DMD č. 9 pro 9. 4. 2010. Téma: Přehlédnutý vzkaz

Kousl se do rtu a dal se do psaní. Volil slova pečlivě navzdory svým pocitům, které se odrazily v nepokojné křivce hřbetu písmen jejího jména na obálce, v nejistém propojení linek či nebo v tečce, která jako by váhala, jestli bude sama nebo ve trojici.
Já tuším vše:
Řádek za řádkem. Byla to tak trochu poezie, vyznání, možná přiznání, a láska. Láska určitě. Nikdy předtím si nebyl ničím tak jistý.
Jste má paní, vzdávám se svému osudu.
Ty dopisy byly den ode dne obsáhlejší. Pro Taťánu bylo čím dál těžší předstírat, že jeho list v záplavě bílých obálek jaksi přehlédla.

Lestrade a Gregson seděli v Holmesově pracovně a tvářili se samolibě. Watson je pozoroval přes okraj novin. Jejich výraz nevěstil nic dobrého.
Vstoupil Holmes a tvářil se rozčarovaně.
„Vy jste byl hledat toho zloděje, že?“ otázal se Gregson s úsměvem.
„Už jsme ho chytili. Nechal jsem vám vzkaz, abyste skončil pátrání,“ dodal Lestrade.
„Omyl. Pravý pachatel je na nádraží. Za deset minut odjíždí. Nechal jsem vzkaz, v němž jsem vše vysvětlil, na stanici.“
Oba detektivové vyskočili z křesel a zmizeli tak rychle, jakoby se vypařili. Holmes si všiml Watsonova vyčítavého pohledu.
„Musel jsem zalhat,“ řekl. „Máme tu jen tři křesla.“

První dopis se dostal do ruky Jamesovi.
Lily,
Temný pán je rozhodnutý, že musí zabít tebe a tvého syna. Uteč.
S. S.
"To by se ti hodilo, Srábku," zamumlal si James, zmuchlal list do koule a mrštil jím do krbu.
Druhý dopis převzala Lily.
Pottere,
na tvém místě bych si dal pozor na krysy. Jedna se podezřele často ochomýtá kolem nohou Temného pána.
S. S.
"Jenom jedna!? Všichni ti tví zatracení Smrtijedi jsou samé krysy! Incendio!"
Třetí dopis přišel za týden.
Nevěřte Dumbledoreovi.
Podle posledních výzkumů lze Fideliem chránit i svůj vlastní dům.
S. S.
James ho vyhodil bez čtení.

Fandom: Anna Elliotová (Persuasion)
Poznámka: AU. Chválabohu.
Když kapitán Wentworth znovu vtrhl do hotelového salónu, Anne se něj rozpačitě usmála a pak se odvrátila k oknu. Kvůli paní Musgrovové ji nemohl oslovit. Povytáhl tedy dopis schovaný pod papíry na stole, a když opoustěl místnost, modlil se, aby si jej všimla. O hodinu později ho pokojská hodila s ostatními papíry do krbu.
Když se Anne večer dozvěděla, že kapitán opustil Bath, nic nechápala. Týž večer odmítla žádost k sňatku od pana Elliota.
O osm měsíců později ji přijala. Nejhorší rozhodnutí jejího života.
Kapitán Wentworth se nikdy neoženil. Zemřel o pět let později v bahamských vodách na žlutou zimnici.

Nemám na bábovku chuť, nechoď, vzkázala babička.
A vlk hladově stojí na lesní pěšině.
Srdečně Vás zveme, napsal královský pár.
A Zlá víla na křtinách protančila troje střevíce.
Přijde kontrola, suše oznámil sociální odbor.
A strukturální integrita chaloupky zůstala zachována.
Pravidelná kalibrace zdarma! píše se v záručním listě.
A princezna se vdala za hranice dřív, než příliš zkrásněla.
Ovoce - Zelenina, stálo na vývěsním štítě.
A v jejím těhotenství utratili majlant za salát.
Alergie na ořechy, neúprosně zkonstatoval kožní test.
A když jí bylo sedmnáct, vdala se za čeledína ze sousedního statku.
Žádný vzkaz nezůstal přehlédnut. Co sakra budeme dětem číst?

Potkal ji na oslavě císařových narozenin.
Darth Vader se vyhýbal ženám. Důvodů měl dost. Ale jí se vyhnout prostě nešlo.
Mluvila a smála se, neděsil ji jeho bizarní vzhled.
Náhle si dokázal představit, že by mohl žít jinak než doposud.
V jeho přilbě zapípal comlink.
Volal ho imperátor.
Nemohl neposlechnout.
Čekala dlouho.
Pak načmárala na ubrousek: „Čau, lásko,“ a na druhou stranu své číslo.
Řekla, aby mu vzkaz předali.
Cítil hořkost, zklamání.
Čau, lásko.
Jak banální.
Jediným stiskem zmuchlal ubrousek, na rub se nepodíval.
Pomocí Síly jej neomylně poslal do odpadní šachty.
Není jiné cesty.
I nadále bude žít sám.

fandom: Čtenáři, jen tobě patří čest teď v slovech mých svůj fandom odhalit. (pardon.)
varování: Jen muž a žena vystupují zde, ač jisté dívky zklamány jsou snad... (= hetové varování pro Dangie)
varování 2: alternativní možnost nealternativního kánonu. raději příliš nezkoumejte strukturu. (a je to próza, je a je. doufám.)
Srdce mé, perlo krásná, ctnostná, dobrá,
jak napsat mám já smutnou zvěst ti teď?
Ublížit přec nechci. Takto zranit tě
nemohl bych nikdy s čistým svědomím.
Slyš teď, milá: já nesmím tě víc znát.
Chvilku, mžik oka, pouhou vteřinu.
Pak vrátím se; vždyť srdce divoké
jen láskou k tobě prudkou přetéká.
Věz, šílenství že budu předstírat,
pryč posílat tě, lásku hanobit.
Má krutost bodne, vím. Zlá povinnost
mne volá do náruče svojí mámivé.
Odpusť, sladká. Až skončí s osudem ten soud,
já vynahradím tobě slova nemilá.
Má Ofelie! Jen trpělivost měj,
a slib ten, v dobré že vše se obrátí.

Fandom: viz poslední slovo
Jel zkratkou. Zdejší krajinu dobře znal. Pravda, pár let už tu nebyl…
Jel zkratkou, takže minul ono varování.
Stejně k ničemu nebylo.
Jeho kobylka zlehka našlapovala. Náhle si odfrkla.
„Klid, Klepno.“
Ale pro jistotu si připravil meč.
Uširvoucí skřek, kůň vyráží dopředu, on sklouzává dolů, s mečem pohotově. Váha na pravé noze, paráda, prudký sek…
Bezhlavé monstrum se válí na zemi.
Zanadával, chytil koně a připevnil na něj mršinu. Třeba za ni bude odměna.
Vracel se po cestě.
Na kraji lesa spatřil přibitou tabulku.
„Pozor, vzteklý gryf“
Odplivl si.
K čemu takové varování? Před ním taky nevisí nápis „Pozor, zaklínač“.

Velký detektiv se zatvářil spokojeně.
„Máme co do činění s mužem milujícím převleky, milý Watsone. Naznačily mi to kupy šatstva, které se objevují na místech zločinů.“
„Úžasná dedukce, Holmesi.“
„Holohlavým. Na kloboucích nebyl ani vlásek. Jaký má podle vás hlas?“
„Hluboký?“
„Správně, ta sboristka sténala ,Šaljapin‘! Zlepšujete se.“
„A zřejmě bude mít neobvyklou barvu pleti.“
„Teď jsem to chtěl říct. Xenofobní domovník si odplivl, když se zmínil, že ho zahlédl. Watsone! Vy jste dnes pojedl vtipné kaše!“
Lékař něco rozpačitě zamumlal a usilovně se snažil nedívat na stěnu, kde bylo vyryto „Byl jsem t...“. Zbytek nápisu zakrývala ramena jeho přítele.

Gazelím krokem prošla prázdný dům. Na dlouhých řasách zatřpytily se slzy. On zde není. Kdesi v dáli zahřmělo. Zachvěla se. Zimou či zlou předtuchou? Sepjala útlé bílé ručky a safírově modré oči obrátila k nebesům …
Bolest rvala její srdce. Nepřišel. Nemiluje ji. Nelze jí dále žíti! Déšť byl svědkem dopadu něžného těla na dlažbu.
Mourovaté kotě se lhostejně odvrátilo od okna a pokračovalo v cupování lístku průvanem smeteného ze stolu začínajícího slovy "Moje nejmilovanější, ty hvězdo mého bytí! Nelze mi přijíti na schůzku ve smluvenou hodinu, neb požil jsem klobásu nevalné chuti a jsem upoután na lože. Avšak čekej…“