DMD č. 4. pro 4. 4. 2014. Téma: Cizí kůže

Ten den bylo u Bídáka nezvykle ticho. Nikdo neměl náladu na žertování. Každý seděl nad svým korbelem piva a koukal do stolu. Sem tam se od některého ze stolu ozvalo tiché zašeptání.
„Kdo to mohl udělat a proč?“
Otázka položená dnešní den už minimálně posté. A přesto na ní stále nikdo nenašel odpověď.
Bídák stál za barem a točil další korbel piva. Pohled mu sklouzl k místu, kde sedávalo všem známé trio. Stůl byl jako jediný prázdný. Byl rád, že je hostinský. Nechtěl by být v kůži ani jednoho z cotasů, kteří museli na hlídku. Rozhodně ne po včerejší noci.

Sobotní dopoledne. Procházíme se po našich oblíbených buticích. Samozřejmě nic nepotřebujeme – jsme sběratelé.
Stylistka nám představuje novinku – kabelku z té nejjemnější kůže, které jsem se kdy dotkla.
„Ten odstín je moc tmavý,“ podotkne Sabi. Kakaová a ebenová jsou všední barvy usně. „To má dnes každý.“
Snaživá stylistka odcupitá a za pár minut se vrátí s kabelkami olivového tónu. „Exotické zboží,“ zaševelí.
Sabi se otráveně ušklíbne. Stylistka konečně pochopí, že s běžnou nabídkou nepochodí a spiklenecky mrkne: „Následujte mě. Vzadu máme něco extra.“
A pak nám ji ukáže – kabelku tak unikátní, že se i Sabi usměje.
„Bělošský novorozenec,“ prohlásí stylistka vítězně.

Chtěla bych být svůj muž. Přijdu domů z práce, posadím se s novinami na wc, předtím seřvu děti. Poté si vyžádám večeři k televizi a seřvu děti – neslyším kvůli nim sport v televizi. Přesunu se k počítači, doženu nějaké resty v BigFarmě, však už jsem nehrál dlouhých 20 hodin. Manželka samozřejmě trochu ruší, bouchá nádobím, zaclání se žehlicím prknem před televizí a obtěžuje zbytečnými dotazy. Lehce před půlnocí se přesunu do ložnice, poměrně odpočinutý a zrelaxovaný a vzbudím ženu – má přece taky chuť…
Ze zamyšlení mě proberou děti, přišly se přitulit a popovídat si. To bych v jeho kůži nezažila :-)

“...člověk se ráno probudí a co se nestane - v zrcadle je někdo jinej. Samo, že mě to pořádně vyděsilo, ale co jsem tak moh dělat? Vohák jsem se a šel. Každej trouba, co jsem potkal, se tvářil jakože nic. Divný. Nejenom voni - všechno kolem bylo divný. Ale nebylo nic lepšího, tak jsem sednul do kanclu a makal. Proč taky ne. Večer si přihasim domu. Sednu k telce - a vidim, že telku nemam. Hned vedle rozflákaný vokno. A pod ním já. Celej tuhej - jak si todle sakra představujete?”
“Ano, omlouváme se, došlo k úřednické chybě,” odvětil svatý Petr. “Jen běžte dál.”

Sáhl jsem do levé kapsy a nahmatal ruličku bankovek. Nominální hodnotu na dotek poznat neumím, ale tak dobrých pětadvacet, třicet kousků to bylo. V pravé kapse křiváku mě tlačil dlouhý a tvrdý předmět. Vytáhl jsem ho na světlo a vidím Victorinox Swiss Army Knife. Neměl jsem ani ponětí, kde se tam vzal, svojí rybičku vždycky nosím v zadní kapse kalhot. Na prsou zašustil igelit. Nevěřícně jsem zamžoural na solidní dva gramy kokainu. Tak tohle bude dlouhá noc, zachechtal jsem se sám pro sebe.
Mezi futry se ozval hlas:
„Danny, mám tvojí bundu, vrať mi prosím tu, co máš na sobě“

>>Bratříčku,<< šťouchl Goryvlad Rogana do boku, >>kdy už to začne? Tohle čekání je k zbláznění.<<
"Musíme vydržet," odpověděl Černokněžník.
Gorja tiše zakňučel a odevzdaně položil hlavu na přední packy. Měsíc konečně vyšel nad jezero a ze stínů stromů vyšel jelen. Třásl se a kroutil tak dlouho, až se na něm začala trhat srst. V jelení kůži ležel sotva patnáctiletý mladík. Rogan na nic nečekal a vyběhl mu vstříct.
"Jetiši?"
"Kdo jste?"
"Tvůj otec nás najal. Zbavíme tě té kletby, neboj se."
"Ale to byste museli spálit tu kůži."
"To nebude problém," řekl Rogan a v očích mu zaplál Krvavý oheň.

Je boháč! Tak konečně to uznali. Dobude zpátky ztracenou důstojnost. Důrazně si přikázal zapomenout na půlku svého života. A paměť na celý život zakázal dětem. Pod brokátovou vestou se hrdě pnul... stále stejně šedivý.
Je boháč! A ona je jeho děťátko. Teď ctěná dcera. V cizím obalu z hedvábí a krajek, příliš slabá na svět venku, příliš statečná na zapření minulosti. Má si nasbírat nové vzpomínky v cizích krajích, z cizích myslí.
Vyloupne se z lesklých krovek ve své poslední hodince. V dalekých Benátkách je znovu Otcem Marshalsea.
"Zkus levně zastavit hodinky, Amy."
Malá Dorritka vděčně vklouzne do starých záplat.

Byl to nádech, kterým se nadechne každý po návratu z nicoty. Byl hluboký a dychtivý a nenasytně zaplnil všechny plicní sklípky až po okraj. Chutnal trochu jinak, než dřív. Zamrkal očima a spatřil úlevné pohledy lidí nad ním. Jejich tváře znal a viděl na nich, že prožily dlouhou dobu bez spánku pod velkým tlakem.
„Rád vás opět vidím,“ vyzkoušel hlasivky.
„Je skvělé mít vás zpět, Velký čaroději.“
„Trvalo to dlouho?“
„Bohužel. Vaše tělesná schránka byla zničena. Jen zázrakem se podařilo ukotvit vaši duši a přenést ji do jiného těla.“
„Nevadí, pokud nejsem černej.“
„V-víte, stal se takový vtipný, nemilá věc…“

Suchá a horká Trandosha nepřivítala temnotě propadlou dceru náčelníka Simbaccy nijak vřele, ač přiletěla v míru, a to ještě nebylo nic v porovnání s palácem náčelníka Hrssska. Přicházela sice s nabídkou, jaká se neodmítá, ale ještěři jí stejně nejdřív chtěli dát najevo, kdo bude v budoucím paktu šéfem.
„Vítejte, ssslečno Barbucco,“ zasyčel na ni hned ve dveřích majordomus, „násssledujte mne, prossím. A doufám, že vásss příliš nerozruší naše výzdoba.“ Temná chodba před ní byla zdobena, jak jinak, trofejemi. Skalpy Wookiů, náhrdelníky ze zubů a drápů, kožešiny, vypreparované hlavy, několik exponátů vycpaných v celku...
[„V pohodě,“] mávla rukou, [„zatím nikdo známej.“]

Zase jednou stojím v kruhu. Smrtijedský plášť, maska, skloněná hlava. Čekáme, až přijde náš pán, ten vražedný šílenec. Rychle zasouvám myšlenku co nejhlouběji. Před jeho Nitrozpytem není nikdo v bezpečí. Proto se snažím neuvažovat o spoustě věcí… a hlavně o jedné. Že kdybych v mládí neudělal tu strašnou pitomost, mohl být celý můj život úplně jiný.
Přichází. Padáme na kolena. Tiše si nás prohlíží, jeho hadí miláček šmejdí kolem. Všichni doufáme, že nepřitáhneme jeho pozornost.
Připadám si, jako bych se pozoroval zvenčí, jako bych byl v cizí kůži. Nepatřím sem, to vím jistě. Musím ale chránit svoji rodinu… musím přežít…