DMD č. 4. pro 4. 4. 2014. Téma: Cizí kůže

"Můžeš mi říct, co má tohle znamenat?"
Pan Smerinthus zamával před očima své milenky svraštělou prázdnou svlečkou. Slečna Timandra s exotickým příjmením comae klopila oči i ocelli.
"Ta je moje."
Smerinthus se zamračil a cvakl kusadly.
"Koho si myslíš, že oblbneš? Lži a zase jenom lži. Že si do mého bytu taháš kdoví koho, už to je naprosto nemyslitelné. Ale že si tu ten někdo ještě nechá svlečku a ty se mi snažíš namluvit, že je tvoje? Drzost, nehorázná drzost! Kde tady vidíš redukovaný počet panožek, hm? Lhářko prolhaná!"
Slečna Timandra sklopila hlavu. Na tohle už nějak neměla co říct.

Už to tady bylo zase. Znovu uvízl v morfologickém poli, kdy se jeho tělo rozhodovalo, co z něj nakonec bude. Vyhrálo to druhé. Nelíbilo se mu to. Tohle tělo nebylo vybaveno hustou srstí a byla mu zima. V téhle cizí kůži se mu prostě nelíbilo. Potřeboval se dostat domů a tak začal bouchat tlapou – rukou do okna. Neuměl používat kliku. Když mu Stařenka otevřela, vklouzl nahý muž rychle dovnitř a rovnou pod postel.
„Ale, ale…kdopak nám to přišel? Nedá si Silver trochu mléka? Určitě ano, že?“ řekla a položila již připravenou misku mléka před postel. Ta okamžitě zmizela ve tmě.

Už jsou zase tady. Oni. Jako obvykle velice surově popadnou každého z nás, zkoušejí jak máme hustou srst, ty, kteří "projdou", pak strčí do velké klece na kolečkách. Ti už se pak nikdy nevrátí. Angelika říká, že je zase pouštějí do přírody, ale já jí nevěřím. Myslím si, že je to zase nějaké "veterinární vyšetření" nebo jak tomu říkají.
"To je ale čipera, ha ha."
"Ale vypadá dobře, černobílá kožešina je teď vzácná."
"Jo, chlapi, toho berem!"
"No miláčku, nemyslíš že mi ten kožich sluší?"
"Seš v něm nádherná, jako vždy."
"Je úžasný a navíc, černobílý lem se dneska nosí!"

Buch! Ozvala se dutá rána. Jakub spadl na zem s dvanacti promilema v krvi.
Kouká se z výšky na vlastní tělo. Říká si, že by tohle byl konec? Nemohouc se vrátit do vlastního těla. Vtom vycítí volné tělo. Nastěhuje se do těla o dobrých třicet let mladšího vstane a cítí se nějak divně, jako kdyby měl smrt na jazyku a uvědomí si hladinu alkoholu v krvi. Hladina nula mozek přestává fungovat nikde není vidět ani deci lihu na záchranu. Tu se objeví divná baba "tak co kletbička mládenečku líbí se ti"?
Jakub složí znamení "a co tobě babo, smrt, líbí"?

Je zvláštní být ve tvém těle, lásko. Přeji si, aby to bylo naopak, ale místo toho ses raději pelešil s tou krávou Sakurou, ale já ti odpouštím.
Nevrť se tak, z úplné kontroly těla a mysli neutečeš, i tvůj Sharingan je na to krátký.
Odedneška budeme navždy spolu. Stanu se ti oddanou a věrnou manželkou. Neboj, i pro mě je to poprvé. Nebude bolet, slibuji.
Pojď, konopný provaz se smyčkou už netrpělivě čeká, stane naším prstenem a stolička zpečetí nás svazek.
Miluji tě, že ty mě ne, to nevadí. Důležité je, že budeme spolu. Jedno tělo, jedna duše už navěky.

Marry měla chuť brečet, ale nemohla. Proč si jen ten iSkin pořizovala?
"Ocitněte se v těle svého oblíbeného hrdiny! Zažijete nepoznané!"
Nepoznané, jasně.
Ne že by na mladém těle Draca Malfoye bylo něco špatného. Naopak. I když ho nemohla ovlivňovat, mohla se kochat hebkostí bledé kůže, která teď byla i její kůží, jenže...
Blbá spolubydla! Ta mrcha v Marryině přístroji vyměnila originální knihu za jednu z jejích povídek. Vždycky Marryinu slashovou fanfikci nesnášela, blbka!
"Prožijte si v bezpečné (ale reálné) simulaci pocity svých hrdinů!"
V Marryině zorném poli se objevil Harry Potter, v ruce Nimbus 2000 s násadou potřenou vazelínou.

Někdy jsem se dívala na moje město a toužila po něčem neuchopitelném, vzdáleném, něčem, kde nečekala žádná poselství, žádní návštěvníci a dvořané.
Toužila jsem po minulosti. Po starém dřevěném městě, které pro mě vyrobil můj otec, po vůni kouře v kuchyni a po laskavé náruči chůvy, která mě vychovala. Občas jsem se cítila ve vlastním těle tak cizí! Tak strašně prázdná! Ani Ki nemohl zaplašit tuhle bolest, ten stesk po mém dětství.
Zvláštní, jak neskutečně to teď zní. Moje dětství… Vlastně nebylo úplně moje. Bylo mého Bratra.
Já. Bratr. Dvojice, která si nikdy nepohlédla do očí. A přesto jedna bytost.

Dělat taxikáře podnapilým kamarádům může být sranda.
Projíždíte noční Prahou, smějete se zoufalcům, kteří musejí jet noční sockou... Z repráků se valí Katy Perry... Když chcete vytvořit dojem nespoutané jízdy kabrioletem, stáhnete všechna okýnka a minimálně jednomu člověku vyletí z ruky cheesburger...
Má to však i své stinné stránky.
Permanentní podestýlka z mastných obalů a plechovek od piva, vajgly naplněná palubní přihrádka, poblité zadní sedačky...
Možná si Albert neměl na to rande půjčovat zrovna moje auto.
„Fuj, co to je? To je něčí zrohovatělá kůže?“
„Promiň, to bude asi z Fanoušova palce.“
„To myslíš vážně?“
„Jo.“
Kateřinu už víckrát neviděl.

Stojí před zrcadlem a prohlíží si v něm svůj odraz. Zlaté lokny mu rámují hladce oholený obličej, zuby jako perly, alabastrová pleť, pěstěné ruce... jen ten tmavý Nebelvírský hábit nějak do celé vizáže nezapadá. Zpoza ramene mu vykoukne Harry a zamyšleně si promne bradu. Poté se zamračeně podrbe na hlavě a nesouhlasně mlaskne.
Muž vedle něj znovu přeměří svůj odraz a také se zamračí. Nelibost se mu zračí ve tváři. Prohrábne vlasy ledabyle prsty, nakloní hlavu ke straně, znovu se přeměří a nakrčí koutek úst než promluví:
"Já ti nevím kámo, ale nejsem si úplně jistej, že takhle vypadá Snape."

Uměla vyčinit kůže nejlíp v celém kmeni. Žádná jiná ji nepředčila. Znala tajné triky jak kterou kůži máčet, mízdřit, čím činit a jak měkčit. Byla na to patřičně hrdá, i když jí s postupujícím věkem šlo vše pomaleji. Ale stále byla nejlepší.
Při požáru chatrče přišla o všechny kůže i nástroje. Přistěhovala se k synově rodině, aby si užila zaslouženého odpočinku.
Po měsíci začala chodit nahá, nanejvýš se občas se halila do hrubých dek. Tvrdila, že ty mizerně vydělané kůže jiných žen nedokáže na těle snést.
Snacha jen kroutila hlavou nad stařeninými rozmary. Pochopila ji až o čtvrt století později.