(Ne)realita

Stojím na hřbitově u našeho rodinného urnového hrobu. V jeho hlubinách se ukrývají urny s popelem mých blízkých, na které mi už zbyly jen pouhé vzpomínky.
Vím, že nevstanou z popela jako bájný Fénix. Stejně jako jiní tvorové. Ani ti molové, s kterými v našem bytě donekonečna bojujeme, neožívají. Pouze se množí. Stejně jako moji předkové, kteří mi tak umožnili stát zde teď. A tím, že figurují v mých vzpomínkách, existují nadále takříkajíc virtuálně.
A mně nezbývá, než nadále žít tak, aby se moji blízcí v těch urnách nenatřásali. Což je pro ty zpopelněné jejich forma obracení se v hrobě.

Tson Žurd se rozhodl uspořádat párty.

Ecna Gora dorazila pozdě, vynutila si pozornost a všem vysvětlila, co všechno bylo třeba naplánovat jinak.

Oge přemýšlel, zda přijmout pozvání. Nakonec dorazil, ale pořád se předváděl.

Sum Sinoic Kefrep přišel přesně na čas a během večera nenápadně narovnával ubrusy na stolech a obrázky na zdech.

Všichni byli rádi, že dorazil Rom Uh, a shodli se, že bez něj by večírek za nic nestál.

Tsi Váz jen nenápadně nakukovala oknem.

Tsovil Ráž odešel brzy, prý nechtěl nechat manželku doma dlouho čekat.

A čtvrteční hrdina? Účastnil se celé akce - někde zábavu okořenil, jinde vysloveně zkazil.

Pozemšťané jsou vlastně celkem nudní. Jen málokdo nosí líčení, a když, je ho málo. Nikde nic expresivního, nic neláká, netančí a neřve. Samozřejmě, on tudy jen prochází... Jenže je taky umělec. Potřebuje jiskřit, svítit a třpytit se a inspirovat. Když u nich doma někdo stárne a ubývají mu síly, poznáte to tak, že mu postupně ubývají barvy, dokud nezůstane jen černá... A obyčejná černá hvězda, rozložená na části, je pak symbolem, že se loučíte. Už napořád.
Ziggy Stardust se nakloní k zrcadlu a přidá k barvám na čele další. Není to dokonalé, ani nemůže být.
Ale pozemšťany to strhne stoprocentně.

Záblesk, rána, a jsem zpátky v roce 2016.

Právě jsem se vrátil z Berlína. Nejlepší město na světě. A co se v Berlíně stane tam taky zůstane.
Mířím do kina. Popátý od premiéry jdu na Civil War. A u tý scény s vrtulníkem hyperventiluju. Pokaždý.
Bydlim v hipsta čtvrti a moje práce je vlastně dobře placená dovolená. O pár bloků dál bydlí bestie kámoška, která je v tom roce ještě normální a bezdětná. Couráme po demoškách a hádáme se s náckama od SPD. Korona je pivo a Putin jen takovej legrační debílek.

Jestli bych chtěl ten rok zpátky?

Si piš.

"Jaké to bylo"?
"Cos dělala?"
"Cos viděla?"
"Seznámila ses s někým"?
Překřikují jedna druhou. Chtějí vědět všechno!

"Holky, já potkala pravého Boha!" zasní se Agnes.

Dívky vzrušeně poposednou a očima jí visí na rtech.

"Měl takovou kouzelnou krabičku. Pořád ji hladil a ona zpívala jak pták. Předpověděl s ní počasí, zavolal plechový kočár, a taky mi s ní ukradl duši.

A nejlepší na tom bylo - " zarazí se a provinile se ušklíbne, "že NEMĚL VOUSY".

Její amišské kamarádky tiše závidí a těší se na své poprvé.

Agnes sáhne do kapsy a dotkne se Bible. Na první stránce je adresa na Boha.

Napohled se pacientův stav výrazně zlepšoval. Zůstával při vědomí, komunikoval. Co na tom, že ne vždycky to dávalo smysl. To koneckonců nebylo nic zvláštního. Dokonce projevil zájem o jídlo.
Když ovšem nečekaně popadl nejbližší předmět a zahryzl se do něj, naděje pohasla.
„Co budeme dělat, tohle se přece nemůže dostat na veřejnost,“ bědoval šéf protokolu, jakmile byla židle bezpečně mimo dosah.
„Heleďte, novináři nám můžou akorát...“ odsekl kancléř.
Mluvčí jenom úpěnlivě odříkával modlitby.
„Venku kolují stále divočejší zvěsti. Skoro tak hrozné jako… tohle.“
Nakonec nazítří mluvčí informoval veřejnost: Pacientovi se daří dobře, k obědu měl vinnou klobásu a meruňkové buchty.