DMD č. 17. pro 17. 4. 2015. Téma: Totální anarchie

V koutě hospody, za vyhaslým krbem, seděl letošní první neúspěšný absolvent. Louis Carmichael, nejmladší žák nedávno zemřelého mistra Lavoisiera. Brečel si do piva.
„Ty pitomé vzorky... Já je měl připravené tak pečlivě, celou škálu. Tři sady jsem udělal. Jednu mi mistr přehlédl v lednu, degradovala správnou rychlostí. Druhou zkontroloval... měsíc před smrtí. Taky v pořádku. A teď u zkoušky...! Všechno naráz expirované, bez účinku, bez síly...“
Mistr Severin přisedl. „Uměl byste odhadnout proč?“
Uslzené oči vzhlédly. „Neměly důvod! Jedině... Mezisvětí? Špatné zabezpečení po cestě?“
Mistr upil z poháru. Pozvedl obočí. „Tohle jste měl říct před komisí.“
„Ono by to... stačilo?!“

Krysí populace, obývající kobky pod Patriciovým palácem, prožívala krušné časy. Před několika dny došlo v jejich republice k revoluci. Hlavní přestavitelé byli svrženi a nastala anarchie, jelikož si nikdo netroufal činit si nárok na trůn tváří v tvář rozzuřenému davu, který byl odhodlán defenestrovat každou aristokratickou krysu, která by vylezla z díry (a defenestrace by v tomto případě byla obzvlášť bolestivá, okna byla zamřížovaná a dotyčný by tedy skončil ve více kouscích, než je zdrávo.)
A pak přišel ten muž. Byl vysoký, hubený a sarkastický! Vysvětlil jim výhody konstituční monarchie…
a na ty, kteří chtěli něco namítat, pozvedl levé obočí.

Prošla branou do Bradavic. Nostalgicky do sebe nasávala atmosféru. Tedy než do ní narazilo dítě.
Spousta žáků byla v Bradavicích přes prázdniny. Dva měsíce bez režimu a nedostatečného hlídání udělaly svoje. Malí kouzelníci běhali, ječeli... Minervu do pěti minut rozbolela hlava. Ethan se smál.
Vydala se do kabinetu přeměňování.
Otevřela dveře. Vyvalil se smrad.
Rozházené papíry, zbytky jídla, bublající kotlík a uprostřed toho všeho Brumbál, který se evidentně měsíc nemyl. Páchl alkoholem.
„Pane profesore!“ zakřičela.
Rozespale zamžoural.
„Minervo, co tady děláte? Nevystudovala jste už?“
Její obočí se změnilo v přísnou tenkou linku.
„Jsem vyučující. Dejte se do pořádku!“
Práskla dveřmi.

Totální anarchie existuje pouze za předpokladu, že v ní nejsou zapojení lidé. Takže vlastně neexistuje. Lidé jsou stádoví tvorové, sdružují se. Anarchistické hnutí je rozhodně oxymorón. Vezměme například punk, ten si spousta lidí spojí s anarchií. Přitom je punk v podstatě uniformní záležitost. Všude existují pravidla. A žádné bezvládí neobstojí před byrokracií.
Žil byl jeden člověk, který uniknul z ukrajinského Doněcku. Do Čech. Za příbuznými. A nemá z čeho žít, ačkoliv má přiznaný důchod. V Doněcku. Kam ho posílají pro potvrzení. Bez potvrzení nebude důchod.
Má dvě možnosti: zůstat bez prostředků, nebo se podvolit. Odjet do města, které už neexistuje.

Nemohli jsme se rozhodnout, který je lepší, tak jsou tam dva :o)

„Kde je moje sestřička?“ rozbrečela se Klárka. Velký tatínek je včera, když přišel z hospody, rozdělil. Od té doby je život na nic. „Žila jsem s ní prakticky od svého zrození,“ plačtivě vzlykala.
I když to netušila, její sestřička Karolínka zrovna podstupovala očistu studenou a potom teplou vodou. „Sestřičko moje, jednou tě najdu,“ usmyslela si Karolínka předtím, než se jí pěna dostala do zvětšujících se oček.
Po čase se Klárka i Karolínka spárovaly s jinými sestřičkami, na sebe ale nikdy nezapomněly.
„Kdo by se s nimi třídil,“ pomyslel si tatínek.
V jeho skříňce vládla mezi černými ponožkami vždycky totální anarchie.

Fëanor tu při víně,
vesel praví k rodině:
„Finwë, král a vládce činný
bude slavit kulatiny.
Co mu dát mě napadlo,
secvičíte divadlo.“
Na syny se otec dívá,
potom na mě hlavou kývá:
„Maglor složí libreto,
dílo mistra bude to.
Ostatní jste šašci velcí,
takže se z vás stanou herci.“
„Na text bych i nápad měl,
vidím tu však zádrhel,“
pravím z klidu vytržen,
„Máme jaksi málo žen.“
„Celegorm je sličný dost,
na sukně má velikost.“
Caranthir se posmívá,
na bratra se zadívá:
„Když ho kopnu do kulí,
zpívat bude fistulí.“
Pak už se to všechno bije,
nu totální anarchie.

- Štefíku, o čem bys napsal drable?
- O traktoru.
- Co dělá traktor?
- Traktor seká obilí. Na poli.
- Ale ne, obilí přece seká kombajn.
- Občas seká. Občas seká obilí traktor.
- A čím to obilí seká?
- Pluhem. Seká obilí pluhem. Traktor se připojí. Může připojit.
- A kam to posekané obilí dává?
- Do valny.

Cokoliv je lepší než režim, který sužuje zemi v dnešní době. Nedá se to nazývat demokracií, protože obyvatelstvo má naprosto vymyté mozky a své vládce si jistě nevybralo dobrovolně, oni se totiž vybrali sami.
Nejsem revolucionář, jen bych chtěla lepší zítřky. Snažím se změnit věc hluboko zakořeněnou v základech kyborgů. Kdybych změnila režim a přivedla anarchii, totální bezvládí, přežívání by bylo mnohem lepší.
Toužím po svobodě bez zábran, po volnosti slova, možnosti dělat vše, co bylo dosud zakázáno. Jako to dělali avantgardní umělci, jejichž díla po večerech čtu.
Nejsem anarchista, jen toužím po něčem, co jsem zatím neměla. Po svobodě.

"Ještě je potřeba doladit areál." prohlásil náš přechytralý manager.
"Ty vole, za chvíli budeme barvit trávu na zeleno!"
"Nosit dříví do lesa!"
"Já to dělat nebudu, ať si to ta hovada nahoře udělají sami, nemám to ve smlouvě!"
"Máte s tím někdo nějaký problém?"zeptá se vedení.
"Ne, šéfe, všechno v pohodě." odpoví skupinka.
Přes všechna nařízení, která nemají žádnou logiku, systém, nám nezbývá nic jiného, než se podřídit. Malá většina dá jako vyjádření nesouhlasu výpověď a v budoucnosti zjistí, že to může být jinde ještě o dost horší. A někteří z té menšiny se vzbouří a protestují. Zda vyhrají?