DMD č. 17. pro 17. 4. 2015. Téma: Totální anarchie

Zrcadlo vlastních omylů, nebo čas jako mstitel dávných křivd?
Z hezounků vypelichanci, z vazbičů oprsatělí sumisti. Z osmiček nakynuté hrušky, z bloncek vrásčité mumie.
Třídní Vendelín povyrostl z břicha do ramen, z šedé myšky okatá královna, z prkna srna.
Setkání po 35 letech.
Všichni ti obdivovaní frajeři, drzouni a kápové najednou trapní, rozvedení, unavení, naštvaní, číšníci, taxikáři, podržtaškové. O milovaných dávalkách ani nemluvě.
Napjatě poslouchal osudy zapomenutých tváří i jmen.
Nezměnili se vlastně vůbec, jen on se trochu zbláznil. V očích tohoto světa.
První poslední, poslední první.
Těhotná panna.
Král bez vojska.
Totální anarchie, napadlo ho. Včera, dnes i zítra.

Mysleli jsme, že když nestvůře usekneme hlavu, zemře i její tělo. Neuvědomili jsme si ale, jaké to přinese důsledky.
Co se stane, když se rozpadne vládní systém? Když přestane fungovat policie, zásobování, sociální zabezpečení? Začne naprostá anarchie.
Z rebelie proti tyranovi se stala válka, kde nebylo jasné, kdo je nepřítel či spojenec.
Nejvíc trpěli ti, kteří byli nevinní. Ti, za které jsme dříve bojovali. Kdy jsme vlastně zapomněli na to, co je doopravdy důležité?
Ale přichází nová doba. Noví hrdinové. Nová naděje pro galaxii.
Cítím ji, jak se tiše probouzí a vrací se k životu.
Síla.
Cítíš ji také, bratře?

Muž Noční hlídky klečel na kolenou s hlavou položenou na špalku. Třásl se.
„Já... chtěl jsem varovat...“
Eddard Stark stál nad ním, v rukou meč. Litoval chlapce na prahu dospělosti, ale povinnost mu kázala setnout ho. Když to neudělá, přísaha Noční hlídky nebude znamenat nic.
Meč zasvištěl vzduchem. Nikdo se neopováží přísahu porušit.
Daenerys stála před davem bývalých pánů a otroků. Otroci ji sledovali se zbožným pohledem.
Daario Naharis dovlekl za tuniku toho zrádce. Byl z řad otroků.
Nechtěla to udělat, ale musela, aby udržela svou autoritu.
Ale když se jeho hlava skutálela, dav otroků na ni začal syčet.
Selhala.

Martin samozřejmě poslechl, ale neodpustil si zlostné vrčení.
„Kdyby tomu zmatku někdo velel. Tihle si umanou kdovíco, Řehoř se nejspíš zbláznil, ta zrůda nás utopí všechny…“
Evžen ani Xénie ho nevnímali.
Proměnili se.
Xénie vykouzlila neviditelnou liščí lávku.
První vykročila nad smrtící proud. Její tmavá srst splývala s vodou.
Tři údery srdce a Evžen ji zlehka následoval.
Jako dým se plazili nad hladinou.
Najednou hastrmana zasáhlo Řehořovo ohnivé kouzlo.
Zavyl vzteky.
Vzápětí čaroděje jedním rázem smetla vzedmutá vlna jeho zuřivostí.
Evžen se bez uvažování proměnil. Zoufale se pokusil starce zachytit.
Nedosáhl.
Ztratil rovnováhu.
V tom okamžiku si ho vodník všiml.

Sklep se naplnil slepicemi. Pasteur jim očkoval čistou kulturu mikrobu slepičího moru. Slepice zmalátněly, začaly pospávat, padly a pošly. Co slepice, to stejný výsledek.
Až jednou slepice zmalátněla, ale do několika dní se vzpamatovala. Pobíhala po kleci a odmítala onemocnět.
"Proč ta slepice není nemocná?" týral Pasteur otázkami sebe i asistenty.
"Nebyla dávka mikrobu slabá?"
Pasteur naočkoval slepici čerstvou kulturou, přesto nadále spokojeně kvokala a zobala.
"Jak dlouho stála kultura, kterou jsme očkovali slepici poprvé?"
"Dva měsíce."
"Ach, ta šťastná neposlušná slepice! Zachránila nejen svůj život, ale i stovky dalších! Teď už dokážeme bojovat s neviditelným nepřítelem dřív, než zaútočí!"

Otočil se a nabral hlavou lustr.
Zděšeně sledoval, jak do sebe studenti lejou ogdenskou a někteří už měli notně přebráno. Bavili se vypouštěním lechtivých, klopýtacích a kýchacích kouzel. Kluci Weasleyovi vytáhli snad celý arzenál svých výmyslů.
Absolutně ten chaos nezvládal.
Od baru pozoroval jeho profesorské fiasko Lucius Malfoy a Severus Snape si všechno zapisoval, aby mohl poreferovat řediteli.
Já ten dozor v Prasinkách neměl brát… a neměl sem brát s sebou Tesáka. Poslintá mi celý vobličej…
"Necháš toho, neřáde!"
Otevřel oči ulepené od slin a zamžoural do sluníčka.
Vydechl úlevou. Jen si trošku zdříml. Prasinková sobota bude až příští týden.

Zpráva o zmizení vyhlášeného salámu vyvolala v Asgardu poplach, který se téměř rovnal totální anarchii. Hotový Ragnarok.
Odinovi svolal naléhavou poradu bohů, jak situaci vyřešit. Nakonec bylo usneseno, že půjdou oba přátelé výrobci, které Loki provede nepřátelským územím a za pomocí Thora získají masitý poklad zpět a pomstít urážku, již se ledoví obři krádeží dopustili.
Všichni se vyzbrojili do boje a s ohněm v srdci a kručením v žaludku se na Lokiho loďce vydali do Jötunnheimu.
"Tak mě napadá," prohodil Thor cestou. "Doufám, že počítáte s nějakým rozdělením kořisti."
Bjorn s Thorsteinem na sebe zděšeně pohlédli. Všichni znali Thorův apetit...

„To je Melly, pes,“ představila nám domácí zubatou obludu. Melipes výhružně zavrtěl ocasem a vyžral nám všechny misky. Když se pustil do granulí, svolal jsem za gauč válečnou poradu.
„Pryč s ním,“ provolal jsem. „Běda kočkám, kterým pes vládne! Na dvorek s ním a nikdy jinak!“ Jenže. S kočkami se do válek nepouštějte. Čenda prý má zrovna něco jinde, nemá čas. Rozárka řekla, že dámy neválčí a ona si musí ještě přeleštit drápky. Tobiáš se ukryl v týlu pod postelí, prý nám bude krýt záda. Zůstal jsem sám.
Stačilo jedno bafnutí. Pod postelí jsme se sešli všichni.
Ale počkej příště!

Carson se snažil udržet dojem důstojného majordoma, ale velmi těžko zakrýval rozhořčení. Rázně nakráčel do jídelny pro služebnictvo. Ozvalo se dvanácteré zacinkání lžic a pak už nic. Carson si významně odkašlal.
„Nedopustím, abyste svým chováním nabourávali důstojnost a postavení této vážené rodiny. Žádám viníka o okamžité vysvětlení.“
Ví, že jsem se převlékla do odpoledního stejnokroje o deset minut později. Annu poléval studený pot.
Jak poznal, že jsem měl návštěvu? Thomas krabatil čelo.
Ten chlap snad pozná margarín místo másla i po čuchu. Paní Patmorová si už psala výpověď.
„Nuže, tak kdo z vás rozložil příbory na stolech ve špatném úhlu?“

Impérium je mrtvé!
Jenomže, ne každý slavil.
Misha Kohn měl krámek pár kroků od Monument Plazza na Coruscantu.
Dlažební kostka prolétla vzduchem.
Druhá.
Třetí.
Řinčení rozbitého skla.
„Smrt císaři!“
„Trhni si!“ zaječel zoufalý majitel krámku. „Už zdechnul. Co s tím má společného moje výloha!“
Sotva stačil uhnout před ocelovou tyčí, která zasvištěla vzduchem.
Vzápětí nenechavé ruce začaly rabovat jeho zboží.
Podsaditý řízek chytil obchodníčka pod krkem.
Mrštil jím o zem.
„Zaprodanče!“
„Cože?“ zachroptěl. „Já přece…“
Pochopil.
Rukou křečovitě zašátral kolem. Nahmatal dlažební kostku, co předtím prolétla výlohou.
Udeřil týpka do obličeje.
A ještě!
Paráda. Nemohlo být líp.
Ať žije svoboda!