DMD č. 23. pro 23. 4. 2015. Téma: Na stopě

Simbacca onoho zpěváka skutečně našel a docela se divil. Ačkoliv ho totiž viděl poprvé, nemohl si nevšimnout, že jsou si docela podobní: žluté chlupy, velká hlava, packy s drápy a hladový výraz ve tváři.
[„Kdo jsi?“] zabručel jako první Wookiee.
„Pú,“ řekl Pú.
[„A co to děláš?“]
„Sleduji něčí stopy,“ pravil medvídek hrdě a ukázal do sněhu, kde se skutečně nacházela spousta šlépějí. „Pomůžeš mi? Stopovat by jeden neměl sám.“ Simbacca, který jednu stopu neúspěšně sledoval předchozích jednadvacet drabblů, znuděně souhlasil.
Obešli houštinu kolem dokola, stop přibývalo, a jestli jim někdo neřekl, že stopují sami sebe, tak se stopují dodnes.

Je to v podstatě obyčejný otisk boty. Na části je dobře patrný vzorek podrážky, ale ta se někde za klenbou drolí a zbytek chybí, takže vlastně ani není úplný.
Když se kolem sebe podíváme, najdeme takových šlépějí tisíce. V prachu cesty, na písečných plážích, na rozmoklých polích, všude tam, kam vstoupila lidská noha.
S touhle stopou se nepojí žádná záhada. Víme, kdo ji zanechal, na jakém místě k tomu došlo a kdy se tak stalo. Čili na téhle stopě vlastně ani není nic zajímavého. Snad jen to, že tu zůstala po malém krůčku pro člověka, ale velkém skoku pro lidstvo.

Bažina spolkne všechno. A u cestiček v rašelině, vysoké trávě a kapradí těžko poznat, jestli tudy šly ovce, jeleni nebo člověk.
Ovce ani jeleni nenosí tenisky.
Ležela opuštěná u cesty. Další našli o pár metrů dál, zaseknutou v rašelině. Volně visící, zasukované tkaničky. Původně bílá, momentálně šedavě hnědá.
Šli správně. Zatím. Stezka je vedla stále výš, pak končila.
Skrz kapradí se prodíraly šedé kameny, kosti země. Tady se nedalo najít vůbec nic.
Země žádné stopy neuchovala.
Jediné stopy se daly najít srdcem.
Kam by se asi vydalo vyděšené lidské mládě v první fázi Přeměny?
Našli ho druhý den. Ještě dýchal.

Hledat někoho v tunelech času má mizivý smysl. Hledat duši bez těla? Marná snaha. Miluj ho, jak chceš, tady nejsi v pohádkách.
Tunely jsou bez citu. Jsou to jen cesty. Němé, ale ne tiché. Vždycky slyšíš aspoň svůj tep. Jestli ne, tak už je ti všechno fuk.
Tunely jsou temné. Ukryje se v nich oběť i vrah. Čenichej klidně po stopách. Vždycky nějakou najdeš. Ale bude to ta správná?
Hledat, kdo duši oddělil. Duše se vypudit nedá. Vyrve ji jenom bolest.
Bolesti můžeš být na stopě, jak chceš. Je jí prehršel. Nikdy nenajdeš tu správnou. Dřív tvé kosti okrášlí tunely.

„Sherlocku!“
„Teď ne, Johne, jsem na stopě pachateli té včerejší vraždy.“
„Sherlocku, ale zvoní ti telefon.“
„Ten zvoní už hodinu, ale teď nemám čas s nikým mluvit, musím dodělat chemický rozbor hlíny, která ulpěla na schodech.“
„Sherlocku, ale ten telefon zvoní znova. Aha, už ne. No bezva, teď zvoní můj. Haló?“
„Neruš, právě jsem zjistil, že pachatel vlastní bernardýna a pěstuje růže někde v severovýchodní části města.“
„Sherlocku?“
„Řekl jsem neruš, pomocí databáze jsem zúžil okruh podle hlíny na dvanáct bloků.“
„Sherlocku sakra zmlkni a poslouchej, už hodinu ti volá Lestrade, že se pachatel přišel sám udat na Scotland Yard.“

Když jsme před časem koupili náš domeček, rozhodl se můj muž, že to bude hospodárka se vším všudy.
Na naší zahradě se pásly postupně ovce, kozy, pobíhali králíci. A také naše slepice.
Nikdy však nezapomenu na ty první.
Jednoho dne muž z auta vynesl klece a z těch vytahal kuřenečky. Dorostly a my začali sbírat první vajíčka. Ale jen od kropenek bílá.
Hnědá vajíčka od černých nosnic nikde.
Asi budou snášet později, utěšovali jsme se. A nic. Dokonce jsem je potají stopovala. Nic!
Až jednou, chci vyplet kopretiny a do něčeho šlápnu – křáp, křáp. Celá řada hnědých vajíček za sebou.

„Vážně myslím, že už se Chesapeakskému rozparovači dostávám na kobylku,“ prohlásil Jack a pustil se do jídla. Jako obvykle bylo nesnadné určit, co se na talíři nachází.
„Co to dnes jíme, doktore Lectere?“
Will se zhluboka nadechl a snažil se připravit na vlnu dvojsmyslů a slovních hříček.
„Právě si pochutnáváme na velice nezdvořilém stevardovi jménem Andrew.“
Will nevěřícně zamrkal.
„Toto jsou líčka, preparovaná zaživa, marinovaná v Chardonnay. V dezertu budou kousky jeho lidského srdce.“
Jack se zatvářil hloubavě. Jack se zasmál.
„Vy Evropané máte legrační metafory. Ale zpátky k věci, tuším, že jsme tomu kanibalistickému vrahovi blíž než kdy dřív.“

Bylo to jako hledání jehly v kupce sena. Člověk měl nejasný pocit, že tu věc opravdu nedávno viděl, měl ji pod rukama, ale teď, když ji potřeboval, tak najednou nebyla k nalezení.
Pak uplynulo pár dní, a když už nebylo dané věci potřeba, tak se znenadání objevila.
Jenže časem začalo případů přibývat. Na stopě těchto ztrát jsem strávila pár dní. Přemýšlela jsem, čím to je, zda se stávám senilnější a roztržitější, ale na nic jsem nepřišla.
Pak jsem nenašla plavky. A to těsně před odchodem na bazén. Dvakrát jsem prošla celý byt než jsem objevila zašitou slečnu, jak je zkouší.

Stopa se na lesklé mramorové podlaze se sledovala snadno. Sevřela násadu a vyrazila.
Za třetím rohem dostala kořist na dohled. Černovlasý mladík v bystrozorské uniformě a botách jako hnůj.
„Hej! Vy tam!“ zařičela.
„Okamžitě koukejte ty zaprasený bagančata sundat!“
Kolega pachatele na ni nevěřícně zazíral.
„Ženská, víte, s kým mluvíte?!“
„Aťsi je to třeba ředitel zeměkoule, tohle je můj rajón a mě tady nikdo vytřenou podlahu zasírat nebude!“
Chlapec, který přežil, se pomalu sehnul a začal rozvazovat tkaničky.
Pak se usmál, docela jako někdo, kdo si zvykl, že život má poněkud zvláštní smysl pro humor.
A je tomu docela rád.

„Kde vzal Dřevo takový HLAS?“ probíral kulisák s prvním milovníkem nově objevené schopnosti jejich „posily“.
„Čí syn on vlastně je? Možná tetičky Klaudie, ta má na šéfa páky!“
„Ale o té se říkalo, že je stará panna! Kde by vzala syna?“ oponoval kulisák.
„Bude asi utajenej. Kdoví, jak to bylo.“
„Jo utajenej? Myslíš ten operní pěvec… Jak on se to jmenoval?“
„Blachut, myslím,“ vzpomínal první milovník.
„No ale ten chodil za její sestrou, ne?“
„Psst, jde sem!“
„Mám vás pozdravovat od maminky,“ sdělil stydlivě Dřevo. „Prý jestli si vzpomenete… Lída… tehdy v Křelovicích…“
Kulisák strnul.
Muzikantská Liduška!
Křelovice!
Dřevo!
DŘEVO???