Bílá vydra (Josef Kutík)

Podle kalendáře už se blíží jaro, ale tady na severu Kanady by to hádal málokdo. Ledový vítr mě bodá do tváře jak tisíce jehel. Nohy se i se sněžnicemi boří do hlubokého sněhu, který tlapy mých psů nezvládají udusat. Ale je to dobrý, vzdálenost mezi mnou a tím cizím chlápkem se začíná prodlužovat.
„Stůj!“ přinese ke mně vítr první slovo, ta další už nerozeznám.
Pod saněmi se ozve zapraskání. Další. A další.
K protějšímu břehu zbývá tak jedna, jedna a půl míle.
Když se spolu s nákladem propadám pod led, už vím, že ukrást ty cizí kůže nebyl dobrý nápad.