DMD č. 9. pro 9. 4. 2016. Téma: Stopy korýšů

Rodinné sešlosti v Alqualondë byly spíše výjimkou. O to více si noldorští páni užívali hostinu.
„Co je tohle?“ ptal se Finrod.
„Chobotnice, můj pane.“
„Jsi čuně, bratříčku,“ ohrnula Galadriel nosík.
Maedhros kývl na Fingona a těkl očima k východu. Fëanor se nedíval, Fingolfin hovořil s Olwëm.
Fingon sbalil nejbližší podnos a nenápadně prchal za přítelem.
„Co to je?“ zeptal se Maedhros.
„Mám hlad,“ vysvětlil Fingon a začal ujídat mořské plody.
Něžných chvilek na pobřeží si ale příliš neužili.
„Je po vás sháňka!“ oznamoval přibíhající Celegorm.
„Jaks nás našel?“ podivil se jeho bratr.
„Coby,“ pohodil lovec hlavou. „Šel jsem po krevetách.“

„Nevěděl jsem, že taky někde bydlíš…“ Daniel se rozhlížel po Richardově dvacetimetrové garsonce a nevěřil svým očím. Docela to i vypadalo jako byt.
Richard se ušklíbl. „Já moc taky ne.“ Přitáhl si Dana blíž, ruce vklouzly pod košili. „Ale mám skvělej výklenek.“ Roh místnosti oddělený malou zdí byl prosvětlený velkými okny od podlahy až ke stromu a téměř polovinu obytné plochy bytu zabírala obrovská matrace.
Daniel pozvedl obočí, pak se sklonil a skousnul Richardovi ušní lalůček.
„Těším se na něj celý den! Ríšo…“
Richard mu v odpověď vášnivě zaryl nehty do zad. „Ale jenom tady…“
„… se necháš položit na záda.“

Rakové byli obávaná skupina. Jejich počet nikdy nepřevyšoval třicet mužů. I to stačilo. Zbývala vám jediná možnost, když si vaši vesnici vyhlédli za cíl. Utíkat a modlit se.
Modlitby byly většinou zbytečné. Nenechávali naživu nikoho, kdo by je mohl ohrozit. A to pro ně byl každý.
Stávalo se však, že jeden člověk z vesnice zázrakem přežil. Jinak by se o nich nevědělo.
To oni pak nosili jejich stopy vryté do zmučených duší.
To oni se v noci probouzeli z děsů plných potoků krve a smrtelných plamenů.
To oni meli tu smůlu ze přežili.
To on byl jedním z přeživších - Hora.

Z hlubin moře se vyvalila vlna teroru. Atomový výbuch. A vĕdci, geniální mozky, uvázli na pustém ostrově v soukolí osudu.
Mužný kapitán výpravy od dob vylodění stále postrádá dynamit. Půvabná bioložka Marta netuší, jak blízko byla během potápění své smrti. Nikdo z badatelů netušil, že TO, strašlivý výtvor radiace, už o nich ví a jenom čeká.
Útok přišel v noci. TO se nejdřív ozvalo v jejich hlavách, ovládalo totiž telepatii. Hlasem mrtvého vědce byli všichni vylákáni ven. Tam jim TO ukázalo, že umí používat dynamit. Jejich dynamit. Nástroj k zabíjení.
A pak TO konečně spatřili. Svou smrt. Zmutovaného gigantického kraba.

Evžen na zahradě štípal dříví. Bořek mu přišel pomáhat. Radka si hrála s Evženkou. Bylo báječné mít zas děti doma.
Evženka odklopila kámen a vyjekla odporem. Zírala na hemžení šedavých tvorečků. Zmateně brázdili měkkou hlínu na útěku před světlem.
„Neboj,“ zasmál se Evžen.
Vtom i jeho přepadl nečekaný, ničím neodůvodněný a nezvladatelný děs, zmrazující až do morku kostí.
Sáhla na mě smrt, blesklo Evženovi hlavou. Kdo první smrtí dotýkanému pohlédne do očí, ten prý jeho smrt přivádí. Evžen to považoval za pověru, ale proč zbytečně pokoušet osud.
Odvrátil se a zadíval se na ulici.
Setkal se s očima neznámé dívky.

Geralt poplácal Klepnu po hřbetě. Yennefer stála vedle své klisny připravena nasednout.
"No, jarle, snad tu příště pobudeme déle. Ale když královna volá..."
"Neomlouvej se. Jsem poslední, kdo by tě zdržoval, když tě potřebuje. Navíc bych se nerad dostal se Lvicí do křížku."
Jarl Geralta objal, Yennefer velice dvorně políbil ručku a pomohl jí do sedla.
"Kde je vlastně Marigold?" zeptala se čarodějka.
Geralt se zamračil.
"Určitě někde prohání holky."
"Už jsem tady!"
Udýchaný bard vláčel v ruce košík.
"Co to je?"
"Langusty na červeno."
Musel jet dvacet kroků za čarodějkou a co nestihl sníst do první zastávky, musel vyhodit.

"Seš si jistej, Kryťáku?"
"Ovšem, pane. Tenhle detektor jasně ukazuje stopy korýšů. A soudě podle velikosti těch úlomků schránek musí být obrovští."
"To si dám líbit! Už mě ty blafy lezly krkem. Těším se na humříka k večeři."
"Jenom abychom tou večeří nebyli my. Ty opravdu věříš všemu, co si ta plechová hlava strčí do tříselné zásuvky?"
"Nebojte se, pane Rimmere. I kdyby byl větší, co by nám mohl udělat humr?"
"Ne humr, korýš, ty tupá plechovko! Kdo ví, co to bude zač?"
***
Za zatáčkou potkali nádherný exemplář porcellio scaber maxima.
***
"Proč musím mít vždycky pravdu?"
"Drž hubu a zdrhej!"

Nikdo nechce být zařazen na západní břeh Andûny. Zásobování vázne, schází střelivo a lovit se tu dají leda koně, jejichž jezdci mají šípů habaděj. Vzhledem k plánovaným ztrátám sem posílají samou vykulenou mládež, kterou považují za postradatelnou.
A já je tím vším mám protáhnout.
Vyhladovělí skřeti rychle ztrácejí kondici a soustředění. Místo aby šlapali, seberou cosi ze země a začnou se dohadovat, co to je.
„Nějaká blbá rohirská ozdoba," hádá Châr.
„Šupina," oponuje Wriga, „ze spáru létající příšery."
Seberu jim věc z ruky a zaraduji se. U takové bahnité stoky jsem je nečekala.
„Tohle," zamávám svlečeným račím krunýřem, „je večeře."

Ahoj Čárli,
moh bys sem rychle přijet? U potoka v Zapovězenym lese sem vobjevil stopy několika raků. Velkejch i malejch.
Tvůj Hagri
Ahoj Hagride,
nepočkalo by to? V rezervaci se nám zrovna líhnou mláďata. Raci nikam neutečou.
Zdraví Charlie
PS: Čím jsi ten dopis psal?
Ahoj Čárli,
nevim, esli to počká. Aby třeba někam nevodletěli. Psal sem to na noutbůku vod Regi, protože sem někam založil svůj brk. Ale Regi se zlobila, že sem ty klapky s písmenkama posypal drobkama vod snídaně. Jeden velikej dokonce zapad pod písmeno "D". Ale už je to dobrý, brk sem zase našel.
Tvůj Hagrid

Návraty. Zpět. Ke křižovatkám, kdy.
Pravou, levou, prostřední. Vydal se jednou, která vyústila.
Vaře se v kotli, vzpomínal.
Ale kde první chyba, fatální omyl?
Rozpraskané rty. Chtěl je políbit, jizvy zacelit svými slinami.
Je hříchem povznesený, ješitný soucit?
Nejdete dohromady, děly růží nezastřené brýle přítele.
Je zločinem slepota?
Nesnáším omezení, pravila, když přespala u spolužáka.
Nebo hluchota?
Hluchý, slepý, pyšný?
Není teď?
Zajat v minulém, svou potencí dalšího vyčerpaném?
Ale poručte Rakovi.
Stopy korýšů nevymýtíš myšlenkou.
Kdo se ohlíží, není způsobilý, pravil plod dávného tudy, a ne tudy.
Spásná to idea nácků a estébáků!, oponoval.
To je z Bible, otče.