DMD č. 4. pro 4. 4. 2016. Téma: Oděl se do oceli

Zatáhnout břicho. Zadržet dech. Sakra! Ten poslední knoflíček nedopne.
Zatrápení Moraváci! A měla to tušit, když ji Jitka pozvala na tajný výlet. Zapadlá ves v Bílých Karpatech, až na místě zjistila, že je v ohnisku hnutí odporu. Ilegálně uzené klobásky. Máslo. Sádlo! Bílá mouka. Pravá šlehačka. Cukr!
Zrcadlo jí sděluje neúprosnou pravdu – kyprá postava (výraz z knih na indexu). Vypadá jako ty dámy z obrazů, co je v galeriích zakrývají cedule „Fuj!!“.
Poslední šancí je korzet, ocelové kostice skřípou a skřípou.
Štíhlá jako proutek vychází na ulici a zastaví se jí srdce.
Tuková hlídka dneska kromě měření pasu i převažuje.

Dnes je speciální den. SH
Mám pro tebe překvapení. Chceš vědět jaké? SH
Když mi to prozradíš, nebude to překvapení. JW
Půjčil jsem si na večer speciální oděv. SH
Od Grega. SH
Mám se bát? JW

John odeslal sms a povzdechl si. Od eskapády se seznamkou mezi nimi panovalo citelné napětí, ovšem ani jeden z nich zatím neudělal první krok.
„Jsem doma,“ zavolal.
Žádná odpověď.
Prošel obývák, kuchyň, zbývala už jen ložnice. Opatrně otevřel dveře a strnul uprostřed pohybu.
Sherlock ležel na posteli a na sobě měl ocelová želízka. Pouze ocelová želízka.
Watson hlasitě polkl.
„Všechno nejlepší k narozeninám, Johne.“

Mám kamaráda policistu a občas něco vypráví. Není lepší prevence, než slyšet takové vyprávění od někoho, kdo to viděl na vlastní oči.
...
Nezapomenu na jednoho kluka. Mladý kluk, kolem 20, první auto, které si koupil sám. Měl radost a jel vyzkoušet kam až ručička tachometru dosáhne.
...
Rovná silnice, žádný provoz, ručička tachometru stoupala vzhůru, stejně jako vzrušení.
Ve stejné chvíli vyběhla z lesa srnka.
Typický příklad z autoškoly, neuhýbat, srazit ji, ale udělat to, je v danou chvíli těžké. A tak strhl volant stranou a zastavil se o strom.
...
Když jej našli, zbylo z něj jen tělo oděnné do oceli...

Boty, hnátnice, stehenní pláty.
Ze septonova hlasu ho bolela hlava. Rty vrabčáka, který ho oblékal, se pohybovaly v souladu s tím, co blábolil starý kněz.
Prošívanice, brnění.
Odplivl si. Bylo mu jedno, jestli vrabčáka trefí nebo ne.
Kyrys, poklopec, nárameníky.
Kvůli vedru a kadidlu bylo ve stanu dost dusno.
Chrániče do podpaží a nátepníky.
Vrabčák mu nedosáhl na hlavu, a tak mu přilbu pouze podal.
Septon konečně zmlkl.
Sandor si nasadil prostou přilbu.
"Je čas," oznámil herold.
Hruškou meče odhrnul stanový dílec a při zvuku trubek se zamračil.
Naproti stála obrovská postava s královskými praporci za zády.
Jeho velký bratr.

Rozmazlený fracek je to. Pořád jen dělá ramena, přesvědčený o vlastní jedinečnosti... Srdce má z oceli. A mozek nejspíš taky...
„Na co myslíš, Merline?“
„Na váš hnůj, pane,“ odpoví Merlin bez mrknutí.
Artuš se usadí na parapet a pozoruje sluhu při práci. Zřejmě dočista zapomněl odseknout něco rýpavého.
„Pane?“
„Kdyby ti někdo předepsal nevyhnutelný osud, který je ti odporný, smířil by ses s ním, nebo se marně pokoušel ho změnit?“
Merlin se zasměje.
„Král vám našel nevěstu?“
Kdyby Merlin vzhlédl od vidlí, zahlédl by v Artušově pohledu zoufalé, zranitelné ano. Ale neudělá to, a Artuš se zase schová za brnění.

Zdravím, jsem Superman a všichni mě určitě znáte.
Věřili byste, že je to už 78 let od doby, kdy jsem se tu objevil?
Ale nějakého důvodu jsem pořád mezi vámi oblíbený. Stejně se mě nezbavíte kvůli filmovým producentům, kteří se na mě snaží neustále vydělávat peníze.
Ale řekněte mi, kde přišli na ten pitomý název Muž z oceli? Copak jsem z ní snad oblečený anebo se do ní odívám? Jako kdyby nestačil ten směšný trikot, který mě nutí si oblékat a který se mi zařezává v... Nechtějte vědět kde. Batman se mi kvůli tomu směje. Jen počkej v příštím filmu!

Den za dnem tahal šrapnely z kluků, kteří se ještě měli schovávat mámě pod sukní nebo potají chodit do kina se svojí holkou a schovávat se pod sukni jí.
Uzdravil je a oni se vrátili na frontu.
Když ne, nakonec se domů dostali.
Navždy.
Kdyby měl dát všechnu tu ocel nebo olovo nebo bůh ví, z jakého kovu se granáty vyráběly, na jednu hromadu, postavil by z toho nový dům pro sebe i pro tátu.
A stejně to pořád slýchával. Snažil se tím utěšovat, když mu na první pomoci na olověnou helmu padaly sutiny.
Není to válka, jen policejní akce.

Truchlili a truchlili.
Do kovových platů mne oděli.
Pak mne deset metru pod zem pohřbili.
A jak u toho plakali!
Ten plac sílil, střídal jej vyděšený jekot,
Zvlášť když jsem se bránil, snažil se dostat ven o překot.
Zaháněli mě křižem, ale já mel stále stejnou žízeň.
Větvičky a kůly do mne bodali, česnekem by mě zahnali,
ale to se přece neděla. Nepoznáváš snad svého manžela?
A tak přes mé protesty, díru hlínou zanesli.
A snad jako hloupý žert, (ať je všechny spere čert),
tak ty všechny květiny byly rudě zbarveny.
Teď když jsem upírem, těžko se už dostanu ven.

Samuel Elánius se zamyslel. Bylo to jen několik dní, co odešel z hlídky, svlékl zbroj a navždy za sebou zavřel dveře strážnice. Už žádné pochůzky, žádné noční služby. I když... Teď tu byl ten zatracený Vetinariho dopis. A Karotka stále vyčkával u dveří.
Velitel městské hlídky. Šlechtický titul. Tohle ale přece nechtěl. Budou z něj chtít udělat šaška v krajkách a s límečkem. To by se jim na to mohl...
Jenže... hlídka. Jeho hlídka. A co se krajek týče... Elánius se v duchu usmál a odebral se do pokoje. Za čtvrt hodiny měl na sobě svůj oblíbený promáčknutý hrudní plát.

Rada sa prechádzala v záhradách pri veži. Ležala v tráve a kvety voňali. Niekedy spala pod holým nebom, niekedy u Ezuna v jeho domčeku.
Dnes spala, než sa ozval Ezunov výkrik. Stál vonku a jeho roztrasená ruka ukazovala na stĺpy dymu a postavy v diaľke. Stromy padali.
"Schovaj sa." povedala temne. Videla niečo podobné, ďaleko na východe. Nemohlo sa to stať, nie tu!
Vybehla do veže, schody brala po troch. Stála pred čarodejom.
"Pane, čo to má znamenať?" opýtala sa drzo.
"Neboj sa, Tiléviel. To len Isengard je konečne hoden svojho mena," povedal Saruman a poklepal si spokojne po bedrách.