DMD č. 2. pro 2. 4. 2014. Téma: Kousek nebe

Kdo by pro sebe nechtěl kousek nebe?
xxx
Andělé padli. Jako roj meteoritů, jako létavice, jako čínský novoroční ohňostroj, dopadli na Zemi v obláčku kouře a jisker. Vyhnání z ráje 2.0. Uprchlíci na ptačím stromě 2: Odysea pokračuje.
xxx
Castiel se znepokojeně zachvěl. Být člověkem nebylo k zahození, bylo to tak osvobozující (hlavně sex, sex byl osvobozující).
xxx
V nebi bez vlády andělů nastal chaos (ještě větší), nepřicházely nové duše a stávající přecházely mezi svými soukromými nebi, utvářely frakce a bojovaly mezi sebou o každý, každičký kousek nebe, který generovaly. Postupně cupovaly nebe na kousky, dokud nezbyl ani jeden jediný kousek nebe.

Alexander Audilore, Iškariotský paladin a také člověk, který se jako poslední napil ze Svatého grálu, stál v katedrále, pod nohama mramor, před očima kříž s Kristem. Doušek z posvátného poháru mu propůjčil dlouhý a zdravý život. Už dávno to nebral jako dar, ale jako hrozné prokletí.
Už dříve několikrát pochyboval o čistotě a pravdivosti své víry. Za poslední dva roky měl však vysloveně krizi.
Když o tom mluvil s papežem, bylo mu řečeno, že každý si nosí kus nebe ve svém srdci a mysli.
Teď se s pistolí v puse pochechtával, až tu budou všude kolem to jeho nebe uklízet.

"Vždycky jsem slýchala, že spát v bílých duchnách je jako spát na obláčcích," vyprávěla čarodějka, zatímco opatrně loupala lišejníky ze stromů a kamenů. "Tak jsem se rozhodla, že pro ty svoje obláčky vytvořím nebeské pozadí modrým prostěradlem."
Voda se musela vařit na několikrát, aby jí bylo dost. Barvu měla od lišejníků a ostružin docela slibnou, a tak ji všechnu přelila do necek, ve kterých měla uložená prostěradla. Asi po hodině je vytáhla a vymáchala v potoce.
"Neříkalas něco o barvě nebe?" zeptal se Peregrin, když se vrátil a uviděl sušící se látky.
"Bouřkové mraky jsou taky nebe," poučila ho čarodějka.

Ztěžka se mu dýchylo a pomalu rostoucí panika ze stran jeho společníků přikládala na jasně plápolající vatru jeho zoufalství. Ačkoli se díval okolo jak jen mohl, nikde nebylo ani stopy po nějakém záchytném bodě, jež by napověděl, kudy vede stará cesta napříč lesním královstvím. Chtě nechtě si musel trpasličí král přiznat, že jeho malá společnost sešla z vydlážděné pěšiny. Tma byla hmatatelná každým vousem i vlasem a přísahal by, že dusivá tíseň jež je obklopovala má i chuť. Chutnala jako vyhaslé pece and cítit byla po prázdnotě. Kdyby tak kousek nebe, aspoň jedna hvězdička zasvítila a ukázala, kudy se dát.

Vyjedu na střechu, přistoupím k okraji a zadívám se na noční město. Tohle mě vždycky uklidňovalo. Všechna ta blikající světla, vítr ve vlasech. Ruch a shon obyčejných lidí, který se z výšky patnácti pater zdá tak vzdálený.
Bouchnutí dveří, letmo se ohlédnu. „Není to nic osobního. Prostě na něj občas nemám nervy.“
„Já vím,“ odpoví Deserve a postaví se vedle mě. Chvíli je ticho, plnými doušky nasávám ten nebeský klid.
„Nechápu, jak s ním můžeš vydržet,“ prohodím.
„Je otravnej, co?“ Tichý smích. „Naštěstí mám svý odsvědčený metody,“ mrkne na mě. Pousměju se, ale neptám se. Jejich postelový historky slyšet nepotřebuju.

Co všechno se dá spatřit prťavým kouskem nebe? Pro mě, osobu mdlého rozumu, zavřenou v temné cele, je kousek modrošedé oblohy malým zázrakem, celým světem směstnaným do maličkého kousíčku ráje. Často přemýšlím, přestože člověk jako já toho prý není schopen, o tom, jestli bych si celého nebe, kdybych ho měl k disposici, vážil stejně, jako tohohle útržku. Koukal bych se na něj vůbec? Ne, vím to. Co bych dělal s celou oblohou? Zavíral bych se doma a zíral zkrze okno na podobný čtvereček, jaký mám tady. O tenhle kousek se nemusím s nikým dělit - nikdo jiný se na něj nedívá...

„Erik Entwhistle,“ oznámil Mistr Mandaly.
Erik přistoupil ke kamenné obrubě. Nelíbilo se mu, že mistr Ayre neohlásil jeho element. Ale sotva se dotkl Mandaly rukou, uslyšel: „První stupeň Prázdnoty. Projdi na druhou stranu a přines odtud kámen.“
Holé stromy hrozily svými haluzemi jako les kostlivců. Erik zaváhal. Pak si vzpomněl na Danele. Přece se před ní neshodí.
Prokličkoval lesem mrtvolných stromů, prodral se na normální svět, lapl kámen prohřátý sluncem a než se škvíra mezi světy stačila zavřít, skočil zpět.
Nedopatřením se podíval nahoru.
A ztuhl.
Nebyl tam ani kousek nebe. Celou klenbu od obzoru k obzoru vyplňovala černá nicota.

Často sedává večer na parapetu okna, kouká na kousek nebe orámovaný jeho popraskaným rámem a snaží se představit si nekonečno. Nedaří se jí to; a když se snaží moc dlouho, objeví v sobě ozvěnu dávné sebedestruktivní touhy být s někým, kdo ji bude celou noc objímat – a ráno jí dá pár facek a řekne, že je úplně blbá.
Pak přijde Charlie, položí jí ruce na ramena a uvaří kakao.
V noci leží vedle něj, poslouchá klidný rytmus jeho dechu a rukama ohmatává vlídnou tmu. Mezi dlaněmi jí proklouzne kousek nekonečna a praskne jako mýdlová bublina, když se na něj usměje.

Velké, červeně svítící slunce, se sklánělo k západu a muž s výraznými slovanskými rysy seděl na verandě domu s dítětem v náručí. Oba mlčky hleděli do krajiny která se pod nimi rozprostírala.
Holý kopec, který osadník zbavil stromů při stavbě domu, obtékala řeka, a za ní začínal nezvyklý les táhnoucí se daleko za obzor.
Muž věděl, že daleko na západě se rozrůstá hlavní město planety Haven, Nouveau Paris. Ale to stálo tisíc kilometrů daleko.
S něhou v očích políbil zlaté vlásky své dcery. Prvních pět let bylo velmi těžkých, ale tady, na cizí planetě, si vytvořil svůj malý kousek nebe.

Pankrác uložil Zdirada ke spánku a vylezl na balkón. Rozhlédl se do dáli a uvědomil si, že okolí domu se od doby, kdy byl ve Zdirádkově věku, neuvěřitelně změnilo. Vznikl tam hypermarket, hobbymarket, opodál dokonce čtvrť mrakodrapů.
Náhle spočinul jeho zrak na nebi. Ten kousek nebe je stále stejný. Měsíc a hvězdy se tam objevují podle té samé nebeské mechaniky a září jako tehdy. Pravda, možná méně viditelně vinou většího světelného smogu.
Uvědomil si nicotnost lidského pinožení zde na zemském povrchu a vzpomněl si na Kanta, jeho hvězdné nebe a kategorický mravní imperativ. Vzal kbelík odpadků, popelnice volá, přízemnostem neunikneš.