DMD Bonus č. 1 pro 2. 4. 2023.

Před domem už poněkolikáté zatroubilo auto. Co nevidět řidič odjede sám. Nebo neodjede a Johnovi rupnou nervy.
"Sherlocku."
Sherlock se nepřestával přehrabovat v lednici. To bylo neobvyklé. Ještě neobvyklejší bylo, že postupně na kuchyňskou linku vytahoval různé druhy zeleniny a ne třeba lidské prsty.
"Sherlocku. Můžeš mi říct, co hodláš dělat s tím taxíkem?"
"To není taxi, to je samozřejmě Tesla, kterou poslal Mycroft. Nepoznal jsi ji po zvuku?"
John zaúpěl:
"Nemůžete si tyhle sourozenecké záležitosti řešit potichu?"
Sherlock s náručí plnou čekanky a lilku stanul ve dveřích.
"Neboj. Až seznámím Mycrofta s jeho novou dietou, chvíli od něj neuslyšíme."

První paprsky slunce se odrážely na kapkách rosy. Muž na posedu usrkl z termosky a nevrle se rozhlédl po okolí. Nádherné ráno na lov, ale zvěř nikde.
Tu se náhle lesem ozvala kakofonie zvuků, jako by někdo týral kočku.
“Zatracení metalisti, já jim dám zkoušet v lese!”
Myslivec popadl pušku, slezl z posedu a zapadl do houští směrem k hudbě. Netrvalo dlouho a větve se před ním rozestoupily.
Puška mu vypadla z rukou. Na mýtině byla opravdu kapela - jelen troubil na trubku, duo srnců hrálo na kytary a jezevec bušil do bicích.
Jelen přestal troubit a obořil se: “Co koukáš?!”

„Ne!” řekl Uriáš, když uviděl známou postavu nesoucí zlatý hudební nástroj.
„Co ne, Uriáši? Aspoň ty bys mě mohl podpořit. Vzhledem k tomu, že mi Archanděl Gabriel zakázala zpívat, chci zkusit nebeský orchestr.”
„Vybral sis moc pěkně. Trubka k trubce sedá…”
„Mlč, ty kyblíku špíny! Hodlám se věnovat bohulibé činnosti,” nafoukl se Petronel.
„Schválně se starouše zeptám, jestli mu tvoje troubení bude libé.”
Anděl ho zpražil pohledem: „Nerouhej se! A neruš, musím cvičit!”

Za pár dnů našel Uriáš nepěkně pomačkaný hudební nástroj, který se teď hodil akorát tak do šrotu. Nic ale neřekl. A nechal Petronela vyhrát jednu partii karet.

Mám kocovinu jako prase!

V hlavě cinkají kovadliny, řinčí meče a troubějí… Vikingové?

Po paměti se natahuju po nočním stolku. Kam jsem, sakra, včera večer zahodil tu kyselou okurku? Whatever, poradím si. Proplesknu se, protřepu si hlavu, třeba to hučení přestane.

Do mžouravého pohledu proniká světlo, už je ráno. Troubení lesních rohů neustává, spíš sílí. Do háje, copak se to děje doopravdy? A jsou to vůbec lesní rohy?

Rozlepím oči a šnečími skoky se doploužím až k oknu. Před barákem možná tak dvacet aut, řidiči žhaví klaksony. Ta párty včera… A jo, vlastně!

„Brácha, vstávej, sakra! Za hodinu se ženíš!“

„Trubka! Slyším trubku!“ vyrážel ze sebe trhaně. „Už trouběj do útoku! Já musím, musím…“
„Nemusíte.“ Stlačila ho zpátky do postele. Síly potřebovala maličko. Byl zesláblý, jen stín chlapiska, kterým musel být ještě před několika měsíci. Stiskla horečkou rozpálenou ruku. „Podívejte se na mně. Nikam nemusíte. Ležte a odpočívejte,“ opakovala důrazně s pohledem upřeným do uštvaných očí ve strhané tváři. Pomyslela si, že tohle nemůže dělat často. Jenže tady bylo evidentně třeba víc než běžné tišící prostředky…
Když se uklidnil, odhrnula pokrývku a opatrně nahlédla pod obvaz na noze. Přičichla a nakrčila nos.
„Markéto!" sykla na procházející kolegyni. „Musíme vzbudit doktora!“

Tančili jsme.

Náš rozhovor se ubíral směrem, jaký jsem potřebovala a to k dívce, o kterou nám šlo. Nic netušil. Nevěděl, že nejsem jako on z pouhé mudlovské rodiny, přes to jsem s ním bez jakéhokoliv opovržení tančila. Zatímco se v jedné části místnosti schylovalo k boji o onu dívku.

Když jsme se k dané potyčce dvou mužů připletli, snažil se mě odvést. Shromáždili se zde ruští vojáci, snad na nějaké znamení. Něco, jako je troubení na začátku famfrpálu. Jen tohle slyšeli jen oni.

Ukončila jsem onu pěknou chvíli a i s dívkou se vydala ven, abych dokončila naši misi.

„Hlásnej, pojď si k nám sednout,“ ozvalo se od hospodského stolu obsazeného městskými biřici.
„A kde ses popral?“ začal se příchozího vyptávat Vacek řečený Zjizvený.
„Matějovi nafackovala manželka,“ přisadil si Olbram.
„Jste oba vedle,“ ohradil se hlásný. „Včera jsem troubil půlnoc a na západní straně ochozu jsem najednou dostal pěknejch pár facek. Nikdo na ochoze nebyl, to přísahám.“
„Určitě duch toho mrtvýho kanovníka, co předevčírem umřel na arciděkanství a vadilo mu tvoje hlasitý vytrubování,“ zavtipkoval Olbram.
„Duchové nejsou,“ namítnul Matěj. „To je dokázaný. A protože za chvíli jdu troubit, schválně budu hlasitej.“
Ráno našli plzeňského hlásného na západním ochoze uškrceného.

Jedu do práce autem. Kupodivu bez zdržení odbočuju doleva na hlavní. Už jen jeden semafor a budu tam.
Červená. Zastavuju. Eh... To se mi nepovedlo. Kvůli stavbě posunuli ten semafor o pět metrů dozadu, ale já zastavila tam co vždycky. Zjišťuju, že stojím až za ním, a vůbec na něj nevidím. Nervózně se rozhlížím. Nikomu nepřekážím, aspoň že tak. Za mnou je auto, couvnout nemůžu. Mírně panikařím. Dostanu pokutu? Tohle se asi počítá jako jízda na červenou… A v tu chvíli auto za mnou krátce zatroubí a já chápu a rozjíždím se. Dal mi vědět, že už je zelená. Děkuju!

V hlave sa mi vynárali viaceré obrazy. Suroviny na šťavnatý čokoládový koláč, zrezané stromy pri vodnom diele, obrovské stopy ...cítim, že som blízko. Len obraz odpovede nie a nie nájsť . Stotiny sekundy trvajúce večnosť a tie zvedavé oči sa na mňa upierali. Čítala som v nich otázku – kedy sa dočkáme odpovede? Horšie ako maturita. Teraz sa rozhoduje o budúcnosti a zlyhávam. Skryla som sa za viečka v detskej naivnosti – ja ich nevidím, nevidia ani oni mňa. Cítila som, že na mňa stále spaľujúco hľadia. „Tututú!“ zvonenie telefónu prinieslo odpoveď. „To je krásny slon!“ Rozžiarená detská tvár odhalila, že som prešla.