DMD č. 23. pro 23. 4. 2015. Téma: Na stopě

"Na stopě? Vona někoho stopovala? Dokonce prej usnula na stopě… Nejni dobrý, dyž se usne na stopě. To se pak nic neuloví. Dyž je ospalá, nemá chodit do lesa. Co dyby se jí něco stalo."
Hagrid se znovu zadíval na tu divnou větu. Usnula na stopě let.
"Jó, vona při tom stopování dokonce letěla? To by už tuplem neměla, dyž je ospalá. Eště z koštěte spadne do nějakejch šípků, Růža nešťastná."
Odložil pohádkovou knížku, kterou dostal od Hermiony k Vánocům, a pečlivě přečistil skla brýlí. Pak si ten kousek přečetl znovu.
"A jó! Né na stopě, ale na sto pět..."

Odhodil zbytečnou přítěž lidského těla a potají se vyplížil do nočního lesa.
Bezměsíčná noc voněla nespoutanou svobodou. Šelest a praskot, pachy a vůně, měkký mech pod tlapkami, roztančené stíny, všechno hovořilo jasnou a zřetelnou řečí, všechno lákalo za dobrodružstvím.
Za ní.
Zachytil její nezaměnitelnou vůni a každá žilka v jeho těle se rozehrála nadšeným vzrušením.
Nedočkavě se rozběhl.
Hnala se mu radostně vstříc.
Netušili, že kdosi dychtí ukojit sžíravý hlad, palčivou touhu po další oběti.
Zvětřil stopu liščí magie.
Černočerné oči se lačně zaleskly, z obnažených přeostrých tesáků skanula slina.
Zákeřná šelma se hrozivě a vytrvale blížila neslyšným krokem démona.

„Pan choť neskočil dobrovolně. Někdo mu pomohl!“
„Bože! Vždyť nechal dopis na rozloučenou…“
„Grafolog potvrdil, že ten psal váš milenec!“
„Milenec?!“
Ukáže fotky. Jsem na nich s Hynkem, v objetí, to bylo na nějaké párty? Ne a ne se mi rozbřesknout.
„Ale to je Karlův nejlepší kamarád!“
„Taky rád, vážená paní, taky rád. Přiznal se!“
K čemu?!
„Pak je tu ta pojistka…“
„Jaká pojistka?“
„A konečně váš podpatek, co jsme našli na střeše, kde jste údajně nikdy nebyla!“
Drží ho v ruce. Je z boty, která se mi tak záhadně ztratila.
Břesk!
Z nehynoucí lásky zbyla nenávist až za hrob.

Slečno z útesů, navštivte mne.
Bohužel, pane, nemohu odhodit rozervanost.
Mohu vám pomoci? Oddělte touhu a nutnost. Představte si zátiší – mísu s jablky a vedle pistoli. Rozumíte?
Ano.
Tedy také pochopíte, že tikot hodin rozděluje odlišování.
Co když je dočasné?
Nikoli, je neustálé. Přijdete?
Promiňte, rozbolela mne hlava. O půlnoci se těžko přemýšlí na nepřemýšlení ráno, kdy se budeme snažit....nó přemýšlet.
Slečno?
Nenaléhejte, prosím. Nyní si poslechněte posun představ: perníkové srdce, kožené rukavice, dýmka, ticho,
Mlčte!
zatáčka, příkrý sráz…
Mlčte konečně!
stopy, co se zalekly…
HAVÁRIE, HAVÁÁÁRIE, slyšíííte slečno?!
Ano. A proč tolik křičíte?
Protože jste mne chtěla zabít!-----------------------Bestie!

V této části lesa není radno scházet z cesty. Stačí chvilková nepozornost a ocitnete se na území lovce, který strká neposlušné děti do kotle a pak používá jejich kostičky, aby vyšťoural zbytky masa ze zubů.
Plíží se ve stínech, hledá a nachází.
Tentokrát nebylo nutné se moc snažit, protože už zdaleka slyšel nářek oběti.
Malý vlček seděl nešťastně nad králičí kostřičkou.
„Pročpak pláčeš?“ zeptala se ho zlatovlasá holčička, když vyšla zpoza stromů.
Vlček popotáhl a kníkl: „Měl jsem babičce zanést králíka, ale cestou jsem ho snědl.“
Holčička se usmála. „Já mám doma spoustu králíků. Pojď se mnou. Jednoho ti dám.“

Hmmm, tak tohle mě zajímá. Tohle bych asi měla prozkoumat.
Jo, to je ono, potřebuju víc informací… ještě víc informací… ano, to je přesně ono. Teď už si to dovedu představit. Ale ještě musím pátrat.
Pozor! Co to je? Tohle je úplně nová informace. Čerstvá informace. Tohle je mnohem zajímavější záležitost než ta, kterou jsem zkoumala doteď. Tímhle se rozhodně musím zabývat.
„Tak pojď už, nemám čas.“
Jak ´nemám čas´, to já teď nemám čas. Zkoumám… analyzuju… neruš…
Jasně! To je ono! Garfielde, ty pacholku, jen počkej, teď ti konečně vypráším kožich!
A paní vlkodlaková vyrazila po stopě drzého narušitele.

Plížil jsem se jak Inču-čůna. Ani stébélko se nepohnulo, ani travička nezašustila.
Stříbrná hladina byla blíž a blíž, cosi rozhrnovalo hravé vlnky.
Strnul jsem na břehu jezírka. Mihotavý záblesk se blížil.
Tak dlouho jsem na tu chvíli čekal. Ten pes, co tu bydlí, ne a ne vypadnout! Proseděl jsem na plotě nejmíň sto kočičích let, ale už jsem tu. Bude moje, kořist nad všechno krásnější a chutnější!
Fuj! Mrská se to, mokrý je to. Samá kost! Tak to aspoň ožužlám, než to položím domácím na práh…
„Byla tu sousedka,“ řekla domácí. „Dlužíme jí stodvacet korun. Barbucha jim sežral zlatou rybičku…“

Přicházejí.
Sami, ve dvou, ve skupinách.
Z jihu, severu, ze západu či východu.
S kouzelnickou hůlkou, loveckým tesákem, koltem a winchestrovkou, s pochodněmi.
Posíleni rumem, pivem, máslovým ležákem, ohnivou vodu, živou vodou, vodou po holení.
Všichni se studeným plamenem pomsty v očích (protože pomsta, jak známo, chutná nejlépe za studena. V tom se dost podobá hovězí pečeni. Jenom tak s trochou křenu a tmavým chlebem, mňam!).
Narazí na plot, nechápavě poulí oči na nápis na bráně, ti gramotnější pohybují rty.
Nejvytrvalejším se postaví pracovník, výhružně gestikuluje lahví a křičí:
„Táhněte! Nechte je na pokoji! Nesmí se rozrušovat! Jsou tak křehcí!“

Byl na stopě ukrutného, nelidského zločinu,
někdo mu tu bezostyšně zplanýroval svačinu.
Rozhodl se řešit rázně tuhle tristní záhadu,
stopy ale vychladnuly, s pátráním byl pozadu.
Pažout a Horáček huby maj mastné,
sežrat mu svačinu je pro ně slastné.
Třeba by mu pomoct mohlo to Machovo sluchátko,
zlodějíčka odhalil by, čapli by ho zakrátko.
Jenže Mach má prý dost svého...
...kdybys chlapče věděl,
před chvílí měl děsné choutky, nejed kolik neděl.
Šebestová nenavaří, doma se ho zřekli,
co omylem Jonatána divže neupekli.
Bohužel se nedozvěděl, kdo mu tehdy sváču sněd,
dneska je zněj zapšklý kantor, žákům s gustem píše pět.