DMD č. 16. pro 16. 4. 2014. Téma: Zpovědnice

"Vražda, otče."
"Proč jsi zabíjel, synu?"
"Pro peníze. Ne z hněvu. Ne v obraně. Pro peníze."
"Koho jsi zabil pro peníze?"
"Vás otče."
"Cože?"
"Vás, jste hluchej? Pozdravuje vás Harry Waters."
Bang! Bang! ... Bang! Bang!
Dal si ruku před pusu a vyběhl na ulici.
Každej kostel, každej kostel v tý posraný Belgii mu to připomněl.
Ken to věděl a snažil se ho rozptýlit.
Jak?
Kostelama. Blbejma belgickejma kostelama.
V každým kostele zpovědnice. A každá zpovědnice plná vzpomínek na čtyři výstřely, tělo kněze na podlaze a mrtvýho kluka.
Stál na náměstí osvětleném vánočním stromkem.
V kapse ucítil pistoli.
Byl nejvyšší čas.

"Kulisáku!" zavyl první milovník. "Nejsi kulisa, jsi Leporello! Já ty ženské svádím, ty mi je počítáš a opěvuješ, ale ne falešně! Kdo to vezme za něj?"
Na jeviště se ostýchavě vyhoupl Synek. Otevřel jakýsi sešitek a spustil:
"Paní, toto je seznam krásek,
které miloval můj pán,
ten seznam jsem mu udělal já,
podívejte se, čtěte se mnou."
"Úžasné, chlapče. Až vyměníš fistulku za bas, beru tě," zajásal principál.
"A co to držíš?"
"To jsem našel v tátově kufru, ale nerozumím tomu. Anička, trochu macatá, ale vášnivka, chce to třikrát za noc... tati, cos jí to dal, že to jednou nestačilo?"

Když po mnoha letech strávených v Rhiminee Arkoniel vzpomínal na své cesty s Iyou, uvědomil si, jak je to dlouho. Stýskalo se mu po jeho učitelce. Ale Třetí Orëska vyžadovala mnoho času a úsilí. A tak se snažil využít aspoň všechno zajímavé, co na cestách potkal.
Každý, jen trochu magicky nadaný člověk, byl vítán. Po válce nebylo mnoho čarodějů a ještě méně se jich rodilo. Krev feiů se ředila.
Proto zřídil zpovědnici. Každý, kdo měl zájem, mohl bez obav ze spatření, promluvit o svých schopnostech. Brzo po válce si lidé ještě pamatovali upalování čarodějů. Sám to slyšel jen z vyprávění.

Zahlídla jsem ho, jak rozpačitě vystupuje na konečné. Barva jeho pleti byla tak bělostná, že přes něho prosvítalo světlo stejně jako prosklenou střechou nádraží. Na zádech měl modrý batůžek, tak jak to u nich bývá. Červené hranaté brýle na holé hlavince. Mohlo mu být tak přes dvacet.
Hned za ním vystoupil vysoký muž v elegantním kabátu, tak vzdálenému modrému batůžku. Zavolal na něho a vzal ho za ruku. Neprotestoval.
Přidala jsem do kroku a těsně před nimi se drze otočila na podpatku, abych si mohla ještě jednou prohlídnout jeho tvář. Downáček.
*Někdy si přeju, aby se brácha snad nikdy nenarodil

Jde se mu ztěžka. Jen co noha nohu mine. Na jednu stranu doufá, že se mu po zpovědi uleví, ovšem na tu druhou si není jistý, jestli to bude stačit. To tajemství je příliš veliké, příliš svazující. Kdyby vyšlo najevo, co ví, stálo by ho to život.
Ale cesta je neúprosná. Každým krokem se víc a víc blíží k okamžiku rozhodnutí. I v nastalém šeru před sebou uvidí známou siluetu a naposledy zaváhá. Poté se roztřesenou rukou přežehná a poklekne. Dlaň zlehka spočine na hřejivém povrchu dřeva.
Zhluboka se nadechne a zašeptá do vrbové kůry: „Král Lávra má oslí uši!“

Pavlík seděl u stolu a zarytě zíral na ubrus s autíčky - a to se Pavlík už několikrát dožadoval "normálního”, třeba s kytkama. Samý autíčka. K narozeninám od tatínka dostal autodráhu.
“Maminko,” začal nesměle, když před něj maminka postavila svačinu. Pavlík měl pocit, jako by byl ve zpovědnici, jako v kostele.
Maminka si přisedla.
“Jak byl u nás včera Martin...” Pavlík zrudl. “Hráli jsme si na rodinu. Já byl jako maminka, Martin jako přišel domů z práce... no a dal mi pusu.”
Maminka se usmála a pohladila ho po vlasech. “Na tom přece není nic zvláštního,” řekla. A Pavlíkovi se ulevilo.

It’s echoes of me from the time before Genet that resurface. Faced with people I genuinely dislike and stuck in an irresponsible mood, I become the terror I once used to be.
“Father, who art in Heaven,” the priest mutters, vainly trying to pull further away from me.
I’m not enjoying this body-guarding shtick. The confessional's cramped.
The only consolation is that my principal's freaking out completely: sweaty palms, taut nerves, shaking voice. Reducing a man of God to a man is strangely satisfying. And easy. You just have to stand… really… really… close.
No wonder I got myself disinherited.

Milá zpovědnice,
mám takový problém. Už šest týdnů jsem veganka, protože maso je fuj a kravské prdění prý otepluje planetu. Jím denně deset banánů a piju mladý ječmen. Teď jsem zjistila, že jsem těhotná. Budu samozřejmě s veganstvím pokračovat a až se dítě narodí, rozhodně ho nikdy žádnýma mrtvýma zvířatama krmit nebudu!
Ale snad mi poradíš. Můžu vůbec kojit? Není mlíko taky odporný živočišný produkt? Dík za radu! Katka.
Milá Katko,
mateřské mléko je samozřejmě základem výživy i později vegansky krmených dětí. V Tvém případě to ale skutečně může být problém.
Kravské mléko je totiž rozhodně s veganskou stravou neslučitelné...

1. Nenaslouchala jsem svému prolhanému hněvu.
2. Nepřestala jsem plakat, protože je nutné zkracovat bolest na společensky únosnou délku.
3. Nezabila jsem víc času, než dokážu sníst.
4. Nepodvedla jsem ani neuvedla v omyl sebe samotnou.
5. Nepožádala jsem cizího života, přestože bych chtěla být stejná jako oni.
6. Nebyla mi zima, neměla jsem hlad a nemyslela jsem na to, co chci, ale nemůžu dostat.
7. Nezapomněla jsem, kdo jsem.
Po vzoru starých Egypťanů slavnostně prohlašuji, že jsem se žádným z výše uvedených hříchů v uplynulé minutě neprovinila (s výjimkou čísla dvě, které není aplikovatelné) a mohu tedy započít další.

Přišel o půlnoci, bušil do dveří jako šílenec a jeho snaha nedopřát mi klidnej spánek nepolevila ani poté, co jsem ho důrazně požádal, aby se z tý opice odešel vyspat.
„Zhřešil jsem,“ řekl.
„Kterým ze svých devětadevadesáti obvyklých způsobů?“ odvětil jsem.
Pozval se dál a dosedl na moje kanape. Třásl se tak, že jsem do něj musel nalít skotskou.
„Já si nedělám srandu, Barnaby! Chci se vyzpovídat. Potřebuju to vyslovit. Musím to dostat ven!“
„V tom případě mě přešel smích.“
„To je dobře. Já se zamiloval, Barnaby.“
„A odkdy je láska hřích, Same?“
„Od tý doby, co miluju svýho zástupce.“