DMD č. 23. pro 23. 4. 2015. Téma: Na stopě

Ploužili se onehdy dva spolužáci chodbou směrem k automatu v přízemí.
"Hele, ty seš poslední dobou nějakej divnej. Co se děje?"
"Jak myslíš, divnej?"
"Na ájině jsi celou hodinu ani nepíp, to u tebe není normální."
"Já byl prostě zamyšlenej."
"A pak to, jak čekuješ mobil pod lavicí."
"To dělá každej..."
"Jenže když jde někdo kolem, tak vypadáš, jako bys ho chtěl vzít cihlou."
"Tak mi do toho nemaj čumět."
"Já už vím! Že je v tom ta tvoje Lucka? Dostals kopačky?"
"Nedostal, ale... Víš, já už ti to chci nějakou dobu říct. Ta moje Lucka se totiž jmenuje Lukáš."

,,Harry," zasmál se Zlatoslav zlatým smíchem. ,,Ani nevíš, jak je mi líto, že jsi po škole. Samozřejmě, světlá stránka je, že jsi tu se mnou. Aspoň nějaká zábava, ne?"
Harry se jen zdvořile usmál.
,,Povím ti historku. Víš, tu noc, co tvoji rodiče zemřeli, strašná noc, opravdu. Není nikdo, koho by to nemrzelo víc. Tehdy jsem byl čirou náhodou na stopě Ty-Víš-Koho. Měl jsem v plánu ho porazit, ale když jsem přišel bylo už pozdě. Tobě se to povedlo dřív," zasmál se.
Když Harry odcházel, bylo mu jasné, že on sám je na stopě tomu, že Zlatoslav je veliký idiot.

Zpočátku chodila na bubenečské nádraží skoro každý týden. Potom každý měsíc. Ale pan Zababa už se neukázal...
Chodila tam pořád. Tedy aspoň tu a tam. Co kdyby! Ačkoli do Troji to odtamtud byla pěkná zacházka.
Jenže pak teta umřela a Elze se tam už nechtělo. Trauma se taky nějak zapouzdřilo.
Až po letech a spíš omylem zabrousila k výloze hračkářství, aby v odrazu skla zkontrolovala svůj nový účes. Ten si pořídila k nové práci na Vyšehradě.
Cosi ji přimělo přeostřit pohled. Hranaté brýle a do čtverce zastřižená bradka prodavače U krále železnic.
Chlad zalil ochromené útroby...
Dávno zapouzdřená jizva praskla.

"Slečno, okamžitě se přestaňte vrtět, nebo si vás odvezu na pozorování!"
Simona ztuhla, ale ani tak jí klid nevydržel dlouho, "Danny, tady..!"
"Slečno!"
Zamával a proběhl do další chodby.
"Bude to na lepení," řekl doktor.
Nanesl do rány trochu gelu z tuby a stiskl okraje k sobě.
"Příště si šoupněte přilbu víc do čela, než vběhnete do tmy."
Rána ještě pálila, když kolem odváděli zachráněné ženy.
Všech dvanáct.
Přestala, když se Danny vrátil.
"Pár lidí je trochu potlučených, ale budou v pořádku."
"A co ten hajzl?"
"Simčo," nadechl se, "Nikdo tu není. Žádnej únosce, žádná místnost se spoustou obrazovek. Nic."

Nikola se schovával v lesích. Byl hladový, vyčerpaný, ale odmítal se vzdát. On se nikdy nevzdává. Nikdy ho nedostanou.
Četníci už ho hledali, občas připadli na správnou stopu, ale Nikola jich pár pobil a zase se ztratil v lese.
Eržika doma plakala. Chtěla mu pomoct, chtěla ho vidět. Ach, Nikolko můj... snad jsi v pořádku.
Nikola se už ploužil vyčerpáním, hlad ho obral o poslední síly. Bambitka byla prázdná a nohy ho už nedokázaly ochránit.
Nakonec ho dostali. Neměl z čeho střílet a když na louce potřetí klopýtl, už se nezvedl.
Proti ráně sekyrou ho žádné kouzlo nechránilo.
Zůstala sama.

„Jejdanánky, zase mi dopsalo pero… Honzíku, půjč mi svoje!“
Milá maminko, jsi…
„Honzíku, přestaň rámusit! Jdu psát do kuchyně!“
„Honzíku, naštvals tátu, běž spát!“
„Ale mami…“
„Slyšels?!“
„Ano, mami.“
Další den.
„Ahoj, mami!
„Pšššt, máma ještě spí!“
„Aha, promiň.“
„Pojď se nasnídat!“
„Tati, jdu si hrát!“
„Kam?“
„Do pokoje.“
„Dobře, ale neřvi! Uvařím čaj.“
„Miláčku, mám žízeň…“
„Už tam jdu! Snídaně je na stole… Spi dál!“
„Honzíku, hraj si tiše! S čím si hraješ?“
„S autíčkem.“
„Tak tiše.“
„Můžu si jít hrát ven?“
„To je výborný nápad.“
„Můžeš mi sundat míč?“
„Miláčku, spi.“
„Máma spí? Máma je nemocná?“
„Ano, je.“

Od chvíle, kdy se Bídák vrátil z cest, neopustil své místo u píp a blaženě se usmíval. Poetovi se ale něco nezdálo.
"Kluci, všimli ste si?" kývl směrem k Bídákovi. Kruege se jen posměšně uchechtl a dál se věnoval korbelu. Zato Maller se začal soustředit.
"Prostřední pípa," zašeptal najednou.
"Přesně! Čtyři mu furt jedou a jen z jedné netočí," souhlasil Poeta.
"Konečně si někdo všimnul!" zakřičel na ně Bídák, který je celou dobu poslouchal. "To je pípa na speciál z dovozu. A pro vás dva už se točí. Zbytek si může dát až zítra. Černá osmnactka je na cestě, pánové."

Začalo to v pondělí takovým mírným škrábáním v krku. Večer předtím jsem vykouřil pár cigaret, takže jsem tomu žádnou váhu nepřikládal. To jsem ještě běžel.
Pak přišel kašel. Nejdřív byl nenápadnej, postupně se ale zhoršoval. Za chvíli jsem chrchlal hůř než Osmička. Nahlásil jsem se doktorce Myersový a doufal, že mi pomůže čaj s citronkou.
Večer jsem měl trochu teplotu. Zabalil jsem se do deky a myslel na to, že zejtra musim zase běžet.
„Už ho skoro mám, už ho skoro mám...“
„Koho?“
„Nezdržuj, jsem mu na stopě...“
„Nemusíš ho chytit, Pětko, nemusíš běžet dál.“
„Ale musím!“
„Sestro, nasadíme antibiotika.“

Zahlédl jí z baru. Dobře ostříhaná, drahá kabelka, sama u stolu, četla si. Snad mu osud dopřeje a nebude singl, ty bývají protřelejší, ani vdova, ty jsou časem neodbytné. Manželka, co zapomněla, co je pozornost a nemá moc času, by byla ideální. Intelektuál, nebo frajer? Asi vytáhne bohéma, na nesplněné sny z mládí by mohla slyšet. Koupil si hutné červené víno, přisedl si k vedlejšímu stolku a z batohu vytáhl knihu. Ve vzduchu byl cítit drahý parfém, vůně peněz, tu poznal. Byl na stopě. Na ruce prstýnek. Usmál se. Počkal pár minut.
„Promiňte, ale nemohl jsem si nevšimnout vaší knihy.“

Hladké tělo zašustilo po písku a obkroužilo stopu. Vystrčený jazyk lačně lapá vůni. Had zasyčí překvapením. Poprvé v životě se osud potká se zázrakem. Smrt si jedinkráte stiskne ruku s životem.
Ty mě neznáš, človíčku, ani já tebe. Jsme jiní. Já si přeji smrt a ty si přeješ život. A náhodou jsi jediný na téhle planetě, komu mohu pomoci. Jen ty můžeš žít, aniž bych byl připraven o to, co chci. Kdybych byl skutečně zlý, nedopřál bych ti to. Ale jsi příliš dítětem, abych ti mohl lhát, a příliš čistý, abych ti odolal.
Človíčku, brzy tě pošlu ke tvé hvězdě.