DMD č. 7. pro 7. 4. 2015. Téma: Pssst!

Katku překvapilo dýchnutí ledového větru.
Volání o pomoc zmizelo a kousek před ní vyskočily ze tmy plamínky strážního ohně.
Světélko blikalo přímo pod Obětní skálou.
"Tiše," zašeptal někdo, "Pomůžeš, posvítíš?"
Katka zahlédla náznak obličeje v temnotě a trochu jasnější prst ve výmluvném gestu.
Zmizel nebo zmizela - u tak mladého hlasu to nešlo poznat.
Kousek od žhavých uhlíků bleskla čepel nože.
Tmu prořízl paprsek baterky a změnil náhlý vztekly řev ve vyděšený křik.
Utíkala za uprchlíky temnotou, chvilku, než ji zastavil přehlédnutý kámen.
S dýchnutím větru zas byla sama, z dálky opět slyšela auta a s úlevou se dopotácela do stanu.

Technician bowed over the monitor, attempting to find mistakes in the code.
...C, D, E...
Thoughts raced in the head as eyes crossed the tables governing language recognition. The automated cargo ship was bound for the Red Planet. Why would its A. I. direct it straight to the Earth? The whole thing made little sense.
...K...
Crashing into the churchyard - during the Sunday Mass, no less. What were the chances? A miracle no-one was hurt.
...P, S...
"PSSST! A typo in alphabet!" Technician sighed in exasperation. Fourteen billion units worth of cargo lost - all because of missing Q and R.

Do studovny si přišel půjčit pár časopisů ke čtení. Taky přinesl hromádku čerstvých plakátů. Pak si všiml těch dvou chladnoucích mrtvol u počítačů.
„Co se to...?“
„Mají ještě deset minut internetu, přece je nevyhodím. Stejně je tu nezvykle prázdno.“
„Ale-,“ vtom postřehl pistoli na pultu.
Vždyť jsem jim kupoval jenom pepřový sprej! Ani to nouzové tlačítko nechtěli!
„Dvakrát jsem jim říkala, ať se přestanou hihňat. To podruhé jsem použila dokonce výhružný pohled!“ rozhýbala své mocné obočí knihovnice.
„No, ale… při- přiměřené…, “ zakoktával se při pohledu na znovu odjištěnou zbraň.
„Co máte za problém, pane řediteli? Vždyť jsem střílela s tlumičem!“

Potuteľné úsmevy, uchechtávajúci sa Varric, tvár Cassandry, keď vykročila ku Cullenovi. Priatelia kuli pykle a on vedel, kto je terčom.
Zamieril na Nádvorie okolo vyzývavo rozvaleného Iron Bulla, ktorému matka Giselle vášnivo vykladala o... počul dobr? O móde Val-Royeaux?
Otriasol sa a vletel do krčmy. Tam ho snáď tie fantazmagorické výjavy prenasldovať nebudú.
Zhmotnil sa ta Cole.
Cole bol fajn. Nebude viesť jemu nepríjemné, zmätočné reči, bol to predsa... Cole.
Tak fajn, uznáva. Teda, nemusel vliezť do náručia vševediacemu duchovi.
"Trápna situácia. Nevie vycúvať tak, aby neranil priateľa. Neželá si počuť o sebe a mágovi..."
"Pssst! Vlastne... videl si ho?"

Po celý svůj život se snažil rozdávat smích. Procestoval svět, a všude, kam přišel, se lidé bavili a byli šťastní. Ale v tomhle městě bylo všechno jiné. Snažil se, seč mohl, ale všichni se od něj odvraceli. Všechny kousky, i ty nejlepší, zůstaly bez odezvy.
Přišli si pro něj druhý den. Ptal se po důvodech, ale mlčeli. Odvedli ho do podzemí a hodili do jámy. Byla plná vybělených kostí a rozdrcených krunýřků nějakého hmyzu. Volal, prosil, marně.
Jeho zoufalý křik náhle přerušil hlas:
"Pssst! Neruš tu jedinečnou chvíli. Ty sis přece vždycky vystačil beze slov. Tak teď ukaž, co umíš."

Být slepá dívka mělo své výhody. Lidé viděli její pásku přes oči a mívali sklony si myslet, že ani neslyší. Ona naopak slyšela mnohem lépe než kdy dřív.
Čich byl smysl, kterému nikdy dřív nepřikládala váhu. Teď cítila věci, zjišťovala, že každý člověk má svoji specifickou vůni.
Později dokázala vytušit, co se děje, i když se zdánlivě nic nedělo. Vnitřní zrak byl dar, který k ní přišel nečekán.
Občas ji přesto přepadal smutek.
Chtěla bych ještě jednou spatřit slunce zapadat nad Zimohradem… napadlo ji, ale hned se okřikla.
Pssst! To jsou nebezpečné myšlenky. Myšlenky mrtvé dívenky. Ty nejsi Arya Stark!

Marie Stella nepříliš koordinovaně mávla rukou s malým papírovým paraplíčkem. „Až se stanu tou velilikou umělkyní...“
„Tišeji, mademoiselle,“ zašeptal Kouzelník ve vysokém klobouku. „Vy přece jste veliká umělkyně.“
Stella ho ignorovala. „... pořídím si limuzínu. Ssstarorůžovou limuzínu. S metlalízou. A šidičem. T-řřřídičem.“
„Řidičem. Nač hned taková vydání, můj vůz vám už nestačí?“
„Já chci svou limuzínu! A budu v ní vozit kytice růží a kababelku a dva bodykvádry s pictolkou. Jeden mi bude nosit kytlice a druhý bababelku. Blabelku.“ Rozesmála se. „Blá, blá! Black and white, bez sody, prosím!“
Kouzelník ji uchopil pod paží. „Dáma je unavena. S dovolením. Říkám uhnout!!!“

Zatáčka, smyk, let. Svět naruby, bolest.
„Asi mám přeražený obě nohy!“
„Zkus se odpoutat, prosím!“ hlesnu, sám beznadějně uvězněn.
Mdloba, tma.
„Oba zhebneme! Jestli nevykrvácíme, zmrzneme!“
V mikroprocitnutích slyším jen útržky jeho hlasu.
„Musí nás vidět ze silnice, jezdí tady snad někdo, ne? – Bezohledný, sobecký chlap seš! – Jsem ti to říkal, ale ty ne! – Vždycky ňákej průšvih. – Námraza. – Svině! – Smíření. – Nezapomenu. Všichni mnou pohrdali, jen ty… – Nechci umřít, parde, vymysli sakra něco, nebo –“
„Pssst!“ vydechnu s proudem krve.
Křupající sníh.
„Slyšíš? Někdo jde!“
Levým, k slepotě nenateklým okem vidím v posledních zbytcích vědomí šmouhy, siluety, postavy…?
Ale nejsou to lidé.

Tiše jako myšky plížili se čtyři hobití chlapci lesem.
V jejich čele šel Bilbo Pytlík s očima upřenýma bedlivě na zem. Za ním následovali Cvalimír Troubil, Tolman Kšandička a Vilda Bělonožka s výrazy značně rozpačitými.
"Ty, Bilbo, mě už ta hra nebaví," reptal Cvalimír.
"Psst!" tišil ho Bilbo.
"Ne, Cvalda má pravdu, dostaneme doma vynadáno, že jdeme pozdě," přidal se Vilda.
"Pssst!" tišil je znovu Bilbo.
"Ale už jsme propásli první večeři," skučel Tolman.
"Pssst! Vždyť to úplně zkazíte, když budete hlasití."
"Bilbo? Nehledáme náhodou nějaký kámen? Ten se nás nelekne," odporoval Vilda.
"Ale ten kámen je magický! Tak pssst!"

Ľudia.
Mnoho ľudí.
Dupú po chodbe. Trieskajú dverami. Chodia k nemu.
Dožadujú sa odpovedí na stupídne otázk. Nepozerá na nich.
Ráta kachličky na stene.
Zvyčajne zase oddupocú.
Tento nie. Tlmene sa zhovára so ženou v plášti.
Kto je to? Čo chce? Nech ide preč!
Žena oddupoce tiež. Osamie s tou mĺkvou postavou.
Čo sa deje? Čo sa robí?! ČO CHCE...
"Pst, nechcem ti ublížiť."
Možno nechce.
Možno nik nechce.
Ale predsa to robia.
HLUK!
SVETL!
"Smiem sa na teba pozrieť?"
Pozrieť.
Veď vidí.
Zachmúri sa, nerozumie.
"Sľubujem, že keď povieš, pôjdem preč."
Obozretne, sťa lapené zvieratko, pozrie na muža. Kývne.