DMD č. 16. pro 16. 4. 2014. Téma: Zpovědnice

Neustále jsem poslouchala, jak cizí srdce praská,
jak jednou ji mlátí a podruhé zas sladce laská,
jak ona bez něj nedokáže vůbec na světě být,
ale s ním po boku není možné lidsky žít.
A ať řekla jsem cokoliv – je to špatně,
vždyť já lásce nerozumím, ostatně,
jsem jen kus kamene, co zrodil se pro ostatní,
kde veškeré emoce, uzly a boje se uplatní,
a pak jdou všichni zase někam dál,
do náruče lásky – aby energii sál,
ale co já, kdo nad tím přemýšlí?
Kdo nad mými city rozmýšlí?
Ale co – ona přece necítí nějak velice,
je to jen zpovědnice…

„Tak povídej, co ti leží v žaludku?“ řekla Lily mezi vraždou mandragory a zabráněním lektvaru v explozi.
Sirius roztržitě vzhlédl od jejich kotlíku, který před ním Lily už hodinu opakovaně zachraňovala.
„Netvař se překvapeně,“ pokračovala. „Je mi jasné, že se něco stalo.“
Sirius sklouzl očima ke druhému konci sklepení, kde James rozesmíval Červíčka.
„Něco mu tajíš. Proč mu to neřekneš?“
„To už ho radši zamknu na záchodcích se Srabusem.“
Lily ani nemrkla.
„Jde o to, co se stalo v Chroptící chýši?“
Potřeboval s někým mluvit. Vyzpovídat se. Byl zmatený.
Zase ta samá výmluva.
V duchu se omluvil Náměsíčníkovi a spustil.

Dokonce i víly umírají. Nakonec.
Víla se, když přijde její čas, postaví na jedno ze svých oblíbených míst.
Vybírá podle toho, který živel ji zplodil. Větrné návrší. Tišinu u potoka. Vonící zorané pole. Zelený hájek.
Chvíli čeká. Na nejlepší okamžik. Pak začne šeptat. Slova se rozptýlí. Do větrného tance. Do kapek tříštících se po oblázcích. Do úrodné prsti. Do ševelících listů.
Víla se zpovídá ze svých činů.
A s každým slovem se víla vytrácí. S každým slovem je lehčí a průsvitnější. Tím posledním splyne se svým živlem.
Vílina smrt je šťastná, ať už byly její skutky jakékoli. Víly nikdo nesoudí.

Katedrála Nejsvatější postupky hořela, plameny sahaly až k černé obloze a Edvin litoval, že s sebou nemá buřty.
Vždycky si přál vypálit aspoň kapličku, ale jeho vlastní doba tomu nepřála a v šestém století byl hříčkou osudu donucen je spíš chránit. Nadšení, s jakým dnes házel Molotovy skrz vitráže, lze tedy jistě pochopit, tuplem když první zasáhl zpovědnici, kterou tu beztak nikdo nepotřeboval.
Dlouho sledoval oheň, ale pak již museli jít, protože někdo to povstání proti Srdcové královně organizovat musel.
Hořící ruina se brzy zbortila, jen ona zpovědnice zůstala jako zázrakem neporušena.
A záhy za podivného skřípání beze stopy zmizela.

Ralph de Bricassart sloužil Bohu, ale služba to byla náročná. Snažil se ve zpovědnici upřímně naslouchat a dávat patřičná rozhřešení. Jenže pokaždé tam přicházely ženy a jejich úmysly nebyly zrovna čisté. Vždy mluvily o mužích a o touze po dotecích. A o fantaziích s knězem v hlavní roli.
Kolikrát už slyšel slova: „Otče, zhřešila jsem!“
Jenže pronášená lascivním tónem a bez pokory.
Ne, sloužil Bohu rád, ale všechno má své meze! Kázání ano, ale zpovědnici omezil na minimum. Místo toho se vydával směrem na farmu Clearyových. Tam nebyly žádné ženy s hříchem v očích. Jen roztomilá malá Meggie – nevinnost sama.

„…a tak jsem chtěl tu bestii proklít, ale netroufnul jsem si…“ Chlapík nešťastně popotáhl a dopil do dna. „Aspoň vy mi rozumíte, Martinko. Co vám dlužím?“
Martinka se s účastným úsměvem rozloučila s posledním hostem. Unaveně zavřela lokál.
Těch řečí, co takhle vyslechla. Někdy bezděčně, někdy jako chápavá posluchačka osamělých pijáků.
Oslavy úspěchů – dejte si na mě taky jednu, Martinko – i vzrušená jednání, hádky, nevěry, pletichy, palčivá tajemství vyplavovaná přemírou alkoholu – nikomu ani muk, Martinko – ztroskotané sny, zatrpklá sebelítost, jásavé výtrysky naděje.
Skleničkou mátového likéru odfoukla tíhu cizích starostí.
Tak zas zítra.
Hladové krmiti, žíznivé napájeti, potřebným vlídnou vrbou býti.

Poté, co se chvilku vznášela pod střechou bazénu a hleděla na svoje bezvládné tělo ležící ve vodě, ocitla se na nádherné, rozkvetlé louce bez začátku a konce, kde pestrost květů bila do očí. Po setkání, o kterém snad bude řeč někdy jindy, se ocitla u ní. Myslí se, že to byla ONA. Čekala na ní u "vstupu?" a měla jí snad provést jakousi zpovědí. Ta nebyla snadná, hodně moc bolela, ale s každou slzou cítila stále větší klid a smíření. A i když se pak musela vrátit, zanechala v její duši mnohem větší stopu, než jakákoliv uzavřená kabina v kostele.

Dokud jeli, cítil pouze radost. Tolik jim chtěl poděkovat, ale nemohl ani mluvit. Teprve, když se přiblížili k táboru, uvědomil si, že se s nimi brzy setká. Dostal strach.
Ale nejprve se musel setkat s Ním. Třásl se strachy jako malé dítě a zoufale se ohlížel po svém osvoboditeli, ale ten hned odklusal.
"Co jsi spáchal, synu Adamův?" otázal se ho přísným hlasem.
"Já... zradil jsem," řekl tiše.
"A lituješ toho?"
"Ano."
"Odpouštím ti," řekl jemně a dotkl se jeho čela.
Edmund se zajíkl a vyhrkly mu slzy.
Aslan ukázal směrem k jeho sourozencům.
"Hleď, ať ti odpustí i oni."

"Prosím, odpusťe mi, nechal jsem se svést," rozpovídal se lehce omartiněný 007. "Ale jak bych mohl odolat dívce jménem Honey? Byla tak sladká a nemohla se ode mě odlepit." M. nereagoval a s pevně sevřenými rty sledoval svého nejlepšího agenta.
"Zora a Vida mě rovněž mrzí. Ale ta snědá pleť..." povzdechl si, napil se a pokračoval, "navíc, jak chcete abych se choval k dívce, která si říká Octopussy?" Opět bez odpovědi.
"A potom Domino, Aki, Teresa, Táňa, Melina, Kara, Inga... Toho s agentkou Johnsonovou taky lituju."
M. povytáhl obočí: "Někdy nevím, Jamesi, jestli se zpovídáte, nebo na mě zkoušíte machrovat."

Kdybych se měla někomu zpovídat, byla by to odkvetlá barová kráska, řekněme Marie. Zamřížovaným oknem by mi podala cigaretu, koňak by se rozdýchával na klekátku. Máňa by odměřila hloubku zhřešení, když se narvu čokoládou na noc. Chválila by mě za záměr zabít vynálezce budíku, chápala by, že dva chlapi jsou víc než jeden, plácla by si se mnou přes mřížku, že se mi občas líbí nějaká holka a nabádala mě, ať se místo práce bavím. Vyprávěla by o svým životě, ta by měla z čeho se zpovídat!
Škoda, že se zpovídám jenom sama sobě. Jsem o dost prudérnější než Máňa.