DMD č. 19. pro 19. 4. 2016. Téma: Mnoho pohybu pro nic

Armádní skupiny Sever, Střed, Jih vyrazily za svým cílem.
Východní fronta čekala. Rusko bylo nečekaně napadeno.
Armády postupovaly velmi rychle a dobývaly území za územím.
Všichni věřili v konečné vítězství a bleskovou válku.
Nic nepředstavovali překážku. Rudá armáda byla rozprášena. Obyvatelstvo se vzdávalo.
Nic jim nemohlo zabránit v postupu.
Až na jednu věc. Ruskou zimu. S tím Hitler nepočítal. Jeho armády byly odraženy.
Celý wehrmacht ustupoval zpět do Německa a prohrával bitvu za bitvou.
Celá tahle ofenziva byla ve výsledném zúčtování k ničemu. Hitler ničeho nedosáhl, pouze zaplatil krutou daň. Miliony mrtvých, zraněných či bez domova.
Celé to bylo zbytečné.

Mezi žáky všech věkových kategorií jsou velice oblíbené slovní úlohy o pohybu.
Příklad v písemce zněl takto:
Z Brna do Ostravy vyjel kamion průměrnou rychlostí 30 km/h, současně s ním vyjel po stejné trase motocykl rychlostí 50 km/h. Motocykl dorazil do Ostravy o 2 hodiny dříve než kamion. Jak dlouhá je trasa, kterou ujeli?
Výběr odpovědí studentů nejmenované střední školy:
Z Brna do Ostravy je to asi 3 kilometry.
Je to 3 hodiny?
Postup nemám, řešil jsem to úvahou, doufám, že to uznáte. Ujeli 1500 km.
Nebila jsem, když se to bralo.
Úloha nemá řešení.
Někde ani chytrý telefon nepomůže.

Apokalypsa probíhala ku spokojenosti všech zúčastněných. Sedm nádob vylitých na svět, čtyři jezdci, roje kobylek, nějaká ta zjeveníčka, plameny... prostě všecko.
Tuto ukázkovou podívanou narušovali pouze dva neznámí vojíni, kteří každý večer za pomocí těch nejkomplikovanějších výmluv, triků a převleků (včetně falešných knírů) utekli své jednotce, uběhli nepředstavitelné množství kilometrů, aby se sešli přesně na poloviční cestě mezi znepřátelenými stranami.
Při následném výslechu bylo zaprotokolováno toto: „My nešpehovali... my hráli karty... a taky si povídali... sem tam něco popili...“
Pročež nadřízení na obou stranách okamžitě pochopili, že ti dva jsou součástí nějakého vyššího nevýslovného plánu, a pro jistotu je povýšili.

Na Nový rok,
předsevzetí chvatně píšeš,
že se mě zbavíš,
bohyni zdraví slibuješ.
V tělocvičně se dřeš a potíš,
jako nosorožec u toho funíš.
Proklínáš se za to,
že jsi jedlík nenažraný,
směji se marným snahám,
které mě nezahubí,
neb slabá vůle je tvé prokletí.
Vydržíš to,
měsíc někdy i tři,
pak dveře ledničky se zachvějí,
jak následuje nálet kobercový.
Všechno do sebe cpeš,
blahem se zalykáš,
šlehačka stéká po bradě,
kuřecí stehno fanaticky okusuješ,
zmrzlina v tobě mizí po galonech.
Tak co, drazí,
už víte o kom je toto básnické pojednání,
no přeci o nepříteli Vás všech
o sádle.

Bruce seděl před televizí. Dělal, že se netěší na následující pořad. Koukal se do časopisu a jen občas sledoval obrazovku.
O nějakých pár desítek kilometrů dál se Steve připravoval na stejný pořad. Akorát, že běžel ze zkoušky kapely, snažil se nepraštit s basovkou o dveře, nenašlapat mamince na koberec a rychle zapnout televizi, než to začne. Jenomže tam jen probíhaly šedé pruhy a zrněla.
“Proč? Mami?” Odběhl do kuchyně.
Mezitím Bruce dál seděl před televizí a čekal. Už byl docela nervózní, podíval se na hodinky. Televize zablikala a objevil se nápis: “Z důvodu výpadku, je následující pořad přesunut”.
“Cože?” Zařval.

Revoluce! Pryč s Willemem! Ať žije Belgické království!
Nakonec se jim to podařilo. Osamostatnili se. Vlámové a Valoni si stejně vždycky rozuměli víc.
Ale to se Nizozemcům nelíbilo. Valoni ať si zůstanou, ale jak je mohli zradit jejich bratři v jazyce? Mluví sice legračně, ale...
Willem I. si to nenechal líbit. Vytáhl do Belgie s vojskem. Takhle to nenechá!
Deset dní bojů. Belgičané se neubránili a Willemova armáda vítězoslavně vtrhla do Bruselu.
Král Leopold spěchal pro pomoc k Francouzům, kteří podpořili diplomatickou úmluvu o samostatnosti Belgie.
Willem musel ustoupit. Ale trvalo mu dlouho, než se smířil se zánikem starého Nizozemí.

“To nemůžeš myslet vážně!”
Tonyho protesty nepomohly. Steve tam dál stál a vypadal nezvykle samolibě.
“Potřebuješ trénovat soubojové techniky, Tony. Tvůj oblek vždycky nezachrání situaci.”
“Ale proč zrovna s ním?” ukázal Tony na třetí přítomnou osobu, muže v červeném obleku s malými růžky na hlavě.
“Kapitán Rogers mě o to požádal. Souhlasil jsem.”
“Co dostanu, když vyhraji? Musím přece mít nějakou motivaci.” Obrátil se Tony na Stevea. Steve se zamyslel a cosi Tonymu pošeptal. Matt zdvořile předstíral, že to neslyšel. Tonyho rozzářený úsměv hovořil za vše.
A já jsem doteď trénoval pro nic za nic, politoval se Matt v duchu.

Svítání zastihlo Sherlocka v Belgravii, převlečeného za popeláře. Dopoledne strávil hodinu ve studovně rukopisů Britské knihovny. Pak odjel kamsi vlakem a asi za tři hodiny byl zpátky. Poté jste jej mohli potkat jako běžce, který si zpytavým pohledem prohlíží veverky v parku svatého Jakuba.
Mycroft odložil noviny a pohlédl z okna Diogenova klubu. Spatřil tam Sherlocka, jak (převlečený za svědka Jehovova) právě dostavá přes hlavu Strážnou věží. Už dvě hodiny pršelo a byla pořádná zima.
„Kdyby se zeptali mne, řekl bych jim rovnou, že ten dokument uloupila první lordova žena,“ pomyslil si. „Ale pozorovat, jak bráška pracuje, je docela zábavné.“

Včera si tatínek oblékl sváteční šaty a pravil: „Co naplat, maminko, musíme mezi lidi, aby se neřeklo, že živnost upadá.“
S bráchou Láďou potom hráli piliár, všecky obehráli, zejména cukráře pana Svobodu, pročež tatínek objednal kořauku pro celou hospodu.
Dnes se probudil až odpoledne a hned po Kristýně žádal studený obklad. Potom vstal, jelikož musel nutně na dvůr. Načež zašel do kvelbu pro kyselou okurku a zpátky do kuchyně vyměnit studený obklad.
Pročež maminka pravila: „Vendo, Vendo, stálo ti to za to?“
A tatínek odpověděl: „Já to nechápu. Vždyť té jalovcové nebylo víc než kalíšek nebo dva, čili prakticky nic.“
***

Po příjezdu do městečka předložil Cimrman radním svůj návrh na pomník velkého rodáka. Byl stylizován do podoby obřího hnízda, které symbolicky vyjadřovalo jak básníka, tak jeho rodné město. Radní Kýhos, vášnivý nimrod, sice Cimrmana znechutil poznámkou, že sovy hnízda nestaví, a toto navíc vypadá jako čapí, ale starostův výkřik: „To teda vejrám,“ mu dodal energii. Takto posílen oběhal Cimrman všechny důležité občany a mecenáše, vybral pro pomník místo a vytvořil další skicy návrhu.
Místní obecenstvo však nepochopilo večerní divadelní vystoupení*, kočovná společnost Lipany i se svým principálem musela Pacov spěšně opustit, a tak má básník před zámkem zcela banální bustu.