DMD č. 16. pro 16. 4. 2014. Téma: Zpovědnice

U zpovědi dítě stálo,
panu faráři se smálo.
"Moc se nesměj, milé dítě,
přijde polednice, sní tě!"
Náhle - hle! u zpovědnice
objeví se polednice.
"Hříchy tíží moji duši,
jdu je vyznat, jak se sluší."
"Všechny hříchy opustí tě
když si vezmeš tuto dítě."
"Nelovím už děti malé,
jsou na mě moc vychytralé.
Ty jsi ale chlapík velký,
tebe kousnu do prdelky!"
Polednice po faře
honí pana faráře.
Praští dveře od světnice,
skácela se mešní svíce,
narazila do sklenice,
která z fochu u lednice
spadla až do popelnice.
Ve sváteční keramice
bublá farář na paprice,
mezitím bez nesnází
dítě domů odchází.

Neudělal palačinky. Koupil mu pizzu a pivo, protože se shodli, že je to jídlo, které přináší nejvíc vzpomínek. Zavedl ho do malého hotelu, kde smrděla rybina a sůl, protože byl jen kousek od moře.
„Máš na to odvahu?“ zeptal se anděl.
„Ne,“ řekl voják. „Ale mluv.“
Bylo to jako negativ zpovědi. Azirafal vyprávěl Buckymu o tom, co prováděl Winter Soldier. Shrnul všechny kousky života, které potřeboval znát, ale nemusel si na ně pamatovat.
Zhruba v polovině začal Bucky zvracet.
Z krátkodobého hlediska by asi bylo rozumnější, kdyby dostal palačinky a milosrdnou lež. Jenomže andělům přijdou krátké časové okamžiky strašně matoucí.

Pracovna M je světlá a překvapivě útulná. Přesto si tu připadám, jako bych byl po škole.
„Špatně se na to díváte,“ řekne M, zatímco rovná na stole papíry. „Jestli vám dělá vaše práce problémy, vezměte si dovolenou.“
„Nepotřebuju dovolenou,“ odpovím. Dovolená nepomůže. Mně ani těm padesáti osmi dělníkům jaderné elektrárny v Bagrami.
„Našel jste chybu v jejich bezpečnostním systému a vykonal rozkaz.“
„Jsou mrtví. Kvůli mně.“
„Díky vám,“ odsekne M, „není momentálně ohrožena bezpečnost našeho státu. Je to buď my nebo oni, Q.“
Dívám se na boty. Chci rozhřešení, alespoň symbolické.
„Co teď?“
M pokrčí rameny.
„Zajděte si na drink!“

Opře se zády o strom a pohledem bloumá po hvězdách. Má chuť křičet, vykřičet se z pocitů, mluví ovšem pomalu a tiše. Přemýšlí.
Zapomněla se dívat na hvězdy. Vlastně i na mraky.
Stromy dlouho neměly možnost jí zamávat.
Cestičky v kraji už neznají její krok.
Z krosny musela smést prach.
Jenže máma se musí postarat o děti. A pleny se těžko perou v tábořišti.
Je snad hřích zasvětit svůj život rodině, domovu?
A přesto neví, jestli odešla z domova, nebo se domů vrátila.
Není tu klekátko, i velebný pán tu chybí.
Ale cožpak by jinde mohla být její zpověď upřímnější?

[„Přiznávám všechno,“] kňučel malý Wookiee a to teskné mručení se dost zajímavě odráželo po celém stísněném prostoru kolem něj.
[„Propadl jsem pokušení. Já vím, že to byl asi test vůle a že jsem neobstál, ale to prostě nešlo.“] Ty slzy byly pravé.
[„Když on ten koláč tak hezky voněl, že skoro vypadalo, že ho nepekla Jessica, a nikdo ho nehlídal,“] utřel si nudli do rukávu a slyšitelně se v něm hýbalo svědomí.
[„Fakt toho hrozně lituju a už to neudělám, jen mi, Sílo, pomoz to přechodit.“]
Mohlo by se zdát, že seděl ve zpovědnici, ale byl to úplně obyčejný záchod.

„Chtěl bys ještě kousek, viď?“ Ale já už nic nemám. Dal jsem ti celou svou svačinu. Je zbytečné loudit.“ směje se chlapec na svého psa. „Ne už nic nedostaneš. „A nezdržuuuj,“ říká dovádivým hlasem. „Musím na trh pro zeleninu, maminka už čeká.“
Je krásný den. Sluníčko hladí. Maminka mne také pohladí a pochválí.
Doma se umyju a převléknu. Pak ještě musím do té tmavé, zatuchlé, studené zpovědnice, kde lavička trochu vrže. Pan farář říká, že sténá pod tíhou mých hříchů. Dnes ale nebude! Nemusím se bát. Celý týden jsem byl hodný a poslušný. Jenom jsem se trochu loudal při jídle.

Vrba si zachmuřeně poposedla. Už tu byl další.
Na stole před ní ležely dva papíry. S povzdechem si vzala ten první a začala si pro sebe číst.
Nebyl to zrovna pěkný život, jak zjistila. Ale jak si vzápětí uvědomila, v té době ho jen málo lidí mělo pěkný. Trochu se otřásla při poznámce o přísném otci a jeho výchově. O prozrazeném tajemství. Pětkrát přepočítala jeho věk, kdy nastoupil k dragounům. Ale ani jednou se nespletla. Byla tu smrt matky, rozebraný majetek, vězení, zemědělský život, manželka, děti...
A pak tu byla ta Osvětim...
A z toho se každý člověk musí vyzpovídat.

Zpovědník v Imperialním Centru (dříve Coruscantu) zažil opravdu těžké časy. Pravidelně ho navštěvoval jeden mocný sithský lord a ulehčoval u něj svému svědomí. Netřeba říkat, že tento zpovědník měl velké potíže dát tomuto kajícníkovi rozhřešení.
Pondělí: "Nechal jsem mučit svou dceru."
Úterý: "Včera jsem vám to nějak zapomněl říct, ale vyvraždil jsem všechny Jedie."
Středa: "Zničil jsem planetu."
Čtvrtek: "Zabil jsem svého bývalého mistra. Tenhle Jedi už byl poslední."
Pátek: "Nechal jsem svého budoucího zetě zamrazit do karbonitu."
Sobota: "Usekl jsem ruku svému synovi."
Neděle: "Zabil jsem svého mistra. Ne, neříkal jsem to už ve čtvrtek. Tohle byl jiný mistr."

Chodívám občas o sobotách navštívit starého přítele až na Nové Město. Otec Martin je farářem stejně jako já. Končíme zrovinka zajímavou debatu o nedokonalostech lidských, když tu zahlédnu oknem povědomou postavu mladé paní hrnčířové nastupovat do elegantního kočáru.
Následujícího dne ve zpovědnici čeká hrnčíř Tobiáš, z Kampy. „Otče, zhřešil jsem,“ povídá, hlasem lehce zadrhává. „Přišlo mi, že žena málo práce zastane. Vytkl jsem jí to, hrubě přespříliš, chuděra se roznemohla a celou sobotu, zatímco jsem byl na trhu, z postele nevstala a postonává dosud.“
I zamyslím se dlouze a odvětím: „Tobiáši, promluvím s tvou ženou. Slovo Boží ji dozajista uzdraví“.

„Odpusťte mi otče, protože jsem zhřešil.“
„Co tě trápí, můj synu.“
„Zabil jsem kněze a teď toho lituji.“
„To je velký hřích, synu. Proč jsi udělal něco tak strašného?“
„Neuznal moji víru. Řekl o mě, že jsem hříšník, kacíř, neznaboh.“
„A jakou víru uznáváš, můj synu?“
„Učení Jashinovo. Šířím ho kosou a bodcem.“
Zpovědnici pohltilo hrobové ticho.
„Pročpak jste najednou tak potichu, otče. To jsou vaše zuby, které slyším drkotat. Nebojte se, nebude to tak strašné, jak myslíte. Jen jsem vám zapomněl říct, že neumím časovat.“
„Cože to?“
„To znamená, že teprve zabiju kněze, a hádejte, kdo bude ten šťastlivec.“