DMD č. 16. pro 16. 4. 2014. Téma: Zpovědnice

Zaklepe a vejde. Pokoj působí útulně, tichá relaxační hudba, dvě křesílka u malého stolku, ani náznak očekávané ordinační sterility, ba přímo naprostý opak toho, co si představovala. I starší paní, jdoucí jí v ústrety, působí mile, důvěryhodně a tak nějak maminkovsky.
Po přivítání usednou... a žena se rozpláče, bez úvodu, bez jediné otázky. To ji uhodila do tváře realita toho, kde je, co tu dělá, že nemůže dál, i když ty samé problémy všichni ostatní zvládají... Ta druhá jí jen tiše podá krabici kapesníků a trpělivě čeká, až záchvat pláče poleví a přijdou slova. Ví, že pomoc občas potřebuje každý.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či nie si dole v dedine, tam sa ti dnes chystá veru veľká sranda. Pán farár nechal do spovednice bezpečnostnú kameru nainštalovať, pretože zistil, že mu tam nejakí ľudia liezli. A dnes to bude v krčme púšťať, aby všetci videli, kto mu tam lezie a čo tam robí.
- Dnes hovoríš? Tak to by som asi mal rýchlo bežať za Ančou, presvedčiť ju, nech sem príde a tu na kolibe ju schovať. A potom sa teda radšej nejakú dobu v dedine neukazovať.

Desáté číslo Zpovědnice rozvířilo vody naší školy tak, jak se to dosud ničemu nepodařilo. Ani mým rodičům ne. Abyste chápali, Zpovědnice vždycky vířila vody, koneckonců se jednalo o školní časopis plný drbů a taky toho, co se podařilo ukrást ze skříňky důvěry v aule školy. Ale tohle číslo bylo výjimečně výjimečné. Stačil pouze titulek - Jonáš Hanák viděn v objetí muže KK!
A už to jelo. Střelci se pochechtávali. Traviči se snažili tvářit kamenně. Šlo jim to jen do té doby, než si uvědomili, že mezi traviči žádný KK není. Pak se strhla obrovská rvačka a Kristiánovi začal tik v oku.

V noci na hlídce nebývalo nikomu do řeči. Výjimkou byl Kruege, který neustále něco mlel. Ale dneska byl podezřele zamlklý. Poeta s ním skoro půl noci vydržel neříct ani slovo, ale pomalu začínal mít toho ticha plné zuby.
"Můžeš mi říct, jak je možné, že ty, který jindy nezavřeš hubu, najednou mlčíš?" zeptal se a prolomil ticho.
"Přemýšlím že zajdu ke zpovědi. Jen nevím, kde ta místnost, kde se zpovídáš je," zabručel Kruege.
"Ty a ve zpovědnici? Můžeš mi říct důvod?" divil se Poeta.
"Dneska jsem se přežral nutrie," povzdechl si Kruege. Poeta měl co dělat, aby se nezačal smát.

Irene někteří zákazníci nepřestávali překvapovat. Abu Hamat, fanatický muslim a jeden z nejbližších spolupracovníků Usámy, po ní chtěl, aby se navlékla do kostýmu jeptišky. Za přítomnosti důtek se jí zpovídal a odvolával se na Mohamedovo jméno. Zjistila, co měl společného s 11. zářím a potvrdila Usámovu přítomnost někde v okolí.
„Musím se přiznat, ještě k něčemu horšímu.“
Irene pohodila hlavou. Teď to přijde! Popadla ho za vlasy.
„Tak to vyklop, bůh se na tebe dívá.“
Nadechl se, uvolnil svoji hlavu z sevření a podíval se jí do očí.
„Nechal jsem zavraždit jeptišku.“
Na hrozivě dlouhé dvě vteřiny ztratila svůj klid.

„Drahý Theo,
...
A modlíme se spolu každý den, předčítám jim z Bible a oni naslouchají, v očích pohled plný důvěry. Chodí se mi zpovídat, ačkoliv ještě nejsem řádným knězem. Jsem šťastný, neboť mě má práce naplňuje, nejen láskou Boží, ale i láskou těch prostých lidí, kteří mi svěřují své osudy.
...
Dnes ráno, když jsem šel po blatech na krátkou procházku, bylo nebe ocelově šedé s mraky místy protrhanými, takže jimi dopadaly do korun stromů dlouhé stříbrné paprsky slunce. Vypadalo to jako dotek Božích prstů. Jak se mraky trhaly, paprsky sílily a byly čím dál zářivější.
...
Pošli prosím dalších 50 franků...“

Farář Šikl se probíral jednou zpovědní ceduli za druhou a spokojeně zaznamenával údaje do listiny pro biskupství. Od chvíle, kdy se nahoře rozhodlo, že řádný katolík musí mít doma písemné potvrzení o předvelikonoční zpovědi, řadili se hejničtí před zpovědnicí jako ovečky. Až na starého Orta, samozřejmě. Před lety si odseděl tři měsíce za držení zakázaných knih a v kostele ho nikdy neviděl. Šikl zvedl brk a zamyslel se. Má ho hlásit? Ortova vdaná dcera chodí na mši pravidelně a jeden z jeho vnuků dokonce ministruje. Nepoštve si kvůli dědkovi na krk jezuity. Brzo umře a jeho kacířství umře s ním.

Na začátku byla samotářskou vrbou, její strasti začaly v okamžiku, kdy jí nějakej holič začal vykládat své „nejniternější“ tajemství… Nezájem, co z toho, že nějakej chlap chodí po Světě s oslíma ušima?
O pár století později ji porazili a vyrobili z ní zpovědnici do jakéhosi kostela. Každý týden musela poslouchat nářky„zbožných“ katolíků. Nejraděj by ty užvaněný hříšníky nakopala do…
A pak, (osud je ale šprýmař, že?) ji rozštípali, vyrobili z ní kouzelný deník a nějaká zrzavá holka si do ní denně vylévala srdce.
To už bylo příliš! Když do ní ten brejláč zabodnul baziliščí zub, bylo to jako vysvobození.

"Zhřešil jsem, pane," ozval se do ticha zpovědnice provinilý hlas,"zhřešil jsem pýchou. Myslel jsem, že jsem lepší a dokonalejší než kdokoliv jiný. Myslel jsem, že jsem důmyslnější než ty."
Odpovědí mu bylo ticho, a tak pokračoval: "Má pýcha mi přivodila pád, a teprve ten mi otevřel oči. Ještě nebyl čas, měl jsem být trpělivější, víc naslouchat tomu, cos mě učil..."
"Přesně tak, Saurone," zazněla konečně skřípavá odpověď, "napodruhé se polepši. Musíš být nenápadnější, trpělivější. A musíš získat zpět Prsten. Númenor tě zničil, znič na oplátku celý svět. A jako rozhřešení umuč padesát elfů."
"Můj pane, Morgothe," zašeptal Sauron uctivě.

„Co je to tady ksakru za bedny, kapitáne,“ rozlehlo se nákladovým prostorem. „A co s nimi máme dělat?“
„Jen klid, Scotty,“ uklidňoval brunátného velitele strojovny Kirk. „Podle nového nařízení velitelství flotily musí být na každé vesmírné lodi plně vybavená kaple. V těch bednách nám dodali její kompletní inventář – oltář, kazatelnu, zpovědnici i křížovou cestu. Na Enterprise bude umístěna v největší místnosti na palubě pět. Takže tam přenes tyhle bedny, vybal je a postav kapli. K ruce máš poručíka Chekova.“
Asi za hodinu se z interkomu ozval Scottyho hlas: „Kapitáne, kaple je hotová. Jen nevím, proč je na zpovědnici nápis TARDIS.“