DMD č. 9. pro 9. 4. 2016. Téma: Stopy korýšů

Já jsem malý humr vařený,
zde klepítko moje s kořeny
zázvoru, čekanky, kurkumy,
kdo je velký gurmán, ten mi rozumí.
Chci, abys mě hýčkal v ústech svých.
Zachutnal ti luxus? Nejsem hřích.
Na mě nesmíš myslet v kostele,
olizuj se, tvař se vesele.
Na talíři úsměv s šalvějí,
nad omamnou vůní zasmějí
se milenci, láskou zmámení:
kdo mě ochutná, ten zkamení.
Dejte si však pozor, přátelé,
zítra netvařte se kysele.
Na poslední stranu napíšu
pozor dej, jsou ve mně stopy korýšů!
Zbývalo mu posledních třicet vteřin života. No, pomyslel si Belacqua, alespoň je to rychlá smrt, Bůh mu pomoz.
Nebyla.

Washington, 2076
„Hladina světových moří stále stoupá, pane prezidente.“
Zamračení. „Vždyť se nám podařilo snížit emise skleníkových plynů o šedesát procent!“
Tajemník krčí rameny. „Vědci se přou, co za tím může být…“
Atlantský oceán, téhož dne
„Pane,“ oslovuje malá kreveta tu největší ze všech, téměř dvoumetrovou. „Zdroj u severního Grónska je zapojen. Může být spuštěn do 24 hodin.“
Velká kreveta spokojeně bručí. „Antarktida?“ ptá se.
„Zdroje jsou umístěny, všech pět. Odpočítávání začne o půlnoci.“
Velká kreveta kýve, spokojeně se drbe na krunýři. Tak málo – jen tak málo chybí a celá Země bude jejich!
Benátky, o týden později
Už nejsou Benátky.

“Je dobře, že jdeš, budeme se dívat na Anděly”, oznámil táta. Sedl jsem si vedle něj a díval se na výkon kapely Slza. Když jsem se po chvilce rozhlédl, tak jsem zjistil, že to rodiče baví asi tak stejně jako mě. Tedy spíš nebaví.
“Tak jako, to je fakt dobrý. Táta se dívá na hokej na notebooku a mami, ty si tu čteš chleba. Já myslel, že se díváme na televizi”, táta se zasmál a zaklapl počítač.
“Jsou v tom aspoň ty korýši?” Zeptal jsem se ještě.
“Ne”, podívala se na mě máma přísně. Za chvíli se ale usmála taky.

Nikdo netušil, jak se to Portovi podařilo, ale o to se stejně nikdo nestaral. Již dříve pochopili, že hlavní je, že Porta dokáže najít kuře i na spáleném ruském venkově.
Právě to se stalo i tentokrát, kdy jim Porta servíroval s přehnanou elegancí několik kuřat, která předtím sám připravil. (Přičemž kupodivu nebyl zabit hladovým Drobečkem.)
"Pro tento krásný den, kdy nám ruští přátelé znovu nadělili osvěžujících mínus deset, jsem si připravil tato kuřata s ohnivými bramborami a opečeným ukrajinským zelím. Kuřata mohou obsahovat stopy korýšů," přednesl s hrdostí Porta.
"Stopy korýšů?" podivil se Sven.
"Ruská kuřata. Neřeš to a jez."

Elegantně jsem proklouzl mezi bavící se dvojicí a znovu ho zahlédl. Malý růžový korýš na něčím talíři.
Prvního jsem potkal asi před deseti minutami a od té doby jsem pátral po jejich zdroji.
Rozhlédl jsem se po sále. Probíhala tu slavnost k uzavření míru se sousedním královstvím a spatřil jsem další z těch mořských potvor. Kreveta se mi vysmívala malými očky, krunýř jí zrovna drtil jeden z členů delegace. V duchu ho stihlo mé prokletí.
Omluvným úsměvem jsem umlčel vojenského generála, který se mnou chtěl patrně zapříst hovor. Musel jsem spěchat, stop totiž rychle ubývalo a mně kručelo v břiše.

„Já jsem si ten kvíteček za čepici dal,“ zpíval principál. S dobrou náladou vyběhl schůdky do maringotky, otevřel dveře, vykročil a pokračoval: „…abych na svou panenku…“ nedozpíval.
Maringotkou se rozlehlo několik ran, sražený věšák lavinovitě šířil zhoubu po okolí.
Principál seděl na zemi, hlava mu brněla a pozadí vlhlo od jakéhosi marastu.
„Zatracený haranti! Co jste to tu prováděli!“
„My???“
Dveře maringotky se znovu otevřely. Principálka zírala na to nadělení s otevřenou pusou.
„Táto! Nestalo se ti nic? Já zkoušela z toho novýho mýdla s rakem dělat prací sliz… teda na prádlo funguje výborně, ale na podlahu se nehodí, koukám…“

„Jsi rozmazlená hvězda, Deuci!“
Deuce se prudce nadechl, aby zahnal silný nával naštvání, který mu na jazyk nosil tuny sprostých slov.
„Sklapni! Jen jsem alergický!“
„Na co, na inteligenci?“
A znovu ten příval neskutečné agrese, která prostupovala každým koutkem jeho těla. Spalující touha nakřičet na člena skupiny byla sice zvladatelná, ale už balancovala na prahu snesitelnosti.
„Jsou v tom stopy korýšů! Jsem na ně alergický!“
„A co by si princezna ještě nepřála? Co takhle červený koberec směřující ven z kapely?“
Tenhle nápad Deucovi vykouzlil úsměv na tváři. Odejít, mít vlastní kariéru, šatnu a hlavně jídlo, ze kterého by se nedusil.

Podle zablácených šlápot na prahu poznal, že je navštívil Karel Podzimek. Za cestičkou otisků stál proutěný koš s vlhkými raky. Vůbec mu to nepřišlo k chuti – ani raci, ani návštěvy souseda, který za Ivicou chodil nejradši, když měla muže v práci.
Dřel se v továrně a ta poběhlice doma ani vytřít nemohla.
Chtěl vrazit do kuchyně a udeřit na Ivicu, jaké to s Podzimkem bylo, jestli jí to ten šmejd dobře udělal, ale když spatřil, jak žena prolamuje račí ocas a špičkou ostrého nože umně a ještě zaživa vytahuje ze své němé oběti tenké střívko, veškerá bojovnost ho rázem přešla...

Lidský žaludek si zvykne na ledasco, myslela si naivně, když klopýtala na deseticentimetrových podpatcích po mohutném schodišti starého rodového sídla jejího nového snoubence. Šaty od nejlepších návrhářů se jí nepohodlně sunuly směrem vzhůru, spodní prádlo se nepříjemně zařezávalo do všech ženských křivek. V ruce svírala sklenku s drahým šampaňským.
Probudila se se strašlivým bolehlavem a žaludečními šťávami rozlezlými po celém horním patře. V krku jí pálilo a v hlavě tancoval nějaký hodně naštvaný trpaslík. Pohledem sklouzla na nevábnou hmotu zdobící hedvábnou látku toho, co bývalo jejím oděvem. Nedokázala to nikam zařadit, než našla jedno malé klepeto, následně ocásek… Proboha! Krevety!

Matka seděla ve svém křesle na terase a pozorovala pole. Vlny se přelévaly přes rozbořenou hráz. Měla nepřítomný pohled. Suzanne přemýšlela o sňatku s p. Jo. Alespoň by mohla odjet.
Matka se najednou rozběhla k hrázi a začala zpět vršit spadlé kameny. Její šílenství pravděpodobně dosáhlo vrcholu, pomyslela si, když na její příkaz znovu stavěli hráz a naposled osázeli to zatracené pole. Stejně všechno zase sežerou krabi.
Tu noc je matka vyhnala ven s koši. Krabi, jako obvykle, přišli zničit jejich živobytí.
Druhý den už nabízela Suzanne ve městě vynikající masové koule. Tehdy ještě nemusela říkat, že obsahují stopy korýšů.