé části obličeje bušil celý večer na dveře.
Další ho poznal na ulici.
Jedna maminka ho zahnala až do přístěnku na košťata.
Nejhorší byly tetičky. Už dostal ránu čepcem, slunečníkem, kabelkou i vlastním koštětem, ale nejhorší byly jejich pisklavé hlásky, které ho pronásledovaly úplně všude.
Radši se odstěhoval. S celým domem.
Potom přišla Sophie.

Sophie vykročila ze dveří a protáhla si záda. Cídění, zametání a drhnutí všemožné i nemožné špíny jí dalo co proto. Sophie ovšem mohla se zadostiučiněním říct, že to nečistotě vrátila.
Vydala se na louku, kam rozvěsila šňůry s prádlem. Ubrusy a povlečení se třepotaly v jarním větru jako nervózní plachty připravené na cestu.
Sophie nastavila tvář slunci a pak se vydala jen tak loukou. U šípkového keře se zastavila a naklonila se k jednomu z květů. Zavřela oči, nadechla se a na rtech jí zahrál úsměv.
Ani si nevšimla, že cop, který se jí svezl přes rameno, najednou nebyl stříbrný.