Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Dlouho jsem váhala jestli tohle, nebo Lobéliin dopis :) Ale tohle nakonec zvítězilo protože...inu, protože mě to jaksi podvědomně nutí vycenit zuby v úsměvu :oD
"Takže vy říkáte, že najednou nemáte vůbec chuť k životu?" otázal se zamyšleně pan Vančura, nejlepší psycholog v Praze.
PŘESNĚ TAK, potvrdil Smrť a spokojeně pokývl kosou.
"Aha-hm," protáhl zamyšleně pan Vančura a cosi si načmáral do bločku, "a necítíte se někdy sám?"
SÁM? ANO, MYSLÍM, ŽE TO JE VÝSTIŽNÝ VÝRAZ PRO MŮJ ŽIVOTNÍ ÚDĚL.
"Pak je to jasné, pane Smrť, chybí vám žena!" Pan Vančura si spokojeně protřel ruce zatímco Smrť na něj nejistě mžoural modře zařícíma očima.
ŽENA?
"Přesně tak. Musíte si nějakou najít a všechno bude v pořádku. Takže, jaká by měla být vaše ideální partnerka?"
ZUBATÁ?
O tomhle si myslím, že se mi snad povedlo nejvíc. Smůla, že Magie pro začátečníky je poměrně neznámá, nicméně drabble se dá číst i bez znalosti fandomu. Kdo ví, třeba někoho tou svou povídkou k přečtení kánonu nalákám. ;)
Téma: Klepeta
Složit zdivočelý příborník z dvěstěpadesátého byl úkol pro hrdinu, jak v minulém díle princi Křídloňovi důvěrně sdělilo orákulum lístkového katalogu. Festovní kus nábytku nebezpečně mával naostřenými klíšťkami na koblihy a podupávání zakřivených lvích nožek bralo odvahu všem, kteří byli tak pošetilí, aby se odvážili do jejich blízkosti.
Vzhledem k tomu, že tenhle díl Knihovny pro ně nahrála Talis, se Elisabeth předčasně nedozvěděla, jak dopadne Princ Křídloň, využiv pomoci pirátských mágů, kteří se hned potom, co ho vlákají do naostřených klepet příborníku, vypaří po anglicku, a nebýt Lišky, zůstal by v nich viset jako kobliha doteď...
"Vzbuď se, Elisabeth, televize hoří!"
Nakonec jsem se rozhodla vybrat drabble, které mi nejvíc zvedlo náladu. Bylo mi ten den smutno a ještě navíc vyšla dvě přesmutná májovská drablata, a já měla vždycky pro toho ubohého vězně slabost - tak jistě, byl to loupežník a taky ta otcovražda, ale kdo z nás je dokonalý, že? A když jsem navzdory třem krvelačným autorům dosáhla pro Viléma happyendu, udělalo mi to tak dobře...
Takže AU, pro Dangie a pro Lejdynku a taky pro všechny milovníky šťastných konců ;)
Jo, a některé kousky jsou od pana Máchy, ale ty jistě poznáte.
„…zemi milovanou, kolébku mou i hrob…“
...tu poslední myšlenky odsouzencovy přerušeny jsou hlučnými údery kopyt a divokými výkřiky. Dvé známých silných paží do sedla jej zdvíhají, zatímco houf zbojníků ostrými meči drží v šachu vojenský pluk.
Nehnutý stojí lid i kat, zatímco vězeň jest ku svobodě unášen. Když nad dálkou temných hor poslední požár plá a v hluboké ticho měsíce vzchází zář, jsou již daleko. Pátravý pohled Vilémův jeho uchvatitel rozpačitě oplácí.
„Měli bychom odjet,“ navrhuje. „Přesunout se pod slunce jiného světa. Možná Itálie - loďky bílé – věž – město – bílých ptáků rod – vše stopeno v lůno vod…“
„Proč ne,“ souhlasí Vilém.
Ten rozpačitý únosce pochází z Dětinství mého věku od Dangerous.
V zásadě bylo hrozně těžké vybrat jednu. Původně jsem chtěla dát svoji bajku, ale nakonec mi přišlo, že tenhle kousek se dá chápat zcela samostatně, bez toho všeho zmatku okolo, který jsem tím různým mozaikovým skládáním vytvořila. Navíc to byl jediný zoufalý (a nakonec neuskutečněný) pokus o poezii.
V rámci historického poučení ještě jednou říkám, že dáma pobouřená Kristem je Alžběta Stuartovna - česká královna.
Téma č. 28: Růže
Rytíř chrabrý ze země růže přijel do vlasti bílého lva. Věrně a dobře lilii bílé, již pobouřila nahota Kristova, sloužil. Jméno jeho ne nadarmo znělo jak upomínka Ráje, mládec sám měl vzezření jak anděl. Nad rámec povinností, poupátka bílá, zajíčky bez lsti, rád zbavoval jejich nevinností. Za bradu vodil kudy jen chodil, na každém prstě tři. Jen jeden beránek ďáblovi s andělskou tváří se vzepřel.
A rytíř bez cti zpět do své vlasti nedojel. Konec hodný zrádného reka – malá díra ho otevřela z druhé strany než by čekal, z koně spadl, s růžicí přes celá záda, neviděl nikdy svého vraha.
Děkuju všem, co si moji "třicítku" oblíbili, ráda jsem ji pro vás psala.
Proč právě tohle drabble zařadit do autorova výběru je nasnadě: Ačkoliv se jedná v podstatě o přepis komiksové scény s využitím dialogů přímo z ní, má pro mě nezaměnitelnou chuť a vůni. Filmová Vrána je totiž moje srdeční záležitost a je v lecčem první. Je to první film natočený podle komiksové předlohy, který jsem kdy viděla. První film, který mě přivedl k žánru fantasy, ke thrilleru, první film s hororovou atmosférou, na který mě jako malou nechali koukat. Je to film, ke kterému mě přivedl můj bratr. Vidím to jako dnes, jak jsem pozdě večer seděla před televizí, bylo mi snad devět nebo deset let, a chápala jsem svým dětským mozkem jen málo. A pokaždé, když jsem ho viděla znovu a znovu, chápala jsem o trochu víc. A nové, rozšířené, vydání komiksu, mi ještě o trochu víc otevřelo oči. Je to cca 15 let, od chvíle, kdy jsem Vránu viděla poprvé a dodnes jsem ji nedokázala pojmout úplně, protože to ve skutečnosti ani nelze. James O'Barr si vyčítal hodně věcí, prožil hodně bolesti a přetavil tu bolest a vinu a vztek do milostného příběhu. Je starý víc než 30 let, je plný násilí a metafor a temnoty, ale je nádherný a vždycky bude mít co říct.
„Nemohl jsi ji zachránit, Eriku.“
„Měl jsem...“
***
Ten vyděšený pohled v koňských očích už viděl. I tu nezměrnou bolest. Kdysi dávno. Z prázdného vlaku? Ano, určitě z vlaku. Z vlaku, kde lístky kontroloval kostlivec v klobouku. Z vlaku, který po vedlejší koleji nikdy žádný jiný vlak nemíjel. Záblesk bílé přerušený rudými krůpějemi tekoucími z ran způsobených ostnatým drátem. Co jen dělal tady v Huertgenském lese?
„Už jsi někdy slyšel koně hrůzou ržát?“
„Zastav to!! Prosím, zastav to!!“
„Nemůžu to zastavit - je to tvůj sen.“
„Co mám udělat?“
Nemohu ho zachránit, stejně jako jsem nemohl zachránit Shelly.
„Bůh mi odpusť.“
BOOM!
Ačkoliv se to vyvinulo víceméně náhodou, stát se pohádkářem nakonec bylo neobyčejně zábavné. A když došla klasika (já vlastně moc pohádek neznám), ukázalo se, že Křemílek je více než ochotný stát se akčním hrdinou.
Ale nejraději mám tuhle. Už pro tu představu, jak dlouho asi trvá poledne v tom předlouhém polárním dni... ;)
Hnusný pomluvy! Kór s tím zalknutým dítětem!
Tahle rodina nebyla domov. Mlátili se navzájem, malýho mlátili voba. On si ji bral s outěžkem, děcko nenáviděli a pravej otec… no, hádám, že to „cikáně“ nebyl jen řečnickej vobrat.
Moje žena… prostě chtěla dítě. Nám nebylo přáno a Polednice se úřadům nezdála jako vhodná pěstounka pro žádnýho sirotka.
Neřikám, že tohle bylo nějaký čistý řešení. Jenže kdoví, jak by klouček dopadl.
Žijeme teď radši za polárním kruhem. Poledne bejvá většinou jen na hodinách, ale když přijde to pravý, táhne se pěkně dlouho.
Malej běhá po ledu a oči mu září jak Severka.
Moje největší srdcovka je bezpochyby tohle drabblátko. Sice není příliš ozdobené, ani moc kachen kolem něj neplave, ale právě pro tu jednoduchost ho mám fakt ráda.
Fandom berte s rezervou. Je to trochu Koralína, trošičku Ajvaz a Sandman a hodně já ;).
A tohle k němu hezky ladí: http://www.youtube.com/watch?v=ESMsF__aoN8
Ještě pořád existují místa, kudy protéká čas pomalý, hustý a ulepený jako med. Realita tam má krátké ruce a nejistý hlas.
Koralína ta místa pozná okamžitě. Proto ve svých pětadvaceti začne pracovat v knihovně na předměstí, kde ještě pořád mají papírové průkazky a kde vzduch voní kuličkami proti molům.
Vchod do Druhého města objeví hned druhý den v regálu naučné literatury. Se zavřenýma očima přejíždí rukou po knihách a nepodívá se, ani když se jejich hřbety začnou vlnit jako hladina moře. Realita zasténá a prohne se.
Koralína se už dávno nebojí. Ví, že Druhé město žije v každém z nás.
Vybrat si z vlastních výtvorů ten nejlepší, je zatraceně težká věc, protože všechny mi jsou svým způsobem blízké. Ostatně Skřivánek je kus mýho života, jeho posádka i on sám rostl a měnil se stejně jako jsem se za tu dobu, co se mi plaví v myšlenkách, změnila já. Přesto jsme si nakonec vybrala jeden z těch nesoutěžních. Hlavně proto, že ti dva vojáci o kterých vypráví nějsou jen smyšlenkou. A nebýt jich, štěstí a taky jistých rozhodnutí, tak bych tu nebyla já. Tímto tohle drabble posílám tam nahoru svému prapradědečkovi, jehož deník z války máme pořád doma, a jeho dědečkovi, který se domů do Švédska už sice nevrátil, ale zato tady v Čechách neumřel a oženil se tu. :)
19. století
Unavený voják se posadil na patník u cesty. Domov nechal za mořem daleko na severu. Zůstal sám v cizí zemi. Vysoko na nebi cvrlikal skřivan a na obzoru se kupily bouřkové mraky. Vzduch voněl blížícím se deštěm. Pomalu se zvadl. Zamířil k blízkému stavení.
Domů už se nikdy nevrátí...
1914
Utábořili se v opuštěném hospodářství. Na ohni si opékali hubenou slepici. Jeden z nich z kapsy vytáhl notýsek v černých deskách. Na koleni, přesto krasopisem do něj zaznamenal další den ve službách císaře pána.
Jeho zápisky budou dlouhá desetiletí ztracené mezi harampádím na půdě statku, kam se přižení...
Vybrat tu nejsrdcovější ruskou věc bylo docela těžké. Srdcové jsou vlastně tak trochu všechny. Zvláštní místo samozřejmě mají ty, které v zásadě ukazují scény, které jsem sama odehrála, popřípadě celkově linie se Lvem - protože prostě ach, Lev Michajlovič, srdce mé usedá. :) Ale prostě jestli je na tomhle fandomu něco, co bych moc ráda zdůraznila, protože mi to přijde docela silné, je to vztah Sergeje a Tamary. Není to pravá láska sahající až za hrob - jednou větou z "našeho" epilogu, který jsem nakonec neměla to srdce napsat, bylo "Sergej Pavlovič zůstal se svou ženou, kterou nikdy nemiloval - teď už se to nebojí přiznat," - ale je to vztah silný, bolestivý, a přesto trvající, a tohle drabble ho podle mě ukazuje v trochu jiném světle než ta ostatní. Takže tedy neromantická romantika na Smrt v hlubinách.
Na začátku byly zdvořilé pozdravy, nesmělé dotyky. Snad jako u všech novomanželů.
Vášeň se neobjevila. Ale přišel cit - úcta, časem i blízkost.
To ráno, v ložnici – neplakala, ale tvář měla zešedlou obavami; znovu se nezadařilo. Nevím, kde jsem našel tu odvahu ji obejmout, ale nechala se, hlavu těžkou starostmi mi položila na rameno.
***
Tu noc, to už byl na světě Saška - Sergej mě probudil křikem a zbrocený potem mluvil o tvářích mrtvých vojáků. Tiskl moje ruce, až mi zdřevěněly prsty.
Kam se to podělo? Snad se cit udusil pod nánosy účtů... snad utonul v hlubokých pohledech pána domu a guvernantky.
Jestli je někdo, koho bavily i moje doprovody (které mi hrozně pomohlo a bavilo si nashromáždit, ačkoliv jich teď mám neuvěřitelné mnoství, které nikdy nezveřejním), věnuji mu zakončení svého ruského soundtracku.
Ať pláčí vrby, ať ty pruty lkají,
nemohou jarní vítr zadržet
a chudák motýl, který hledá květ,
než květy opadají.
A ty si myslíš, že jsou sítě
na lásku, která opouští tě?
Původně jsem sem chtěla dát Pozdrav z prázdnin, protože to bylo nejrychleji napsané drabble ze všech (myšlenková linie vedlejší kolej - koleje - vlaky - Antonín Dvořák, a šlo to samo), nakonec jsem se ale rozhodla pro Růži pouště. Má to osobní důvod, na téma mě totiž přivedla moje maminka a já jí ani nepoděkovala.
Pomalu se snáší soumrak do králových zahrad. Prochází jimi, šťastná za krátkou chvilku osamělého přemýšlení.
Přijela sem, aby na vlastní oči spatřila toho, o kterém jí karavany přes poušť přinášely zvěsti plné obdivu. Aby sama zjistila, zda je jeho město, jeho lid a on sám vskutku hoden chvály.
Přepych a bohatství, které jej obklopovaly, dokázala ocenit. Jeho rozum, rozvážnost a smysl pro spravedlnost mohla, sama moudrostí proslulá, obdivovat. Ale úplně si ji získat, to dokázal jinak.
Krásou vpletenou do slov, utkanou z veršů.
Jsem růže šáronská, kvítek lilie v dolinách.
Která žena by dokázala odolat, i kdyby byla tisíckrát královnou?
