DMD č. 23. pro 23. 4. 2015. Téma: Na stopě

„Šílený zločinec již 14 dní uniká neschopné policii, která nemá žádné indicie, kdo za osminásobnou vraždou stojí,“ říká s pověstným úsměvem Alexandr Hemala z obrazovky. „Jedinou stopou je bílý pudr, nalezený na jedné z obětí.“
Bětka si krkla a vypla bednu. „Na mně si stejně nepřijdou,“ pomyslela si a nasadila rudou paruku.
„Děti, klaun přišel, ukáže vám nějakou legrandu!“ volá maminka.
Bětku při přechodu k satelitnímu domečku sráží auto.
Děti pláčou, poprvé uviděly smrt. Těsně se jim vyhnula.
O týden později umírá Bětčina matka, trpící demencí. Svět na ní zapomněl, dcera jí nepřinesla jídlo.
Policie případ po pěti letech odložila.

"Muž byl otráven tímto rohlíkem!"
Pod nohama jim ležela mrtvola.
"Někdo jej donutil sníst rohlík napuštěný jedem, podle toho, jak jej drží v ruce neměl do posledního okamžiku tušení, že ta druhá osoba je vrahem. Máme co dočinění s obzvlášť záludným vrahem. Ještě srovnáme nalezené otisky prstů, ale nepředpokládám, že to bude někdo z místních, ten by je otřel. Podle nezvyklé stopy na rohožce soudím na cizince, američana."
"Vskutku interesantní milý Watsone. Nicméně jsme svědky pouze nešťastné shody okolností. Prostřeno je pouze pro jednoho. Soudím, že toto podivné máslo byl dárek příteli, který trpí podle mé nejnovejší hypotézy potravinovou alergií..."

„Něco nového o tom... Heisenbergovi?“ zeptal se ho Walt.
Zavrtěl hlavou: „Čekám až udělá chybu.“
„A myslíš, že se to stane? Ten muž uniká policii už jak dlouho? A očividně nejste jeho dopadení o moc blíž,“ Walt mu nezapomene připomenout.
„Každý dělá chyby. A tohohle hajzla dostanu.“
Hank byl Heisenbergem posedlý. Někdo po městě pobíhá ten nejlepší drogový kuchař v Albuquerque a Hanka štvalo, že za sebou pečlivě zakrývá všechny stopy.
Walt udělá vše proto, aby ho jeho švagr nikdy nechytil. Jednoho dne vařit přestane a modrá droga se stane jen vzpomínkou pro všechny závisláky. Ale Hank nebude tím důvodem.

Henri zuřil. Vlastně - měl šílený strach.
Chlapci zmizeli před snídaní. Večeře byla studená, po těch třech nebylo ani památky. Dobře věděl, kde jsou. Řeka pod skalou konečně klesla. A ti blázni vyrazili na vlastní pěst. Jestli je zítra voda vyplaví na louku, nikdy si neodpustí, že jim na dobrou noc místo pohádek vyprávěl o jeskynních lidech.
Rozuměl jim, toužili po objevech stejně jako on. Ale tohle si odnesou.
Zaslechl povědomé vrznutí parket.
Přežili! Jsou tu! Haranti nevycválaní!
Zašel do pracovny pro rákosku. Na stole plála svíčka. Oheň zrcadlily krystalky křemene v pečlivě vylámaném otisku lidského chodidla.
Zkamenělina. Úlitba bohu. Otci.

Psí stopy ve sněhu nebyly nic zvláštního. Jedni je používali pro vše možné, druzí je chytali a dávali na ně výbušniny. Pes se vždy vrátí k pánovi. Do nepřátelského tábora. Vyčenichá stopu i na východní frontě.
Jenže najít stopu do toho správného domova, to už bylo horší.
Většinou nepotřebné - psi umírali jako lidé, jako koně, jako vše.
Ale občas se nějaký odolný pes s notnou dávkou štěstí našel.
Kam ho vrátit? Lidé, co ho vzali, často padli, co se psem...
U Baryka původního majitele našli.
Přesto byl překvapen, když se ke konci války objevili Němci - a vrátili mu jeho bernardýna.

Moje žena vždycky říkala, že přátelství je základem spokojeného života. Že člověk bez přítele je jako osamělý list ve větru - sám neví, kam nebo komu do cesty spadne.
Žil jsem v přesvědčení, že mám přátel dost.
"Já tě v té hospodě neviděl. Nemůžu tvrdit něco, co není pravda."
"Tys byl v tom lokále s náma? Asi mám okno."
"Sorry, ale byl jsem namol. Vůbec jsem si tě nevšiml."
Když mě zatýkali, spadl na čelní sklo mého Mercedesu javorový list.
"Javory měl nejradši."
Zastrčil jsem si ho do kapsy.
Pro toho, kdo mi zabil přítele, si půjdu třeba do horoucích pekel.

Tahle kořist byla záludnější než ostatní. Unikala mu už dlouho. Netušil ani, zda se jedná o muže či ženu, jak je stará a jak vypadá.
Obvykle byli vesničané velmi ochotní vydat mu namyšlené čaroděje, ale tentokrát se setkával jen s krčením ramen a nechápavými pohledy.
"Čaroděj, tady?" říkali. "Čarodějové už jsou přece všichni pryč, mladý pane."
Ale ne, ještě jeden zbýval.
Dokonce ani jemné stopy magie, vznášející se ve vzduchu a obvykle tak nápomocné, jako by mu nechtěli prozradit, kde se poslední hříšník nachází.
Magie ale musí zmizet z povrchu tohoto světa. Dostihne ho. Za jakoukoliv cenu, i tu nejvyšší.

Zvuky ze všech zákoutí: klapot kroků, ševel hlasů, potichoučké pískání přístrojů (slyší jen má ouška), hrkotání koleček. Pěkně se procházím, tlap tlap, čumáček otáčím sem tam. Hlavně nic nezmeškat – hledáme!
Už to čichám, už to cítím – to bude to pravé, paráda, pádíme po stopě! Přihořívá, přihořívá, hořííí!
*
Policejní pes se rozštěkal. Starší ženu s provinilým příručním kufříkem obklopili letištní celníci.
Tak se na to podíváme, řekl zřízenec a jal se prohledávat zavazadlo. Pes vrtěl chvostem a nadšeně čmuchal. Celník doloval z kufru rozličné oděvy, až nakonec našel bílý igelitový sáček... a v něm deset deka delikatesního poličanu.
Pes vítězně zavyl.

Jsem mu na stope.
Tak zněla poslední zpráva, kterou Sašovi poslala Lynda. Jindřich se vyklonil z okýnka auta jedoucího stovkou po okruhu.
"Lyndooooooo! Ivaneeeeeee!"
"Zalez, tě nebudu sbírat," varoval ho Saša.
"Někřičte," postěžovala si dřímající Tina.
"Proč šel opilej běhat?" ozvala se Líza.
"Říkal, že musí udržet formu."
"A proč za ním šla Lynda?"
"Prý ho najde podle gps."
"Nenávidím vás všechny," povzdechl si řidič, střízlivý Albert.
Mezitím ve sklepním nonstopu bez mobilního signálu probíhala jiná diskuze.
"Prý, že párty skončila a už nebudem pít," smál se Ivan nad pivem.
"Jak máš na sobě ty buzigatě!" vyprskla Lynda smíchy griotku.

"Prosím vás, neviděla jste tu někde..."
"Dvě děti? Cha. Pleju len. Až vypleju, tak..."
"Prosím vás, neviděli jste..."
"HERMIONO! HERMIONO!"
"Rone, přestaň řvát a přemýšlej! Nezlobte se, máme jiný věci na práci!"
"Prosím vás..."
"Už zas? Včera tu byly tucty takovejch jako vy, všichni utekli!"
"Potřebuju jen vědět, jestli jste neviděl..."
"Nemyslete si, že nás v Asociaci neškolí, slečinko! Umim s tou flaškou věci, že byste koukala!"
Zmizela, než ji Pracovník stihl polít vodkou. Zhmotnila se naprosto bez přemýšlení, na konci ulice spatřila modrou budku, rozběhla se k němu a došlo jí, že nejdůležitější věc ve vesmíru je stejně náhoda.