DMD č. 30. pro 30. 4. 2014. Téma: Pac a pusu

Když za mnou přišel s tím svým zamračeným výrazem a šíleným nápadem, musel mě málem křísit.
Nakonec jsme se domluvili, že rozlučkový večírek uspořádáme na náplavce. To abychom se tam všichni vešli. Rob se postará o klidný průběh bez zásahů policie a Bertrand dodá sud skvělého vína.
A tak tu teď sedíme. Dlažba studí, víno zahřívá.
Frances si připíjí s jeskynní hyenou.
Bulovka si poručila nášup uhlí a z komína spokojeně odfukuje obláčky kouře.
Kadeti navazují nevázané přátelství s bandou drzých svišťů. Dělí se s nimi o suchary.
A já upíjím teplého grogu a doufám, že se neloučíme na dlouho.

Už tu byl zase další pohřeb. Nad rakví stále ještě zbýval kousek nebe, ale smlouvu se Zubatou se ještě nikomu nepodařilo vymluvit. Život nebožtíkův byl krátký, ale zcela naplněný, protože měl dokonalé tvary, za které mu někdo vrazil kudlu do zad. Velení se ujal místní farář, který zklidnil hemžení pozůstalých zvoláním: „Hlavně klid!“ Hosté byli různí, malí, oškliví, přišel i jeden přizdisráč, pravá žena a jeden strýček. Ten vyměnil vejce za volání přírody, očividně byl opilý, pořád pábil a ptal se na pumpu. Farář otočil za poslední stránku, pronesl hlasité Amen! a letošnímu DMD dali všichni poslední pac a pusu.

Krátká chvíle bouřlivé slávy dávno upadla v zapomenutí; byl jen mlčenlivým starcem, dožívajícím v domě své dcery.
Jenomže byl také dědečkem.
„Pověz mi pohádku!“
„Nějakou ti přečtu.“
„Chci vymyšlenou! Prosím.“
„Neumím vyprávět příběhy, zlatíčko.“
„Tak ji napiš!“
Odběhla za motýlem. Nespatřila trýzeň v dědových očích.
V noci ho probudila noční můra. Ta jeho měla podobu půvabné nahé dívky.
„Kalliopé!“ zaúpěl zděšeně. „Ne... už ne… prosím!“
Vír šílenství, krev prýštící z prstů. Jeho trest. Pamatoval si.
Usedla vedle něj, vzala třesoucí se ruce do svých.
„Svět by skončil, kdyby nebylo odpuštění, Richarde.“
Lehce ho políbila na tvář.
„Napiš té malé pohádku.“

Každé ráno je u nás veselo. Máme důležitý úkol, udělat ze zombie, co se tu potácí, zase člověka. Zombie se motá velmi nepředvídatelně, na probrání potřebuje řadu šoků. Nejvíc pomáhá podražení nohy, ale to jsme po několika špatných zkušenostech vzdali. Dobře ji tuhle probral Barbucha, když jí dal do boty svačinu. To byla vzhůru hned. On teda tvrdil, že to byl orel, ale my mu nevěříme, protože když to vyhazovala, mělo to dost malej zobák.
Když ji konečně probereme, dá nám pac a pusu a odfrčí do práce. My si jdeme opět lehnout. Však se zítra po ránu pobavíme zas.

Čekala na ně na hradbách nad přístavem. Harris se tvářil stejně nepřístupně jako vždy, ale Tomovy oči svítily neskrývanou radostí.
„Povýšili mě!“ hlásil Tom už z dálky a mával na ni rozpečetěným lejstrem. Zalapala po dechu. Přelétla pohledem z Toma na kapitána a zpět.
„Už to tak bude,“ přisvědčil Harris. „Budeme se muset s panem Martinem rozloučit.“
„Gratuluju, Tome.“
„Pro vás mám taky jednu zprávu, slečno Doyleová. Přesvědčil jsem admirála Parkera, abyste mohla nastoupit na jeho místo. Tady jsou vaše rozkazy.“
Podal jí obálku. Nenechal ji ani poděkovat.
„A teď zpátky na loď! Ještě máme nějaké povinnosti. Slavit můžete potom.“

Povím vám jedno, nechtěla jsem do toho znovu jít,
ale je trochu pozdě nad rozlitým mlékem klít,
jednoduše lemra je tak trochu nesmrtelná,
ale pro její dobro taky trochu neviditelná,
téma střídá druhé, hlava mi z toho třeští,
lidičky se rouhají, mučí a kleští,
já děsím se dalšího měsíce dubna,
nám psychopatům by měla být nepřístupna,
protože tolik vytrhaných vlasů po bytě, kusů kůže,
nikdo normální doopravdy mít nemůže,
inspirace se vykouřila z hlavy, inklinuji k alkoholismu,
a jak tak na to koukám, tak i masochismu,
takže zase bez rámusu,
pac a pusu.
Příští rok mě čekejte zas,
Váš Fantomas!

Přecházela po pokoji sem a tam. Ruce se nervozitou potily a škubaly okraj šatů.
"Vypadáš přepadle, ale to je prý normální. Doufám, že nechceš na poslední chvíli pláchnout?"
Vydechla a násilím se snažila uklidnit.
"Ne, ovšemže ne. Jen, jsem strašně nervózní. Kdyby to nebylo tak... tak..."
"Rozrostlé?"
"Ano. Z malého se to nějak přeměnilo ve velké."
"No, aspoň víš, že máš spoustu přátel, kteří tě mají rádi."
V dáli zazněla hudba.
"Je čas."
***
Pohlédla na něj a on na ni.
Usmál se a ona úsměv rozechvěle opětovala.
***
"Podejte si ruce," zazněl hlas.
***
"Tímto vás prohlašuji za manžele. Můžete políbit nevěstu."

Po Samově smrti převzala vládu nad městem rada volených občanů.
Jack odmítl přijmout post šerifa a odjel s rodinou na východ.
Stará éra končila.
Radní Jefferson mě navštívil brzy ráno a po dvaceti letech mi tu šesticípou hvězdu znovu vtiskl do dlaně.
Zastudila.
„Lidi si zaslouží klid, Barnaby.“
„Ovečky si zaslouží pastýře, Robe.“
Povzdechl si.
„Dobře víš, že tohle město potřebuje změnu.“
„Právě proto. Dalšího šerifa Starka nikdo nepotřebuje.“
Kývl, převzal placku nazpátek a zamířil ke dveřím.
„Kdybys ale chtěl slyšet můj názor, Kingovi by slušela.“
„Joe King?! Vždyť je to ještě kluk!“
„To já byl taky. Dej mu šanci.“