Trabantem až na konec světa

Nerozhodně obcházím kolem. Je jich tu tolik! A všichni ke mně mluví, a prosí a vemlouvají se a snaží se upoutat pozornost.
"Pane? Pane! Já, tady!"
"Haló, tady jsem! Jsem z nich ten nejlepší a nejsilnější!"
"Já už jsem byl všude možně, to byste ani nevěřil!"
A pak ho uvidím. Choulí se v rohu, malý, nenápadný, strašně starý. Když přijdu blíž a pohladím ho, jako kdyby ožil.
"Prosím vás, pane, pošlete mě až na konec světa," šeptne. "Jinak tu zrezavím a rozpadnu se."
A v tu chvíli vím, že to je on.
Jako první ze všech projedu Hedvábnou stezku trabantem!

Ve chvíli,
kdy loď s řevem opustí přístav a celá matička Evropa se promění v rozmazanou šmouhu kdesi v dáli,
ve chvíli,
kdy myšlenka dopadne jako kladivo (už není cesty zpět) a já si náhle připadám tak maličký a prastarý,
teprve v té chvíli získává neznámo pevné obrysy.
Neznámo je horko a prach a vůně exotického koření. Neznámo je obloha plná hvězd, které hoří úplně jinak než doma ve střední Evropě.
A tak si říkám, kamaráde, nejsme na to už trochu staří?
V noci uprostřed Amazonského pralesa se vedle sebe choulí dva malí žlutí trabanti. Úplně jako by chtěli promluvit!

Řítíme se po BR319, nejšílenější dálnici na světě. Překročit desítku znamená riskovat, že do nějaký díry zapadnem tak dokonale, že už nevypadnem. Asfalt tu zbejvá jen výjimečně, většinou jedem po červený hlíně. Stavíme mosty. Leje jak z konve, všude se dělá bahno a Poláci maj auto v hajzlu. Zastavujem, opravujem. Zmoklej Marek z motorky vesele vykládá, že neví, co tu dělá, lebo takéto palmy majú aj v Košiciach.
Pár let potom, co tuhle dálnici dostavěli, si ji vzala voda. Vede tisíc kilometrů amazonským pralesem.
Uprostřed stojí benzinka, krásnej zakonzervovanej artefakt sedmdesátejch let.
Tak pac a pusu. My jedem zas dál.

...na konci světa, který však žádný opravdový konec nemá, protože je kulatý jako meloun.
„Dobrý, jedem,“ řekl Egu a čtyři přátelé se vydali na čtyři tisíce kilometrů dlouhou cestu do Buenos Aires. Cesta byla nekonečná. Nevedla ani pralesem, ani horami, ani přes ledovec, a Egu se strašně nudil. Tak si začal zpívat.
Když konečně dorazili do přístavu, nastoupili na loď a ta je odvezla do Evropy. Pak už to bylo domů jenom, co by kamenem dohodil a zbytek dojel na neutrál.
Doma se Egu umyl a ani si pořádně neodpočinul a už začal plánovat, kam se s kamarády podívají příště.

Zase jednou jsme se během našeho putování vynořili z divočiny a přiblížili se okraji civilizace. Bylo zapotřebí doplnit zásoby a hlavně nakrmit naše přibližovadla.
Konečně jsme objevili benzinku. Vypadala poměrně současně, na zdech dokonce nechyběly ani plakáty s nahotinkami.
Obsluha čerpačky byla nesmírně milá, jako ostatně všichni lidé v tomhle koutě světa. Babky byly oblečené v místních krojích, vesele brebentily, nabízely nám občerstvení a nechaly nás, abychom se zkulturnili natolik, aby se nás nebály malé děti.
Pak se chopily kbelíků a trychtýřů a jaly se krmit naše auta.
"Proč tam stojí tamta pumpa, když to nosí v kýblech?" žasl Marek.

Stalo se to v Etiopii. Už jsme byli pěkně daleko od Addis Abeby, když nám došel benzín. Mimo hlavní město se dá koupit jen u překupníků.
Jednoho jsme našli. Zazpíval si cenu naprosto nehoráznou.
Začalo smlouvání, ale neslevil. Ber, nebo táhni. Neměli jsme na výběr. Vzdali jsme to.
Překupník vyúčtoval pětadvacet litrů, přestože načepoval jen dvacet. Přelili jsme benzín do našeho dvacetilitráku a nepřetekla ani kapka. Překupník trval na svém.
Benzín nás vyšel v přepočtu na sedmdesát kaček za litr. Oficiální cena je sotva třetina. A ještě jsme zaplatili o pět litrů víc.
Tahle transakce byla jednoznačně výhodnější pro překupníka.

„Víte, jak nádherný jsou hvězdy? Viděli jste někdy vůbec skutečně hvězdy? A co teprva takový hvězdy pod Jižním křížem! Nebo jízda po solný pláni. To si nedovedete představit, to je prostě absolutní svoboda! Žádný překážky, jen vy, slunce, vítr, kterej vám cuchá vlasy, a spousta prostoru. Nebo jízda po pláži bouřícího Pacifiku…
Že byste to taky chtěli zažít? Tak proč se prostě nevydáte na cesty?
Cože? Práce?
Celej život chodíte do práce a jste strašně zodpovědný a pak umřete a nikdy jste neviděli hvězdy. Prostě zvedněte zadky a vyražte. Svět patří těm, co se neposerou!“ ukončil Dan Přibáň svoji přednášku.

Všichni nám tvrdili, že dálnicí duchů projet prostě nejde. To jsme slyšeli mockrát a vždycky to šlo. Jen jsme mávli rukou a vyrazili.
Dálnice duchů je docela mazec, ale jedeme. Dokud se na jednom z polorozpadlých mostů Egu nepropadne. Jenom zadním kolem, most však podezřele vrže. Pod mostem vidíme zrezavělé karoserie aut.
Začínáme panikařit. Dole u řeky sedí Indiáni a náramně se baví zmatkem těch bláznů s malými žlutými vozítky.
„Hlavně klid,“ zavelí Dan a začne organizovat záchrannou akci.
Odlehčit auto, sehnat nějaká slušná prkna, na „tři“ nadzvednout Egua a rychle podložit kolo.
Povedlo se. Ještě že Dan neztratil hlavu.

Tvrdili o mně, že jsem dávno odepsaný.
Všichni taky říkali, že to nejde.
Tak jsme dokázali, že to jde. Vyrazili jsme na cestu. Projeli jsme Hedvábnou stezku. Přes patnáct tisíc kilometrů…
Pak jsme se vydali na další, ještě delší cestu. Na cestu, kterou prý nejde uskutečnit. Na cestu Afrikou. Bylo nás víc a mně přibyl kolega. Víc bylo taky kilometrů. Přes dvacet tisíc…
Do třetice všeho dobrého. Vydali jsme se do Jižní Ameriky. Šestnáct tisíc pět set sedmdesát osm kilometrů.
Dokázal jsem ujet celkem přes dvaapadesát tisíc kilometrů na čtyřech kontinentech. Bez poruchy.
Mimochodem, jmenuju se Egu.
Jsem žlutý trabant.