Anděl Páně

Pan učitel Kořínek tiše došel k posteli, sundal si brýle a zhasl svíci. Celý dům už spal, jen on se přezdržel u té pohádkové knihy. Pokojem se rozlila sametová tma, ředěná jen několika hvězdami, pomrkávajícími oknem.
Noční ticho bylo přerušeno tichým hlasem:
"Uriáši, nemohli bychom jim přece jen pomoct?"
"Anděle, co to blábolíš? Kradli a vraždili, jsou moji."
"No ale... když se budou kát... nemohl bys..."
"Jdi mi s tím na kolo... zmenšit utrpení bys chtěl..."
"Když budou opravdově litovat..."
"Co s tebou..."
Hlasy zmizely. Pan učitel rozsvítil svíčku, ale pokoj byl prázdný. Snad usnul a něco se mu zdálo.

Celá ta věc s jablkem byla trochu vyhrocená, aspoň podle Petronela, vždyť co je na tom, jestli lidi umí rozlišovat dobro od zla, půlka z nich to stejně nedělá, ale na Zemi museli, tak aspoň mrmlal a vinil Uriáše, ale sehnat to jablko, to vám byl problém, navíc se spolu pohádali kvůli Magdaléně, ale když se ráno Uriáš objevil, a proběhl ten poprask s mlhovinou, Petronel se nedokázal dál zlobit, a tak si povzdechl, seš sice zmetek pekelná, ale pojďme, u Brány bych se bez tebe nudil, tak nechci abys byl mlhovina, a Uriáš na to, Anděli, no ještě aby.

„Víte, pánové, cesta do nebe je dlážděná dobrými úmysly,” pokrčil rameny bledý gentleman.
Petronel si posunul brýle ještě níž: „Nezkoušej tady na mě nějaké protřepané fráze, hříšníku!”
„Otřepané, matlo,” obrátil oči v sloup Uriáš.
„Ty se do toho nemíchej, tohle je mezi andělem a duší!”
Uriáš ho ignoroval a zabodl Alojsi Marvalovi prst do hrudi: „Navíc je to do pekla, ne do nebe.”
„Tak s tímto statementem nemohu souhlasit, pánové, asi se vám v hlavě cosi pomíchalo.”
Pohlédl na své hodinky značky Rolex.
„Musím běžet.” A se zářivým úsměvem zmizel.
Uriáš zabručel: „Něco mi říká, že ho tu nemáme naposledy.”

"A cos jí vlastně udělala, Zdrávas Maria?" optal se Uriáš zvědavě.
Marie si vzdychla.
"Ale Katuška potřebovala nové šaty... Honzík mi sehnal plátno, tak jsme to nastříhaly, ušily..."
Marie se odmlčela.
"No a dál?"
"Barvit jsme to chtěly. Katuška má ráda modrou..."
"No, to víme... co s tím?"
"A proč jste neobarvily už látku? Vždyť se to zdrcne..." poznamenal Uriáš.
Petronel do něj šťouchl loktem.
"Nepřerušuj."
"Nech ho, Petroneli. A nezdrcne, látku jsme srazily už na začátku. Ale to barvení... copak já vím, že se to má protřepat a nemíchat? Teď je to ošklivě flekaté a je to moje vina."

Před branou nebeskou přešlapoval rozčilený anděl a neméně rozčilený čert. Z hlouby nebes se ozývaly zvuky ničení, zkázy a apokalypsy.
"Co to zase provádíte?" zjevil se před nimi Pán Bůh.
"My nic!" odpověděli unisono Petronel s Uriášem.
"Nic? Svatá Kateřina zuří tak, že se dekuje i Michael-"
"No ale to není naše vina!"
"Jak vám mám věřit?"
"Nejsi vševědoucí? Proč si nezjistíš, co se stalo?" ozvalo se za Ním.
Dorazil advokát, Panna Marie.
"Odsuzuješ bez důkazu. Zrovna u tebe mě to překvapuje."
Bůh se ošil.
"Nemusím si přece zjišťovat všechno..."
"Tady bys měl! Tohle jsem totiž zavinila já. Já sama!"

Podezřele často mi v pátek ujížděl poslední autobus. A s těžkou krosnou se mi do vesnice pěšky večer většinou fakt nechtělo.
Obvykle mi ale zastavily jen ty nejpodivnější existence.

Dva muži středního věku. Dohadovali se.
„Co když je to dobrá duše v nesnázích?”
„Máme naspěch, anděli!”
Takže můžu být v klidu.

Další pátek. Podobná dvojka, ale přece jiná.
„Věnuj se řízení, drahý.”
Ehm, jak přes kopírák.

Za týden zase. Tentokrát se drželi za ruce. Jeden z nich měl dřevěný prst.

A znovu. Nabručenec nešetřící sprostými slovy a ten s laskavýma očima.

Vždycky jsem dojela v pořádku. Byli v podstatě neškodní.

Petronel pozvedl obočí vysoko nad obroučky brýlí. „Kolik jste udělali dobrých skutků?”
„Přiměřeně!” vyhrknul Atakdále. Já mu dal pohlavek.
„Samozřejmě jsme konali jen samé dobré skutky,” prohlásil Já se skromností sobě vlastní.
„Vyhnal dceru z domu, zabavil celé zemi sůl a zničil ji, čímž udělal pěknou paseku v ekosystému... A tak dále,” četl Uriáš ze Svědomí.
„Atakdále, to jsem já!”
„Kuš!” obořil se na rádce Já.
„Tenhle tajtrlík mu pomáhal.”
Já se nadurdil: „Nás nemůžete hodit do-”
„Hrnce!”
„Kotle, ty tajtrlíku!”
Uriáš se ušklíbl: „Tam budeme házet tak akorát vajíčka. Se skořápkami.”
Petronel vykřikl: „Tak to je ten největší hřích!”

„Petroneli, Petroneli,” kroutil Pánbůh hlavou. „Proč si nevezmeš příklad z ostatních andělů?”
„Ale-”
„Nic mi neříkej. Hříšník má zpytovat svědomí.”
Pánbůh se otočil a šel se věnovat nebeským povinnostem.
Uriáš celou scénu sledoval. „Chi chi chiii.”
„Moc se nesměj, ty kyblíku špíny. Ty nevíš, jaké je to mít takového přísného nadřízeného.”
Uriáš chtěl něco odseknout, ale pak se zarazil. Když ho káral jeho šéf, rozhodně to nebylo takhle příjemné. A to byl na koberečku už mnohokrát. Přece jen pobyt v nebi na něj měl neoddiskutovatelný vliv.
Navíc, což bylo bráno jako neodpustitelné, měl slabost pro jednoho jistého matlu.
„Promiň, anděli.”

„Ne!” řekl Uriáš, když uviděl známou postavu nesoucí zlatý hudební nástroj.
„Co ne, Uriáši? Aspoň ty bys mě mohl podpořit. Vzhledem k tomu, že mi Archanděl Gabriel zakázala zpívat, chci zkusit nebeský orchestr.”
„Vybral sis moc pěkně. Trubka k trubce sedá…”
„Mlč, ty kyblíku špíny! Hodlám se věnovat bohulibé činnosti,” nafoukl se Petronel.
„Schválně se starouše zeptám, jestli mu tvoje troubení bude libé.”
Anděl ho zpražil pohledem: „Nerouhej se! A neruš, musím cvičit!”

Za pár dnů našel Uriáš nepěkně pomačkaný hudební nástroj, který se teď hodil akorát tak do šrotu. Nic ale neřekl. A nechal Petronela vyhrát jednu partii karet.