Autorův výběr 2013

Hromada bomb hnojůvek a Weasleyovských výbušných velerachejtlí. Žádné svíčky nebo tak. Kateřinská kola ve vylepšeném provedení, dokončil jsem je sotva před týdnem. Prskavky, zářící hipogryfové a drak, co fakticky chrlí oheň. Jakmile odbije dvanáctá, mávnu hůlkou a rozsvítím oblohu. Mluvil jsem o tom s taťkou, říkal, že to pak na Ministerstvu s mudly nějak vyřeší. A mamka? Znáš ji, asi mě přizabije, ale potom to pochopí.
A pak přijde hostina, pozvali jsme spoustu lidí - na každého vychází aspoň jeden kanáří piškot nebo omdlévací oplatka.
Dneska je to rok, Frede. Chci, abys tam nahoře viděl, že jsem to tady dole nevzdal.

Bilbo si sadol do starého kresla a s fajkou v zuboch sa začal prehrabávať starými listami. Á, tu bol jeden od Oriho. S úsmevom si spomenul na mladého trpaslíka, ale obálku odložil.
Chcel tomu zabrániť, ale nedokázal. Myšlienky sa mu rozbehli k tomu dňu, keď jeho noru zaplavili trpaslíci a Gandalf a on sa bláznivo vydal na ich výpravu. Vtedy ešte netušil...
Zvonec pri dverách sa hlasno rozcengal. Vyskočil a bežal ku dverám. Otvoril ich. Vonku nestál nikto. Pomaly dvere zase zavrel a vrátil sa ku starému kreslu.
Všimol si, že pánty vŕzgajú, ale nechcel ich opraviť. V skutočnosti nie.

Oheň kreslí stíny po stromech, spolužáci jsou opilí a Mara někam zmizela.
„Kde je Mara?“
„Kde by,“ odpoví, „je to rusalka, ne? Běhá po lese a láká poutníky do hlubin.“
Smějí se, pitomci. Rusalka, tu přezdívku jí vymysleli, že má zelené oči a věčně mokré vlasy.
Přitom ona jen miluje tu chladivou vlhkost, když jí pramínek vody stéká po zádech.
Nejhezčí holka z ročníku. Moje Mara.
Stojím na okraji lesa.
„Maro,“ hlesnu nejistě.
„Tady jsem,“ ozve se ze tmy. Vykročím tím směrem.
„Maro?“ volám a pod nohama mi měkce čvachtá bláto.
„Pojď... už jsi skoro u mě.“
A já jdu.

Dlouhá a Široká, páteř a hlavní tepna, narýsované podle plánů nikdy nevytvořily to pravé pulzující srdce bývalého židovského města. Srdce je třeba hledat jinde. To pravé, které pohání život a rozlévá energii vlásečnicemi ulic, které se noří mezi domy odvážně vysoké, to leží až za Haštalem. Někdy se uličky všemi prostředky snaží nezvané návštěvníky přesvědčit o své obyčejnosti. Když však překonáte odpor a nepodlehnete převaze zápachu Ve Stínadlech a pořádně si prohlédnete pomalovanou zeď, možná objevíte heslo. Pár slov, která otevřou bránu do Druhé Prahy. Třeba potom potkáte chlapce, který z kostelní věže vyšel do nebe. Možná i Velkého Vonta.

Ten druhý Cardiff
Výsledek emancipace
Jaký otec...
Výchova chlapců ve Walesu
Ztráty a nálezy

Vystupují:
Sbor molekul vody (SMV)
Prachové zrno (PZ)
Kapka - tvořená SMV a PZ
Čistá obloha.
SMV Jak krásně tu plujeme na nebi, pozvednuti žárem. Slastná svobodo!
PZ Tak samo tu jsem. Samo v oblacích, jen kdybych společnost mělo!
Stahují se mraky.
PZ (uvidí tvořící se mrak) Hle, tam zamířím. Jistě v mračnu osud svůj potkám!
SMV (uvidí blížící se PZ) Ach, pozor! Jen ať se nesrazíme.
Začíná déšť.
Kapka (SMV) Je pozdě. Ach, pryč je naše krásná svoboda! Jak svazující je pád z nebes!
Kapka (PZ) Jak slastné je být uprostřed všeho. Obklopeno tak velkou společností. Nechť to nikdy neskončí!

Za rohem krásné chodby Mansfieldu...
"A sakra!" Dobové dekorum mě poněkud opustilo. Pořád jsem doufala, že Fanny bude vypadat spíš jako Frances O´Connor, než jako...
"Á, slečna... (dlouhá chvíle přemýšlení) Burnwoodová!" Zazubí se hrdinka.
"Přesně tak, you b... Billie," ucedím.
Tak mě ta čelist bude zase strašit ve snech.
Podává mi ruku: "Pojďte, má drahá, všichni už jsou v zahradě."
"Edmund také?" Svitne mi naděje.
"Jistěže," usmívá se blonďaté nebezpečí.
Ovšem... pokud ona je Fanny pak Edmund bude nejspíš ­a la pan Elton.
Poněkud dost mi sklapne. Začínám hledat skulinku, kterou bych se z tohohle příběhu co nejdřív elegantně vypařila.

“There is no key to art. It is locked in a room, or a garden, which ordinary people aren’t allowed to enter. All they can do is to peep through the keyhole if they are lucky. Artists are like locksmiths, carefully playing with... pins and sticks and all those tools they have until the door clicks and sighs and all the beauty spreads itself before them...”
“Shut up, Basil, will you?” Wotton drank up his glass and was about to leave. “Don’t you see that your work of art here,” he gestured towards Dorian, “needs his locksmith, too?”

Seděla skrčená a útrpně snášela sníh, pod kterým byla téměř pohřbená. Už dávno ztratila sílu bránit se mu. Vždycky, když se ho zbavila, napadl zase další. Celých sto let neroztál. Tak ji pod sebou nakonec celou pohřbil. Usnula. Bylo to to nejlepší, co mohla udělat. Zvířata se smutně šourala hlubokým sněhem a dívala se na stromy, které už po sto let nepromluvily.
Náhle se dryáda probudila. Kdosi z ní oprašoval sníh. Byla by mu řekla, že je to zbytečné, ale zima ji odnaučila mluvit. Tentokrát to ale bylo jiné. Ucítila paprsek slunce. Pohlédla šťastně na svého osvoboditele.
"Aslan se vrátil."

Mednoho vychravého dno jsel ledaleko lustnatého lesínka uváděla pobíhad šidivého voka.
Přišto mé lo volice stlašidelné, mróz ploběhl mjě páteřú.
„Rykhle utént!“ vykřisl moudlý rodce, olovutný rozek. Prodlouženě jícha sklamala všal znočně, protole nepokázala zkamenělu noty rezhýbat. Divý vok zpozoruvav dílku zcelu taralyzovanou ptíšernou úzkostě, trylkem telášil mni ostříc. Uvílivě zavil, ktyž duběhl. Okoro fypadal lípe zbovzdálí. Nyně le ni juvil dešťastný, tagže předchuzí obaly mí břešly du mítosti.
„Jaku, fážený vltu, smutki přížerné tulik do tebu zgrušují?“ chrabže povýdám.
Vlg zovzlyká. „Lá mával jset kdysy sumičku, lakovou líbiznou. Ťábelský sloduch proratně dlahou odlákel fšak pane, alfasavec ošklibý!“ naříků rmutně.