DMD č. 4. pro 4. 4. 2014. Téma: Cizí kůže

Když si ho poprvé všimly, polekaly se. Všechny se rozutekly, ale on tam zůstal stát, nehýbal se, jen se tak smutně koukal a ovčí kůže mu plandala po zemi. Bylo jim ho líto, a tak se vrátily.
Byl úplně krotký. Měl hlad, a tak ho učily jíst trávu. Vůbec mu nechutnala.
Spát musel venku, nechtěly ho poblíž svých dětí.
Ráno ho našly tam, kde ho předešlého dne nechaly. Trávu už ukusoval bez námitek. Brzy se s ním sblížily a byli přátelé.
Pak jim došlo, jak ponižující pro něj musí být nosit cizí kůži. Sundaly mu ji.
Měl hlad jako vlk.

Tenká planžeta je plynule posunována mezi dveřmi a veřejemi, na citlivých prstech je znát, že tuto práci nedělají poprvé. Zvuk rychlých kroků tlumí huňatý koberec.
Ohnutá vlásenka si poradí se zámkem secesní skříně. Zašustí zatahování silných závěsů, cvaknutí vypínače. Zavrzání dvířek skříně. A je to tu.
Až nadpozemský lesk. Liška, hranostaj, nutrie, činčila. Prst vyhublé dívčiny projíždí po řadě ramínek a pak už jeden kabátek opouští skříň.
Chvíli tiše stojí v nutriovém kabátku před zrcadlem a objímá sama sebe. Pak ticho naruší zvuk vzdáleného motoru luxusního vozu. Rychle ramínko, zaklapnout, zhasnout, závěsy, dveře.
Au pair zalézá zpět do své komůrky.

Když se Andrea vrátila domů, byl už skoro večer. Tašku s nákupem bez zájmu hodila na stůl. Telefon, který už týden kontrolovala každých pět minut, nechala v kuchyni ležet bez povšimnutí.
Spěšně zamířila do koupelny. Svlékla se a zavřela za sebou sprchový kout.
Horká voda jí z obličeje začala smývat zbytky výrazného make-upu. Vzala mýdlo a houbu a začala se drhnout.
Rychlé a zběsilé pohyby její bledou pokožku brzy zbarvily do červena. Nohy se jí podlomily, ale nedokázala přestat. Tělo už ji pálilo, ale pořád to nebylo dost.
Stále na ní ulpívaly. Ty proradné otisky prstů, i zbytky cizí kůže.

Lucien se vzbudil, protože ho něco kouslo do koutku oka. Zbavil se útočícího mravence a lehce rozespalýma očima se rozhlédl kolem.
Přísahal by, že usínal na měkkých kožešinách, ale teď seděl mezi větvičkami, chvojím, kamínky a trsy trávy.
Zrak mu padl na jeho stále pokojně dřímající společnici, a on rázem (po pár vteřinách ostření a vyhánění ranní vaty z mozku) zjistil, co se stalo. Chvíli uvažoval jestli ji vzbudit, ale pak ji jen překročil a znovu se uvelebil ke spánku.
"Luciene, jaktože spíš na mých kožešinách?" probudil ho lehce vyčítavý a těžce zmatený hlas.
"Byly volné - moje jsi zabrala ty."

Nebyl už z nejmaldších a slunce i vítr zanechaly na jeho vzhledu své nesmazatelné stopy. Měl to na sobě jasně a čitelně i pro posledního slepce, kdyby se ho ovšem nějaký někdy dotkl.
Během těch let spolu prošli světa kraj a většinou to bylo mlčky. Ostatně, někdy slova nejsou potřeba. Měli spolu spoustu nepsaných dohod a hodně z nich nebylo nikdy vyřčeno nahlas, obě strany se je však snažily dodržovat.
Když se mozolnatá ruka natáhla a pohladila kožešinu, aby si přitáhla huňatý límec blíž ke krku, pomlčel si kožich jako už mockrát. "To se Ti to žije, v cizí kůži."

Michel Ardan zapil steak vynikajícím burgundským, dal vařit vodu na čaj a zjasnil plynové osvětlení. Nechal Nicholla a Barbicana řešit rychlost jejich pohybu vzhledem ke vzdáleným hvězdám a začetl se do příběhu o jakémsi projektu Apollo. Nevěřícně kroutil hlavou - let k Měsíci ve skafandru, k pití voda, jídlo v tubách a pořád poletování v jakémsi beztížném stavu...
Pohoršeně se zapřel do koženého polstrování projektilu.
"Beztížný stav! Kdo to kdy viděl!"
"Milý příteli, zažijete jej na vlastní kůži, asi na hodinu," pravil Barbicane. "To čtete tu novou fantastickou knihu?"
"Ano, a velmi lituji její hrdiny. Nechtěl bych být v jejich kůži."

Oděna v kůži, profesní hrdost trpěla. Na generálových zádech se rýsovala mapička bílých jizviček. Tak to dopadá, když se necháte bičovat od kdejaké běhny.
Popadla ho za krk a vytáhla na nohy.
„Myslíš, že jsi mocný generál. Nečisté prase jsi!“ zasyčela.
„Paní, koukněte se.“
To Irene zarazilo, měl se před ní plazit, nebo naoko vzpírat. Pohledem ukazoval na bezpečností kufřík.
„Co to je?“
Bičík dopadl na kůži.
„Část přístupových kódů k atomovému arzenálu.“
Potlačila chuť se pokřižovat. Jak snadné by bylo ten kufřík vzít. Jestli ho ukazuje všem běhnám...
„Takže prase s atomovkou!“
Neprofesionálně zaryla nehty do cizí kůže. Zakníkal.

„Mohu ti dělat společnost?“
„Ne.“
„Co piješ?“
„Nepiju.“
„Zvu tě na pivo. Bav se jako nevěsta.“
„Zmiz!“
„Tančíš?“
„Ne.“
„Alespoň na mne pohlédni, ať vidím tvoji tvář.“
„Tak! Stačí?“
„Fůj, ty seš ale hnusná! Ale co, v mojí ložnici je tma. Jdeme?“
„Sáhni na mne ještě jednou a utrhnu ti pazoury!“
„Všechny z Ásgardu si počínají stejně? Nepůjdeme se alespoň najíst? Nevěsta už snědla skoro všechno, ať nám něco zbude.“
Loki se protáhl davem svatebčanů a došel až k Thorovi.
„Měls pravdu, tyhle převleky stojí za houby,“ sykl.
„Já to říkal,“ souhlasil Thor a přetáhl Tryma nejbližším stolem po hlavě.

Světský zákony respektuju do okamžiku, kdy se přestávají slučovat s dodržováním zákonů Božích.
Šerif to ví.
Ne že by udělal něco proto, abych každej tejden neskončil v base.
Občas si říkám, jestli to nepěstuje jako nějakou zvrácenou zálibu.
Pokaždý mi ušpiní kolárek střelným prachem, jako by se mi snažil vnutit svoji představu o tom, kdo ve skutečnosti jsem.
Pistolník.
Za to, že odmítnu vzít do ruky zbraň, mě ale na dýl než den zavřít nemůže. A jeden den za mřížema se přežít dá.
Jen to člověka trochu unavuje.
Přeje si být v kůži někoho, o kom se nepochybuje.
Třeba pistolníkem.

Ulicí se k nám žene skupina vampírů. Vypálím pár ran z glocku, ale pak musím vytáhnout něco víc kontaktního. Kolem prosviští několik vrhacích hvězdic a pak i Deserve sáhne po své kataně.
Přestože několik vampírů padlo, pořád jich zbývá víc, než dost. Je mi z těch zmutovaných potvor na blití. Jsou vlastně jiný živočišný druh, problém je, že mají mozek zvířete, množí se jako krysy a lidi si je mylně pletou s upírama. Takže pro nás představují značné bezpečnostní riziko, čehož Atlas využívá.
Oženu se nožem a udělám jednomu nepěknou díru do břicha. Jauvajs. Ale co, moje kůže to není.