DMD č. 4. pro 4. 4. 2014. Téma: Cizí kůže

„No len sa nevzpieraj, hneď tam budeme,“ neznámy hlas k nemu prehováral.
„Si ty ale krásna, statná ovečka,“ čiesi ruky ho pohladili a pridržali, keď sa pokúsil protestovať.
„Mrška jedna, ešteže sme ti zviazali nohy, vyzerá to, že máš sily za troch.“
„Vrŕŕŕŕŕŕŕŕŕ,“ to bolo všetko, čo z neho v tej chvíli vyšlo. To, a ešte zopár bobkov, ale v tom momente si to neuvedomoval.Naozaj sa bál.
„Pri všetkých rohatých, sľubujem, že už sa nikdy neprezlečiem do ovčieho rúcha,“ zaprisahával sa ako sa blížili k bitúnku.
„Asi to nebol jeden z mojich najlepších nápadov,“hútal, keď uvidel bielu budovu.

„Kdybych byla ve tvé kůži, taky bych byla v klidu!“ zaječela na něj.
Pohádali se, strašně.
Spát, zapomenout. Zdály se jí divné, tíživé sny o cizích kůžích…
Po takových večerech se špatně probouzí. Hlava bolí, tělo taky. A ty záda, au. To byl Martinův problém, polykal ibuprofeny jako lentilky.
Zvedla se z postele a podívala se na své ruce. Do háje! Pohled do zrcadla – a je to jasné. Jeho tvář, vlasy, oči. Je v jeho těle! Nevyděsilo ji to tak, jak čekala. Věděla, že je to pouze dočasné. Trest.
Včera si o to koledovali.
Ale teď potřebuje ibuprofen. Nebo dva.

Bolí mě hlava.
A byl jsem u zubaře, nesmím polykat.
Je mi těžko po té dobré večeři, cos uvařil.
Zítra brzo vstávám. A potřeboval bych si sednout.
Uslyší nás sousedi.
Včera to nestačilo?
Potřebuji dočíst kapitolu.
Vážně? I po tak smutném filmu?
Neměl by ses tak moc namáhat.
Ten tvůj problém přejde.
Mazlení nestačí? Pojď se tulit.
Necítím se ve své kůži.
To si pak člověk pomyslí, že se znovu a znovu ocitl v kůži někoho jiného. V nějaké cizí kůži nějakého heterosexuála, který má doma manželku. I když je pravda, že sukně občas nosí oba. Když na to přijde…

Jako malá byla Ragnhild Revenová kvůli svému vzhledu dost nešťastná.
Proč zrovna ona musí vypadat úplně jinak než všichni kolem?
Připadala si ošklivá. Rodiče ji utěšovali, že je hezká, později zjišťovala, že se líbí i jiným. Ale jejím ideálem byla fotografie tety Ingrid, její dlouhé, plavé, skoro bílé vlasy.
Až jednou ji rodiče vzali do světa. Potkali i příslušníky svého druhu, máma tvrdila, že jsou to vzdálení příbuzní. Všichni byli podobní Ragnhildě.
Ale uviděla i něco jiného. Lidi s kožešinami, jaké měli - její příbuzní.
A maminka jí konečně vysvětlila, kam zmizela teta Ingrid.
Být stříbrnou liškou není zas taková výhra.

Polední slunce zaklelo všechno do chvějivého horkého ticha, jakoby se na chvíli zastavil čas. I ptáci umlkli a klímali ukryti ve větvích. Donu pomalu přemáhala malátnost. S přivřenýma očima pozorovala ústřičníky brouzdající se v bahně jako v tekutém zlatě, volavka schovala ospale hlavu pod křídlo. Ozval se lelek, nad hladinu vyskočila ryba. Stromy v zátoce se naklonily blíž a objaly ji ve své náruči.
A pak si vzpomněla na tu druhou Donu, která právě odpočívala pod baldachýnem v dusné navronské ložnici, na znuděnou, povrchní ženu, která neměla ani potuchy o téhle zátoce, a zatoužila se nikdy do starého života nevrátit.

Noční les kolem ní je plný zvuků.
Všechny je vnímá svým citlivým sluchem.
Pozoruje. Čeká.
Neslyšně letí.
Krouží.
Potom se usadí na nízké větvi a tiše zahouká.
Otočí hlavou.
Načechrá peří.
Její velké žluté oči spatří drobný pohyb na zemi.
Chtěla by lovit, ale má jiný úkol.
Hlídá.
Bábi Zlopočasná ve své posteli otevře oči a protáhne se. Pečlivě uloží cedulku s nápisem: JÁ NEJSEM MRTVÁ do šuplete pro pozdější použití.
S bolestivým křupnutím pochopí, že lidský krk není schopen otočení o 270 stupňů, potlačí chuť na čerstvou vypasenou myš a s povzdechem usoudí, že příště zkusí raději zase zajíce.

Na jezírku plaval můj zatoulaný míč.
„Princezno, já ti ho vrátím, chceš,“ zakvákalo cosi z rákosí.
No nazdar, žabák, velký, hnědý, ošklivý.
„Chtěla bych, vrať mi ho, prosím.“
„Ale něco za něco – za odměnu nechci nic jiného než to, že mě políbíš.“
Představa, že líbám žábu, sice vůbec příjemná není, ale snažím se přetvařovat.
„Dobrá, tak už mi ho přines.“
Pár žabích temp a míč už mám v ruce. Také žabáka na klíně.
„Teď, princezničko, splň svůj slib,“ ozvalo se skřehotavě.
Když to musí být… Políbím žabáka, a najednou je ze mne krásná zelená rosnička.
Konečně jsem ve své kůži.

Vždycky jsem je obdivovala. Tu blyštivou nádheru, tu krásu co na sobě nosí. Jak jim každý detail přesně sedne. A samozřejmě se za nimi všichni otáčí. Někteří dokonce skáčou a obdivně ječí.
A co ty fajnofky dělají? Svlékají se a staré odhazují. Některé fifleny dokonce každých 14 dní.
Já co? Pořád stejná růžová. Je pěkná, praktická, ale není prostě IN. Ani ten slimák o mě pohledem nezavadí.
Stejnou barvu měla, co pamatuji i prabábi. A netrápila se tím. Ale já nechci být jako prabábi.
Přes lesní mýtinu kráčel zamilovaný pár. Muž se zastavil.
„Lenko, podívej. Žížala ve svlečené hadí kůži!“

„Jak můžeš říct, že chápeš? Ty! S normálním jménem a úspěšným životem. Opustil tě muž, a co? Aspoň to udělal až potom, co jste vychovali děti. Můj táta se nikdy neobtěžoval. Ostatně, máma taky ne. Dala mi debilní jméno, nazvala mě chybou svého mládí a vypařila se. Artuš. Dlouhej, hubenej, neschopnej. Jediný, co opravdu umím, je stříhat vlasy. Bábina mě prosí, abych si doved domů holku, aby si sousedi nemysleli, že jsem teplej. Přijdou, když jim slíbím novej účes. Seru na to. Ještě pořád si myslíš, že mi rozumíš?“
Přikývla jsem. A hodila mu do obličeje ten dort. Sebelítost zabíjí.

Podle kalendáře už se blíží jaro, ale tady na severu Kanady by to hádal málokdo. Ledový vítr mě bodá do tváře jak tisíce jehel. Nohy se i se sněžnicemi boří do hlubokého sněhu, který tlapy mých psů nezvládají udusat. Ale je to dobrý, vzdálenost mezi mnou a tím cizím chlápkem se začíná prodlužovat.
„Stůj!“ přinese ke mně vítr první slovo, ta další už nerozeznám.
Pod saněmi se ozve zapraskání. Další. A další.
K protějšímu břehu zbývá tak jedna, jedna a půl míle.
Když se spolu s nákladem propadám pod led, už vím, že ukrást ty cizí kůže nebyl dobrý nápad.