DMD Bonus č. 3 pro 12. 4. 2015.

Vrany poskakovaly na poli, zobali vsechno, co jim pod zobak prislo, prejidali se k prasknuti. Jenze stacilo aby trochu zafoukal vitr a vrany zacali zbesile vyletavat do vzduchu, protoze to na pole vzdycky vstoupili Strasakovi, Petr a Pája.
Ti dva zazacali vzdycky rozhanet ptaky ze sveho pole vsim co bylo po ruce. Vrany se obcas branily, pokrikovali a dorazely, ale moc techto dvou nepremohly.
Az do jednoho podzimniho dne, bylo zrovna po bource. Zafoukal vitr, Petr se zase rozrehtal jako obvykle, ale stejne tak ryhle utichl. Jeho chudak zena lezela polamana u jeho nohou se vsemi cinkatkami rozhozenymi okolo sebe.

„Zahajuji soudní jednání,“ zařval lev César. A ještě dodal: „Soudcem ustanovuji moudrou sovu Zuzanu. A teď si všichni poslechneme obžalobu.“
„Tady tygr Felix ulovil včera mládě z našeho stáda,“ řekla zebra Tereza. „Stalo se to před setměním, tedy v době, kdy je zakázáno lovit. Zákony Lví říše snad platí pro všechny.“
„A máš na to nějaké svědky?“ zeptala se Zuzana.
„Jistě, viděly to tyhle tři,“ ukázala Tereza kopýtkem.
„Dobře tedy, vyslechneme je. Svědkyně, předstupte a řekněte svá jména.“
„Mizaru, Kikazaru, Iwazaru,“ představily se jedna po druhé. „Nic jsme neviděly, nic jsme neslyšely a nic neřekneme.“
„Žaloba se zamítá,“ rozhodla sova.

Jeff, Cline and Muse, they all had a dream they wanted to put to use.
They dreamed of spreading peace, helping people and fighting foes.
But none of them knew each other, that is the obstacle it pose.
They kept chasing this dream, persistent and without no's.
Until a miracle grouped them, was that meant to? who knows.
They were shocked, happy and full of hopes.
It didn't take time, they came up with logos, names and clothes.
Sadly, each one of them preferred working alone, what's the reason you suppose?
Jeff was deaf.
Cline was blind.
Muse was mute.

Maglor se vrátil po několika dnech se svu družinou z výzvědů. Nikdo se nestaral o pořádek, to Maedhrosovi vždy přišlo zbytečné. Svého bratra našel, jak sedí před stanem s číší plnou medoviny.
„Kde jsou děti?“ zeptal se, protože především o ně se měl po těch pět dní postarat.
„Nevím,“ odpověděl lhostejně.
Maglor nad ním mávl rukou a šel je hledat. Hráli si kousek za táborem. Byli špinaví, nechal je hrát si v blátě a zřejmě se vůbec nemyli. Vlasy měli mastné a zacuchané. A hned jak jej spatřili, stěžovali si, že mají hrozný hlad, že měli včerejšího dne jen lembas.

Alex maso neviděl, co ztroskotali. Tedy viděl. Ve svých představách. Problém byl, když se mu ty představy začaly objevovat v podobě jeho kamarádů. Něco ale přece jíst musí. Ne, ne, ne. Lepší zemřít, než někomu ubližovat. A trávu si jíst dovolit nemohl.
Pochyboval, že Marty na něco přišel. Ale ta tenčící se trocha naděje ho donutila jej následovat. K jeho velkému překvapení to však vůbec nebyl špatný nápad. Rybí bar. Po dnech hladovky se konečně mohl najíst.
"Ty, Marty. Ale... To jsou ryby. Zvířata."
Marty se usmál: "Nemysli na to."
"Masožravky jako my si to nemůžou dovolit," ozval se tučňák.

"Prosím o klid," požádal suplent protivně pisklavým hlasem. "Vyžaduji naprostou kázeň! ...Kolega Doležal žel nezanechal pražádné instrukce, tudíž se budete věnovat pracem přípravným, avšak neméně důležitým." Načež vytáhl notes a dal se do psaní.
Učebnu zatím opanoval čilý ruch.
"Tiše! Kdo nemá co dělat, nechť se přihlásí, rád mu práci přidělím..."
Nikdo na něj ale nedbal a tři studenti v zadních řadách dokonce začali hrát s pivními lahvemi gorodky.
"Už toho mám dost! Bude tady ticho?!"
Nebylo.
Chudák suplent měl slzy na krajíčku a nakonec za potupného chechotu tria utekl z učebny. Studenti se sebrali také a šli K Libuši.

V Evropě válka skončila. Tedy ta mudlovská. Zato v kouzelnickém světě se jednotky bystrozorů pravidelně střetávaly s příznivci Grindelwalda.
Do Mattova bytu se dostávalo víc mudlů a byly dny, kdy se Minerva nezastavila.
Viděla mnoho zla a nechápala, jak někdo může nevidět.
Slyšela mnoho zla a nechápala, jak někdo může neslyšet.
Už o zlu nemluvila.
Postupně si ale uvědomovala, že spolu s mudly léčí jen příznaky. Byla to sice chvályhodná práce, ale chtěla něco víc. Chtěla, aby se to neopakovalo.
Minerva odešla z doktorova bytu, znovu se veřejně vymezila proti Grindewaldovi a znovu se začala ucházet o práci v Bradavicích.

Nevidím zlo.
Právě v těchto chvílích nejvíc bojuje – sama se sebou, s vlastní malicherností.
Neslyším zlo.
Cosi v křivce jeho krku a ramen, to, jak tam stojí a zírá nad obzor, na noční letní nebe, v ní probouzí hořkost. Že k němu nedokáže proniknout, že tu bolest, co v sobě nosí, nedokáže nést s ním.
Ona ne. Nebyla tam, neprožila to s ním.
Ginny zavře oči.
Nemluvím zlo.
To je nejtěžší. Přiznat si, že jsou chvíle, kdy mu ona nedokáže pomoct. Polknout nesmyslný osten žárlivosti a udělat, co je správné.
Nečiním zlo.
Hodí hrst letaxu do ohniště a zavolá Hermionu.

Někteří opatrně našlapují. Tančí podél tenké hrany. Točí se. Odvádějí pozornost třpytem a rejem barev. Pak v nestřežené chvíli provedou úkrok stranou.
Další si nepotrpí na tanečky. Vytyčí směr a bez ostychu a ohledu postupují přímo vpřed.
Kolik je lidí, tolik je způsobů.
A hranice se pod jejich kroky trhají, hroutí a znovu vztyčují o pohled dál.
Lidi to k nim táhne jako můru k lampě.
Kam až dojdou?
Na tom nezáleží.
Tomu uvnitř, co je k jejich překračování žene, nezáleží zda k dobru nebo ke zlu.
Lidé jsou hranicemi obklopení.
A hranice existují jen proto, aby je někdo překročil.

Toho odpoledne zabloudili do neprobádaných končin. Ten podivný les přímo vybízel ke hře na schovávanou, ale rozhodli se pro vědeckou výpravu. Slíbili totiž Bambulovi, že mu přinesou další exempláře do sbírky rostlin.
Muminek se prodíral houštím a najednou uviděl čísi otevřenou tlamu. Zelená příšera na něj cenila ostré zuby.
Pak ucítil, jak se mu něco zakouslo do oháňky.
To stvoření si zavolalo posily! pomyslel si.
„Pomoc!“
Spatřil červený záblesk. Bolestivé sevření povolilo.
Malá Mia hrdě ukazovala otisk svých zubů na krku té příšery.
„Vždyť se říká – oko za oko, zub za zub. Neboli – když tě něco kouše, kousni to taky.“