DMD Bonus č. 3 pro 12. 4. 2015.

Lid z království pozitivců dávno zapomněl, co je zlo. Už dlouho ho neviděl ani neslyšel a tak o něm ani nemluvil. Ale zlo nezapomnělo na ně. Plíživě se do království vkrádaly neshody, nesnáze a neplechy, aby zlu připravily půdu. Nikdo se jim nedivil a nebránil, jen starý moudrý král pochopil, že se blíží nebezpečí. Povolal hodného Honzu, poslal ho na učenou do království negativců a přikázal mu, ať se nevrací, dokud nebude zlý, pak dostane princeznu a půl království. Věděl totiž, že pokud lid nerozpozná zlo, nedokáže rozpoznat ani dobro. A svět bez dobra a zla je svět bez morálky.

Hráli jste si jako malí s legem? Já jo.
Takové lego totiž nemá hranice. Prostě stavíte, co se vám líbí. A nikoho nezajímá, že ta postavička koně nemá co dělat v rodinném domku. Dokonce vám ani nevadí to, že postavičky mají ruce přilepené izolepou, protože jim je váš bratranec urval. Některé už je ztratili neznámo kde, ale koho to zajímá. Čím víc stavíte, tím víc objevujete neznámá zákoutí své fantazie.
A největší sranda ze všeho je, když přijde rodič.
,,Do prdele!" zakleje, když si nechtěně stoupne na kousek lega.
A vy byste se neměli tolik smát. Ale everthing is awesome.

Niektoré prednášky som mávala spoločné s pani Ž. Vždy nosievala šedý alebo béžový nohavicový kostým, strohý drdol, vyjadrovala sa jemne a kultivovane. Skrátka, napohľad to bola taká decentná a neškodná staršia dáma. Občas ale vedela prekvapiť. Napríklad keď sme so spolužiakmi, totiž s kolegami, debatovali o typických veľkonočných zvykoch a tradíciách:
"U nás to taky jeden kolega dělal. Já jsem mu řekla jasně, že to nemám ráda a pokud si něco zkusí, budu to brát jako útok na svoji osobu a budu podle toho reagovat. On to nebral vážně a šlehl mě tou pitomou pomlázkou... Tak jsem ho praštila židlí."

Některých pravidel se držíš s křečovitou silou tonoucího. Těch pár dosud nepřekonaných met celá léta snažně udržuješ na jakémsi zvráceném piedestalu - dobře na očích, ale mimo vlastní dosah. A tak snadno zapomínáš, jak blízko ve skutečnosti jsou.
Najednou stojíš na druhém konci schodiště. Za ruku držíš Lenku. Napůl toužíš, aby pustila tvou dlaň, ale ona ji tiskne nazpátek a usmívá se. Na prchavý okamžik cítíš třepotavý pocit v útrobách.
Zvedne k tobě velké oči. Bůhvíproč ti důvěřuje. Zatím netuší.
Ten pohled v tobě probouzí pocit moci. Víš, jak málo stačí, abys jí ublížil.
Netušíš však, jak daleko si troufneš zajít.

Slíbil jsem si, že to vydržím. Do konce života. Sedět tady. Nahý. Zírat na kamení. Jíst bobule jalovce. Jenom bobule jalovce. Izolovat se od lidí. Neslyšet, nevidět a hlavně NEŘÍCT jedinou špatnost, vlastně radši neříct vůbec nic, aby se to nepletlo. Mlčet jak hrob.
Takže vám něco řeknu. Sliby jsou na dvě věci. Protože když vám osmnáct let nepřejde přes rty jediný artikulovaný zvuk, a pak vám nějaký hovado skočí přímo na nohu, stejně začnete nadávat jak špaček. Pšššt? To tak! Ale hlavně – víte co? Po osmnácti letech je tak krásný prostě si od plic zařvat! Hava Nadžíla! Hava Nadžíla!

Pacovskému panství vládla krutá paní, služebnictvo týrala, pro poddané byla ztělesněné zlo. Jednou o senoseči jela na hrad Kámen a zkrátila si cestu přes louku, kde lidé kosili trávu. Jakmile kočár vjel na čerstvě posekanou louku, začala se pod ním propadat zem, jakoby se na tom místě znenadání objevila bažina. Poddaní zachránili kočího, a pak se mlčky odvrátili, hluší k nářkům a slepí k zoufalství zlé paní. Volala, plakala, prosila, kámen by se ustrnul – marně. Nakonec slibovala – peníze, úlevy, žádnou robotu. Naslibovala hory doly, než se poddaní smilovali a vytáhli ji.
Vrátila se na zámek a okamžitě nařídila zvýšit daně.

"Mám pro tebe připraveného něco speciálního," zavrněl Christian.
"Moc jsi zlobila. Byla jsi zlá." Říká a nasazuje své nově získané subince roubík: "Od tohoto okamžiku nesmíš mluvit. Ani křičet. Nikdo tě neuslyší."
Ruce už měla svázané. To bylo to první, co udělal. Ona ho obdivně a dychtivě pozoruje. Těší se na to. Těší se něj. Na okamžik vzhlédla k jeho očím.
"Hmm, oči. Nebudeš se ani dívat." Oznámil jí stroze a zavázal jí oči šátkem.
Pak se na ni podíval, naklonil hlavu a řekl: "Něco tomu chybí. Mozart se ti líbil, že?" Nasadil jí sluchátka a ohnul se pro důtku.

Byl velký a mohutný (někdo by řekl tlustý, ale o takových lidech si myslíme svoje). Měl zároveň neuvěřitelnou až nadpřirozenou sílu, ale naštěstí byl dobrák od kosti (někdo by řekl, že nebyl dobrák, ale byl hloupý, ale o takových lidech si taky myslíme svoje)
Byly ovšem chvíle, kdy se z něj stávala mlátička první třídy a - když bylo třeba - občas i fackovačka.
Například když na něj nezbyl divočák. Nebo když se někdo vysmíval Idefixovi. A nejvíc se přestával krotit, když se v okolí objevili Římani. Jak totiž každý dobře ví, Obelix má ze všeho nejraději právě Římany. Tedy na fackování.

Když to chtěl zkusit s Aničkou, dala mu matka takovou facku, až to s ním třísklo o zeď. Že prej s dětma se to nesmí. Že tak jí to učila její bába. Nevědecké pověry nevzdělaných ženských.
Kryštůfek spinkal v kočárku. Určitě se mu něco příjemného zdálo.
Vzorek z dětské mysli bude čistší. Navíc bude moci měření periodicky opakovat. Hranice vědeckého poznání se musí posouvat i za cenu osobních obětí.
Za chvíli se pokusný objekt probudí. Otec stočí do zkumavky jeho sny. Neplete se. Skutečně to přinese průlom.
Po zbytek života si ale bude namlouvat, že přece neměl důvod věřit pověrám.

"Tak si v New Yorku ten měsíc užij, drahoušku. A nezapomeň hodně nakupovat. V supermarketech jsou teď super nízké ceny," doprovázel muž svou manželku na letiště.
"Ano, já vím, miláčku. Už mi to říkáš po páté," odpověděla mu žena.
"A hlavně buď opatrná," připomenul starostlivě manžel.
"Ále, co by se mi asi mohlo stát," řekla nedbale manželka.
"Takže teď máš klid od manželky, co?"
"To je skvělý, já vím. Přijď večer na párty."
Tentýž večer, 7. 9. 2001, muž slavil, že se stal na měsíc slaměným vdovcem. Události 11. září 2001 s ním však hodně zatřásly. Vdovec mu už zůstal.