DMD č. 4. pro 4. 4. 2014. Téma: Cizí kůže

Když si poprvé navlékal masku, měl k tomu spoustu ušlechtilých důvodů a jeden trochu sobecký. Být zase na chvíli chlapcem. Být tajemstvím. Přiblížit se jim, i když už nikdy nebude tak úplně jedním z nich.
Když skákal po střechách, když se zjevoval a mizel, když létal uličkami, po pavlačích a chodbách, když se propadal vzduchem, myslel jen na jedno. Ať je to někdo, kdo rozumí.
Když jim předával Ježka, měl k tomu spoustu ušlechtilých důvodů. A jeden trochu sobecký. Svým způsobem taky věděli, že někdy stačí žlutý špendlík, aby se z vás stal někdo úplně jiný.
Zbytek snad pochopí později.

Jsou chvíle, kdy si člověk přeje být někým jiným. Někým lepším, schopnějším, chytřejším. Přejete si dělat něco jiného. Něco významnějšího. Něco co posměváčkům vezme vítr z plachet. Vlastní nohy, staré knihy, které pamatují obě světové války i císaře pána, a obyčejný fotoaparát… To přeci všem těm elektronovým mikroskopům, rentgenové difrakci nebo Rammanově spektroskopii nesahá ani po kotníky. Ale pak stejně zase vyrazíte ven v pohorkách a fotoaparátem na krku. Otevřete oči a zjistíte, že některé věci vám ani ty nejsofistikovanější vědecké metody nedopřejí. Pocit, že děláte něco, co třeba jednou někomu poslouží. A v laboratoři nikdy nepotkáte tolik zajímavých lidí.

Krize středního věku na něj dolehla těsně po třicítce. Objevil si první šedivý vlas a nebyl připravený na to, že zraje. U holek už dlouho neměl pořádný štěstí, dokud nenarazil na Elizabeth Zahejbalovou. Vlila mu do žil tu správnou šťávu a Ross se rozhodl experimentovat. Každý den udělá něco, co vždycky chtěl, ale neudělal.
Na neštěstí prvním bodem seznamu byly kožené kalhoty.
Na rande si připadal jako frajer, jako černý panter na lovu, Liz ho pozvala po večeři domů, těšil se na skórování.
Když si odskočil na toaletu, udělal jednu fatální chybu. Netušil, že i kožené kalhoty se můžou srazit.

Když se králi Nebúkadnezarovi vrátil po sedmi letech rozum, klečel uprostřed divokých lesů nad Eufratem a nepoznával své tělo. Bylo šlachovité, vyzáblé a sežehlé sluncem, plné jizev a šrámů. Na dlaních a kolenou měl strašlivé mozoly, jak se pohyboval po čtyřech. Nahý klín mu zakrývaly zcuchané vousy, v ústech cítil hořkou chuť trávy. Bloudil očima po okolí a snažil se rozpomenout na uplynulý čas. Z mlhavé minulosti však zachytil jedinou myšlenku; zvířecí instinkt, který jednoznačně věděl, kdo je Pánem země.
Vzepřel se rukama o zem, dlouho nepoužívanými svaly projela ostrá bolest. Pomalu se napřímil. Ještě nikdy se necítil tak šťastný.

Bývala jsem někdo. Měla jsem moc. Všichni mě obdivovali.
Občas jsem měla slabé chvilky, chovala se vlídně, ale to mi nikdy nebylo po chuti. Největší radost mi dělali, když se přede mnou plazili, prosili, zbožňovali mě.
Pak přišli oni.
Vzbouřili se.
Nyní jsem jen prázdný kouř v křehké skořápce. Uvězněná v kůži slabého chlapce.
Jeho moc nade mnou sílí a já se ztrácím. Cítím, co cítí on, vidím, co vidí on. Užírá mě to zevnitř.
Ale můj návrat se blíží, portál se otevírá… chybí jen Klíč.
Najdu ho, jsem přece Bůh.
Ale on umírá a já se vytrácím s ním…

Žili v pěkném domečku a měli se moc rádi. Když ráno nasedal do svého BMW, bral na sebe kromě obleku i cizí kůži (nejspíše tygří). Jak jinak možno vysvětlit, že právě on byl schopen zákazníky specifickým tónem přesvědčovat o tom, čemu sám skutečně věřil snad jen v okamžiku, když produkt prodával.
Přece musí nějak uživit rodinu, udržet životní standard.
Domek, tři auta, lesklá kuchyň (v níž se mimochodem nevařilo) přece nejsou zadarmo. Bazén nepočítal, ten má každý.
V cizí kůži na večírku povzbuzován kamarády svedl kolegyni.
V cizí kůži podtrhl kolegu a získal jeho místo.
Žili šťastně až do smrti?

Probouzí mě štěkání psa pod oknem, tak lezu z postele a natahuju ruku, abych zavřela ventilačku. V tu ráno šok - na odhaleném předloktí jsou dlouhé černé chlupy! A ruka je moc velká, tlustá, a s mozoly! Tohle přece není moje kůže! Zběsile běžím do koupelny a pohled do zrcadla to potvrzuje - pleš, strniště - jsem chlap! V záchvatu absolutní paniky klušu na záchod, stahuju pyžamo - a je to tam. Co teď? Potřebuju vyprázdnit měchýř, budu to umět? Mířím tím objektem do záchodové mísy a tlačím, ale nejde to... nejde to... V tu chvíli se probouzím doopravdy. Zaplaťpánbůh ne v cizí kůži.

Když vás ve městě znají jako vdovu Aberdeenovou, i když vám ani nebylo čtyřicet, zvyknete si, že pro ně nejste úplně ženská.
Svého manžela jsem milovala, ačkoliv to nebyl žádný fešák, spíš brýlatý sušinka, původně z Bavor, ale byl rovný chlap a taky poslední, kdo mě kdy hladil po tvářích a oslovoval Grétko.
Vdova Aberdeenová rychle zapomněla na zahřátou postel, cizí ruce na svých ramenou a bocích. Nechyběly mi. Nebyl čas.
Tak proč se mi teď třesou ruce? Doktor mě jen oslovil Grete a vzal mě za ruku, jako soucitný přítel.
Čtyři roky stačí, aby člověk odvykl doteku cizí kůže.

Edvin, Batman a Dorotka kráčeli krajem divů a spekulovali, co dál. Dorotka chtěla hledat dobrého čaroděje, Batman marně kalibroval batGPS a Edvin doufal, že se brzo probudí. Netrvalo dlouho a dorazili ke stromu, pod nímž stál takový docela maličký stánek.
„Kupte kůže!“ vykřikoval od něj vlk úctyhodných rozměrů, když si jich všiml, „králičí, kočičí, koženka, kromě kuní kterákoliv!“
„Co to...“ spustil Batman, kterého velká psovitá šelma zjevně trochu překvapila.
„Jsem Kožoměnec, víte? Směňuji kůže, což je v angličtině trochu vtipnější, protože...“
„Ty kujóne, to jsou moje kůže!“ přerušil ho naštvaný hlas následovaný svistem kamenů a na scéně se objevil Kloboučník.

V místnosti bylo tíživé ticho.
Členové famiglie se na sebe dívali nezvykle tvrdě.
Nikdo to slovo nechtěl vyslovit, ale všichni jej měli na jazyku.
Zrada.
„Kdyby jen porušení pravidel, prosím, ale tohle... V rámci rodiny... Já zažil hodně, ale... Tohle je hnus!“ vybuchl Neuróza Ned.
„Podívejte,“ řekl smířlivě Mlíkonabradě Kid, „co se stalo, stalo se. Ale musíme k sobě být upřímní! Vyzývám tedy znovu toho, kdo třem z nás snědl kuřecí kůžičku...“
„S kůrčičkou!“ zavyl bolestně Drsňák Igor.
„...ať se přizná.“
Všichni mlčeli.
Psoun Carlos zlověstně skřípal zuby.
Starouš Frankie klapal zubní protézou.
Kocour za oknem si spokojeně otřel fousky.