DMD č. 7. pro 7. 4. 2015. Téma: Pssst!

" Psst. Nič nehovor, už ti to nepomôže. Nič ti nepomôže," povedal potichu s čepeľou noža na jej krku.
Pokúsila sa mu vyšmyknúť, ale jediné, čo dosiahla, bolo, že ju zovrel ešte pevnejšie.
" Zlomím ťa tak, ako si ty zlomila mňa," krvilačne sa usmial. Cítila ten úsmev rovnako, ako jeho dych na svojom zátylku.
Mrazilo ju z toho.
" Uvidíme, kedy začneš prosiť o život," šepkal jej do ucha. " A kedy o smrť."
Pritláčal hrot noža na jej porcelánové hrdlo.
" Bude to bolieť, miláčik, veľmi," jazykom zlízal tri kvapky krvi z drobnej rany.
O malú chvíľu sa podzemnými kobkami ozval príšerný rev.

Anton Antonovič hladil Gavrilka po nozdrách. "Nooo, malý, klííd, nekřičí na tebe."
Hlas Nikolaje Semjonoviče nabíral na síle i výšce.
Kůň začal ržát a stavět se na zadní. Anton Antonovič se zamračil. Jeho koně nikdo lekat nebude.
"Uklidněte se!" zašeptal tak, že to bylo slyšet na celý sál. "Oba! Vy, Nikolaji Sergejeviči, první! Gavrilko je citlivá duše, nervózní lidi nesnáší!"
Nikolaj Sergejevič dokončil obhajobu klidněji. Nesmí v pacientovi vyvolat syndrom bílého pláště.
"Mohl byste prosím, Antone Antonoviči, pacienta položit?"
"Hají. Pan doktor ti změří tlak. Na ocase, to ještě neznáš. Tiše, malý, on musí poslouchat. A pak trubička. Poslední, slibujeme."

*oficiální audience po dvou týdnech čekání*
"...opravdu nemohu. Zkrátka nemohu se přes to přenésti, Vaše Výsosti. Co buduje výjimečným talentem, to ničí svým nestoudným chováním. Samozřejmě, že mám pochopení pro výstřednosti. Přiměřené výstřednosti. Stále si ale myslím, že hudba, naše hudba, naše krásná vážná hudba, si zaslouží pokorné srdce. Pokora je tím, čeho se mu zoufale nedostává. Pokora, pracovitost, dochvilnost. Ach, Vaše Výsosti, vím, jak jsou jeho melodie odvážně komponované, jak jsou líbivé a jakou mají odezvu mezi lidem. Přesto bych se poníženě opovážil doporučit Vaší Nejjasnější Výsosti jiného dvorního sklad..."
"Psssst! Jeho Výsost si přeje poslechnout novou Mozartovu skladbu!"

Neplač. Prosím, Adame. Neplač. Pssst! Buď chvilku tiše, úplně potichoučku. Tohle není konec světa. Není! Jsi silnější, než si myslíš. Všichni jsme. Zjišťujeme to právě v těch chvílích, kdy si myslíme, že už víc nevydržíme. Vydržíme. Vždycky vydržíme víc. Já, ty... Každý z nás.
Neplač, Adame. Trhá mi srdce vidět tě se zarudlýma očima, zalykajícího se pláčem. Drtí mě to na malé kousíčky. Všechny ty namáhavé nádechy, dušené vzlyky a škytavka. Lkaní. Všechna ta bolest.
Vím, bojíš se. Myslíš si, že si nezasloužíš žít. Nechceš. Ale ty to překonáš, Adame. Já v tebe věřím. Věřím v nás. Protože tě miluju...

Ti dva u rohového stolu hovořili šeptem.
„Co ho to popadlo? Kdo je na ty jeho psí kusy zvědavej?“
„Přesně. Jeho hudba je děsná. A my to máme zpívat? Pch. Říkám ti – a já tomu rozumim – je odepsanej.“
„Naprosto. A jak na mne dneska ječel? Příště, až si zas bude dovolovat mu řeknu, co si myslím!“
„Já mu řeknu, co si tu myslej všichni. Že je netalentovaná nula a ta jeho moderní hudba je směšná.“
„Jasně. Ha... viděls ho, jak dneska dirigoval? Ten se u toho kroutil jak...“
„Pšt!“
„Co?“
„Jde sem!“
„Kruci! Á... jé, Richarde, nenapiješ se s náma?“

Psssst, kočička spí!
Nesmíte ji vzbudit! Víte, co taková kočička udělá, když ji vzbudíte?
Bude se moc zlobit.
A to přece nechcete.
Pamatujete, co se stalo, když se probudila naposledy, ne?
Celý dům byl vzhůru nohama.
Praskaly trámy, padalo zdivo, baldachýny vzplály vysokým plamenem a hořely rudě a žlutě.
Samozřejmě jen metaforicky.
Tak kočičce raději zazpíváme, aby se neprobudila, co říkáte?
...only a cat of a different coat,
that's all the truth I know.
In a coat of gold or the coat of red,
a lion still has claws...
Ne tak nahlas! Už se probouzí!
Lannisters send their regards.
PSSSST!

Když si Lucius vzpomenul, co se v noci odehrávalo, dal by téměř cokoli za to, aby zase rychle zapomenul…
„Severusi, vstávej!“
„Co? Proč?“ zablekotal rozespale a ani v nejmenším nepřipomínal hrozivého mistra lektvarů.
„Došlo nám pití,“ vysvětlil důležitě zásadní problém.
„Tím líp…“
„Ale noc je ještě mladá,“ zašeptal Lucius lákavě.
„Tak s ní běž chlastat,“ zabručel Severus nenaloženě. „Já jsem starý a chci spát.“
„Přece mě v tom nenecháš…“ zkoušel menší citové vydírání, to na Severuse většinou platilo.
Takže o chvíli později vrávorali společně bradavickými chodbami.
„Brnění pitomý, kdo ho sem postavil?!?“ nadával Severus.
„Pssst! Jdeme loupit,“ mumlal konspirativně Lucius.

Môj brat ma naučil o tichu.
Sedeli sme v tráve, rameno vedľa ramena, kolená pritisnuté k sebe. Cítil som závan vody z ramena Rio Pecos, kvety, dym od puebla.
Preletel kŕdeľ vtákov. Chcel som sa spýtať na ich druh, no môj brat sa priklonil bližšie – vzduch sa naplnil vôňou jeho tela – a priložil si prst k ústam.
Počúvaj, vraveli jeho tmavé oči. Sleduj, čo sa deje navôkol, spoznaj chodníky bizóna aj vlka, nechaj sa viesť divokým mustangom naprieč prériou. Každý tvor rozpráva vlastným jazykom, no len v tichu nájdeš porozumenie, čo preklenie bariéru reči.
Stisol som Winnetouovu ruku vo vlastnej.

„Buď potichu, malá konečně spí,“ sedla si s úlevou návštěva. „Usnout někde jinde jí jde ztuha. Snad už budeme mít klid a probereme konečně ty drby.“ Nalily jsme si víno, když v tom návštěva zvedla hlavu a zaostřila do vedlejšího pokoje, kde měla spát její asi osmiměsíční dcera.
„Co to má? S čím si to hraje? Kde to vzala?“ Vyběhla k postýlce. Tam sedělo spokojené dítě a hrálo si ocáskem cirka půlročního mouratého kotěte. „Ježíši, neublíží jí?“ hlesla návštěva.
‚Neublíží mu?‘ prolétlo hlavou mně.
Mláďata naše strachy nezajímaly. Zachumlala se do peřin a za chvíli už spala – no, jako mimina.

Členové Rady Jediů se chvatně scházeli do jednacího sálu.
Jen Mistr Yoda chyběl.
Předvolali Obi-wana.
Cítil se nesvůj.
Nebylo mu příjemné vypovídat o něčem, co se Jediům hnusí.
„Jsi si vážně jistý?“ otázal se Mistr Mace Windu.
Obi-wan nesměle přikývl, avšak nezmohl se na slovo.
„Ano či ne! Opravdu to dělal?“ přitvrdil Windu. Ještě více se zachmuřil.
„Ano,“ špitl Obi-wan. „Viděl jsem, jak ...“
Windu si položil prst na ústa: „Pssst! O tom se nemluví.“
V rozrušení nevycítil, že kdosi nezvaný poslouchá.
Malý padawan uháněl chodbami Chrámu.
Vtrhl do ložnice učedníků: „Kluci, tomu nebudete věřit,“ vypískl. „Mistr Yoda si depiluje obočí!“