DMD č. 16. pro 16. 4. 2014. Téma: Zpovědnice

„In nomine patris, et filii, et spiritus sancti,“ začal kněz.
„Odpusť mi, otče, zhřešil jsem proti Bohu i lidem. Do nejčernějšího zoufalství jsem upadal, Boha neviděl, proklínal a žaloval. Jinou víru nevědouc jsem vyznával. Neuchránil jsem svou rodinu. Syn mi zemřel v náručí, ženy jsem se nedopátral.
Ač čaroděj nosím mnišský háv…“ Kajícníkův hlas se zlomil. Skryl hlavu do dlaní.
Kněz hodnou chvíli mlčel. Muž před ním byl jeho přítel. Znal jeho příběh. Nechápal ho zcela, věděl však, že přítel není splozenec satanův.
„Příteli,“ zašeptal. „Věz, že Pán tě miluje. Srdce tvé uzdraví. Zatím má zpovědnice budiž ti vždy útočištěm.“

Se zářivým úsměvem ladně poklesla na růžové vypolstrované klekátko.
"Udělala jsem hříchy."
"Můžeš mluvit, dcero."
"Předevčírem - po dietní svačině - já... zapomněla jsem se potřetí učesat."
Přetření spánků purpurovým kapesníkem. "Dobrá. Dále."
"Před týdnem v sobotu jsem... si pošpinila své jedinečné tričenko s výstřihem a byla jsem minutu nucena být nedokonalá."
Povzdechnutí. "Ach ano. Měla by ses nad sebou zamyslet."
Vyděšeně nechápavý výraz.
"Obrazně řečeno..."
Chvíle ticha.
"A včera... já se to moc stydlíkuji přiznat. Snědla jsem... jeden čips."
Zakroucení hlavou. Znovu osušení potu purpurovým kapesníkem.
"Ale dnes... dneska je to nejšpatnější. Dneska... já jsem ještě nestačila okouzlit ani jednoho Kena!"

Odpusť mi, má milá,
přiznávám chybila jsem. Tolik jsem se těšila a radovala, že jsem na Tebe dočista zapomněla. To, že bez Tebe nejsem já, jsem zjistila pozdě, ale blahopřeji si k tomu zjištění. Ti ostatní mají ústa jen k výsměchu. Ale Tebe ani odhalení mých slabostí nezviklalo. Přátelství a odpuštění - to mi nabízíš. Přijmi mne zase k sobě, prosím, budu od nynějška družkou připravenou k neustálé svornosti. Žádej odměnu, chtěj cokoliv, vymodlím Ti zdraví, radost, krásu,štěstí. Kdybych Tě neměla byla bych tou nejponíženější ze všech semišek. Nechť svorný duch nám vládne, nechť hoch nás obě obuje!
Bota 2

Nezabiješ.
Je jedno jaké jsou důvody či okolnosti.
Zabíjet prostě není správné. Nikdy.
Stála v naprosté tmě. Vesmír se na ni díval skrz holé větve stromů.
Je jedno, že o jejích skutcích nikdo nevěděl. Věděla o nich sama. Vědět, co je špatné a přece to udělat...
Aspoň byla dost silná, aby to přiznala sama sobě.
Rozhřešení se nedočká. Od sebe ani od vesmíru.
Jen... místo k přemýšlení. Uspořádání myšlenek. Potřebovala se někde zastavit, a konečně našla to správné místo.
Stará, opuštěná zahrada.
Štěrk zaskřípal pod kradmými kroky.
Opuštěná?
Sevřela hůlku pevněji.
Pokání?
Ne. Zlo je třeba zastavit.
Zase bude hřešit.

„Však si to tak neber, Severusi,“ řekla a chlácholivě ho poplácala po zádech.
Dusné ticho ji upozornilo, že je cosi špatně. Uvědomila si, že by s ním neměla zacházet stejně jako s Harrym a Ronem.
Tak dlouho od nich slýchala stížnosti na cokoli, až si vypěstovala ochranný mechanismus. Dokázala jedním uchem poslouchat lamentace nad nespravedlností světa, druhým vnímat hukot ve společenské místnosti, do toho sepisovat esej z Přeměňování.
Jenže Severus byl jiný… Většinu věcí tlumil v sobě. Když si jí jednou postěžoval, nezasloužil si nacvičenou automatickou frázi…
„Promiň… síla zvyku,“ usmála se omluvně a doufala, že jí dá druhou šanci.

Když otevřela počítač, byl po měsících na skypu zmeškaný hovor. On.
Tiše zírala na obrazovku.
„Fajn, Opustil jsi mě, protože jsi chtěl ještě něco zažít. Prý s lékaři bez hranic, ale doopravdy s tou zrzavou čubkou, co tě tam zlanařila.
Dobrá, zachovals dekórum, ale já věděla. A bolelo to. Děsně. Nudná, obyčejná, opuštěná.
Tak jsem si vzala z útulku psa. Potom našla v jeskyni draka.
A teď? Dračí žena. Asi bys nevěřil, co všechno už mám za sebou. Nuda? Někdy po ní toužím.
Ale i po tobě, čert aby tě vzal.
Zase jsi nedostupný.
Smůla. Já už na milosti nečekám.“

Na kanály Amsterdamu se snášela tma.
Spěchala uličkami a uhýbala chodcům a cyklistům, dokud nedospěla na malé náměstí. Kostelní věž se tyčila nad pokřivenými siluetami úzkých domů a vrhala na ně stín. Opřela se do bočních dveří a vklouzla do tichého šera.
Nechodila do zpovědnice, protože své hříchy se neodvažovala nikomu svěřit.
Posadila se do lavice, semkla ruce a zavřela oči. Nechtěla myslet na červený závěs a sklo výlohy za ním. Na ty hladové pohledy tisíců cizích očí olizujících její tělo. Ale musela, potřebovala zpytovat svou duši před Bohem, aby mohla klidně usnout, až se nad ránem bude vracet domů.

Četla je se zatajeným dechem a rozšířenýma očima. Četla je vícekrát než ty ostatní. Četla je, aby se ujistila, že si z ní nedělá srandu. Četla je, protože mu rozuměla. A četla je, protože z nich měla radost.
Byly v nich zážitky a postřehy. Byly v nich sny, přání a touhy. Byly v nich popisy, představy a dojmy. Byly v nich otázky, ale také odpovědi.
Když paní profesorka S. přijímala Ondrovy slohové práce z angličtiny, jindy plachý chlapec se jí vždy zadíval do očí. Chvěly se jí ruce, když si uvědomila, že to, o čem píše, by nikomu jinému nesvěřil.

Ve tři ráno vypadl internet.
Fanouš zapnul televizi.
„Nó, tady jsem, Jolanda! Mluvte do telefona!“
„Jako fakt? No ty krávo!“
„Ty máš – eee – nemáš nic?“
„Já už mám jenom strašnou kocovinu.“
„Jáj, Bože můj! Chudák! Já žehnám ti! Protože to je zlá nemoc tohleto. My jsme hodně pily s mojí maminkou, z vesnici do vesnici. Ale i ze sraček můžeš vytáhnout se!“
Ještě jsme slzeli smíchy, když Ivan přišel ze záchoda.
„To mě poser! Volám Líze, chci se přiznat, že jsem vykalenej, a najednou slyším: Nó, tady jsem, Jolanda!“
„Hmm, tak to bude asi nejdražší zpověď v historii,“ pravila Lynda.

Lávra ml. byl tatínkovým příběhem fascinován. Na basu, pietně uzamčenou v rodinném trezoru, si tajně vyzkoušel.
Toužil mít kapelu ze samých kouzelných nástrojů.
Když pak jeho otec zemřel, nic nestálo v cestě jeho smělému plánu. Kolem řeky zasadil stovky řízků z původní vrby. Každému z mnoha Kukulínových dětí svěřil pod nejpřísnějšími tresty nějaké hrozné tajemství. Poustevník měl poskytovat správné rady. Důvěrníci, špehová a udavači pečlivě sledovali každý malý stromek.
Přišla demokracie.
Bývalý král Lávra ml. si ze skrovné penze vybudoval nástrojářskou dílnu, naučil se řemeslo, vyrobil nástroje a sehnal hudební skupinu.
Nástroje pak začaly unisono vyhrávat: „Lávra podvádí, Lávra podvádí..“