Scolares

Ondra vzhlédl od opravy slohových prací a se zájmem pozoroval Dana, jak s pečlivostí i pomalostí malého dítěte vykresluje na papír slova. Nepřestávala ho fascinovat Danova posedlost: nejdřív latina, díky za ni, potom řečtina, hebrejština, jako poslední arabština.
"Hotovo. Dopsal jsem to. Můj první arabský sloh! Tímhle tempem ale taky poslední..."
"O čem to je?"
Dan se pokrčil rameny. "Pojď se učit se mnou a uvidíš."
"To víme, jak dopadá... Co znamená to první slovo?"
Daniel se zarazil.
"Já ti zakážu pracovat do noci. Napráskám tě studentům. Zabavím ti kafe... To je poslední slovo, moje pointa."
"A co teda znamená?"

„Nevěděl jsem, že taky někde bydlíš…“ Daniel se rozhlížel po Richardově dvacetimetrové garsonce a nevěřil svým očím. Docela to i vypadalo jako byt.
Richard se ušklíbl. „Já moc taky ne.“ Přitáhl si Dana blíž, ruce vklouzly pod košili. „Ale mám skvělej výklenek.“ Roh místnosti oddělený malou zdí byl prosvětlený velkými okny od podlahy až ke stromu a téměř polovinu obytné plochy bytu zabírala obrovská matrace.
Daniel pozvedl obočí, pak se sklonil a skousnul Richardovi ušní lalůček.
„Těším se na něj celý den! Ríšo…“
Richard mu v odpověď vášnivě zaryl nehty do zad. „Ale jenom tady…“
„… se necháš položit na záda.“

Daniel se probudil celý rozlámaný. Hluboký nádech uvolňoval svaly a zároveň je bolestně připomínal. Třeštila mu hlava. Nevzpomínal si, kolik toho včera večer vypil, ale bylo toho hodně. Ondra dokončil, co alkohol začal. Vášnivé, ale tvrdé polibky, nesmlouvané ruce. Vytratila se veškerá jemnost, zůstala jenom touha, která nezmizela, a vztek a zklamání.
Druhá polovina postele se zhoupla.
„Dobré ráno…“
Ondra se neotočil. Ozvalo se jen nesrozumitelné zabručení.
Daniel si promnul oči. Sevřel se mu žaludek. Doufal, že mu Ondra do rána odpustí. Začínal chápat, že nebylo fér oznámit mu jako hotovu věc, že za týden jede na měsíc do Rakouska.

„Vy jste Daniel K---?“ Úředník zmateně otáčel Ondrovou občankou.
Ondru přemáhalo horko a třičtvrtěhodinové čekání ve frontě. „To je můj partner. Rodinní příslušníci přece mohou vyzvedávat doporučené zásilky…“
„To byste tu ale musel mít napsané jeho jméno.“
Ondra si tu, zase, připadal jako v Kocourkově. „To už na občankách není možné. Mám sem přijít s ověřenou kopií oddacího listu?“ Částečně chtěl znít nepříjemně.
„Pane, já vás chápu,“ pokračoval úředník klidně a potom se významně odmlčel. „Ale nevydávám doporučené zásilky nikomu.“
„Tak mi to vraťte. A řekněte mi, kde si můžu stěžovat na doručovatelku, která ani nezkouší zvonit, když jsme doma.“

Vzbudilo ho šustění, kroky, vrznutí dveří. Jen co mu došlo, že by měl zkontrolovat, co se děje, zase usnul. Ráno si nepamatoval nic. Vysoukal se z postele a s ještě slepenýma očima se došoural do kuchyně.
„Kde mám střechu?!“ Probudil se okamžitě. Doprostřed domku bylo odevšad vidět. Tmavě hnědé podlahy se již neskrývaly ve sladkém stínu, ale ozařovalo je silné ranní slunce.
„To se nesmí jíst?“ Daniel upíjel na pohovce čaj.
Ondra se chvíli nezmohl ani na slovo.
„To byl dárek pro Matýska. Co mu mám teď říct?“
Daniel se zatvářil provinile a pak se vítězoslavně usmál. „Že přišla vichřice?“

„Můžu mít otázku?“ Ondra se ptal nevinně, a přesto v Danielovi zatrnulo. Možná ty intimní hovory nebyly zas tak dobrý nápad. Zvědavě naslouchal všemu, co Ondra vyprávěl. Přestál šok, když mu došlo, co způsobil hned první večer. Ale když na oplátku mluvil o sobě, bojovala v něm touha vyklopit Ondrovi všechno a nebo radši vůbec nic.
Zpanikařil.
Bude chtít vědět detaily?
Co jsme spolu dělali?
Kde byl ten piercing?
Jak jsem se naučil–
„Uměl Richard zpívat?“
Danielovi trvalo, než mu došlo, na co se Ondra ptá.
„Neuměl…“
Odpovědí mu byl rozzářený úsměv a pobavená jiskra v očích. „Tak to jo…“

Ondra se zoufale zastavil před vchodem do obchodu. Rozhlédl se, jako by se snažil zjistit, kudy lze nejrychleji utéct. „Tam nevlezu.“
Daniel si povzdechl. „Pokud to nechceš dělat nasucho, budeš muset.“
Ondra se pouze zatvářil, spolkl jedovatou poznámku a vběhl dovnitř, div že nenarazil do otvírajících se dveří. Proběhl regály, nedíval se vlevo ani vpravo, a zastavil až před policemi, které hledali. Skepticky si prohlížel vystavené zboží.
„Rýžový nemají.“
Daniel doklusal za ním. „Tak vezmem… třeba olivový?“
„Hm.“
Daniel dvakrát zkontroloval všechny lahve. Nic. „Ty to musíš smažit dneska, že jo. V neděli večer nic jinýho než Billu otevřeného nenajdeš.“

Ondra seděl pohodlně opřený, sluchátka v uších, ruku pod bradou, nohy natažené. Sledoval střídající se zeď tunelu a stanic metra. Jen koutkem oka vnímal pohyb lidí okolo. Když k volnému sedadlu naproti zamířil jiný cestující, stáhl nohy na svoji polovinu a usmál se. Mladý muž se posadil a úsměv vděčně opětoval. Díval se při tom Ondrovi přímo do očí. Ondrovi se stáhlo hrdlo a rychle uhnul pohledem. Zavřel oči a usilovně se snažil soustředit na hudbu, která nerušeně hrála dál. Otevřel je až na další zastávce. Muž byl pryč. Jen Ondra měl v hlavě prázdno a v břiše hejno motýlů.

Zkušený detektiv se přibližoval obezřetně. Našlapoval měkce a pomalu. Ani parketa nezavrzala, a tahle kňučela i pod kocouřími tlapkami. Měl radost. Podezřelý č. 1 ho nezpozoroval. Otevřel si bloček a udělal čárku. Potom rychle kreslil, co viděl škvírou mezi dveřmi. Nohy na stole. Talíř na zemi. Chleba se šunkou u pusy. Neuměl ještě psát, ale tohle byl důkaz. To bude určitě šéfku zajímat. Velká šunková loupež. A drobky na koberci! Vyřešeno nejchytřejším detektivem v kraji! Roztřásl se nadšením. Nesměl se smát a dýchat nahlas.
„Co tam děláš, Matýsku?“
Málem se počůral leknutím. Daniel, podezřelý č. 2, stál přímo za ním.

„Jaký to tam bylo?“ vyptával se Daniel, jen co Ondra vstoupil do dveří.
„Šlo to. Aspoň viděli, jak jsem teď skvělej.“ Ondra se usmíval. Pak zvážněl. „Víš, co je ale zvláštní? Můžeš se stát v životě kýmkoliv, zažít cokoliv, ale jakmile jsi na srazu gymplu, dostaneš se do stejné pozice, jakou jsi měl ve třídě.“ Ondra objal sedícího Daniela kolem ramen.
„Hm?“ Daniel se zvědavě otočil.
„Zcela proti své vůli jsem si připadal jako blbec, který studoval něco, co je naprosto k ničemu. Zatvářili se, jako kdyby viděli ducha, a pak se Vašek zeptal: ‚A není ten jazyk už mrtvej?‘“