DMD č. 9. pro 9. 4. 2017. Téma: Tak za kolik?

"Zvláštní, že se ptáte. Zrovinka vo tom špekuluju. Ne co se tejká celýho světa, to neví žádnej, ani Ježíš Kristus, poudal důstojnej pán, jenom Pán Bůh. Přemejšlim, kdy půjdu já pod kytky, a vy přídete a voptáte se. Náhoda, řeklo by se, ale Běla, to je pravnoučka, tomu řiká synchrcita. Vona je chytrá, študuje v Praze, ale stejně za mnou chodí. Řikává, dědo, ty seš studnice. No, koukejte, táhne mi na šestavosmdesátej, ale jsem ještě jura, každej den mě sem snacha doveze, abych prodával...
... jo vy chcete vědít, za kolik jsou ty špacírky? To ste měl, mladej pane, povědít hned!"

Každý máme svého doktora, zubaře, nebo třeba drogového dealera. Já si toho svého musím pochválit. Je spolehlivý, moc toho nenamluví a ani není moc drahý. Vždycky mám jistotu, že ho najdu na Hlavním nádraží. Stojí v koutě, na sobě má bledě modrou mikinu s kapucí, kterou si snaží zakrýt své bujné černé zacuchané vlasy připomínající brokolici a k tomu ladící fous.
Vždycky k němu přijdu, a on už se ptá:,,Tak kolik?" Já mu ukážu na prstech číslo a on mi podá určený počet pytlíčků. Já jen dodám jediná tři slušná slova:,,Tak za kolik?", ale už mu podávám peníze.

"Tak za kolik myslíš asi, že to dneska bude?"
Horáček se zlostně tvářil, tváře celé rudé.
S Pažoutem se domluvili vzájemně si píchnout,
učitelka mu však dala před hodinou dýchnout.
Že měl sirup bezinkový nechtěla mu uvěřit,
když ten přístroj zvládl záhy dvě promile naměřit.
Neměli to slavit předem, on to tak však nenechá,
Pažouta už z toho příště pro jistotu vynechá.
Když se jednou Šebestová věnovala Machovi,
sluchátko jim v parku zcizil a zalezl do křoví.
Možná už vás napadlo, jak to celé dopadlo.
Chtěl nového učitele, za hlavu se chytal,
když nastoupil Igor Hnízdo a on kouli schytal.

Za Smuténkou ráno, vodnatá a nafouklá, v objetí bublala.
Slepá stařena vzpomínala, soustřeď se, abys nic nezapomněl!, škobrtavě šišlala. Rodičům vypral, uklidil, navařil a uklidil. Batolili se po pokoji a stahovali ze stolu ubrus. Děti napomínaly, narůžověle vpíjel kaňky jejich hněvu. Odpoledne točil vodu vyschlým pijákům, krájel chléb vychrtlým žroutům a čtvercovým otvorem ve skle tiskl ruce vězňů. Večer se ženou, ženami, umyl záchody, vyfénoval vlasy, napekl cukroví. Pofoukal, vyslechl, nehty zastřihl. Bezdomovci nastlal ve svém pokoji.
Dnešní za kolik nepřineslo sub specie aeternitatis žádný vejvar, tři čtyři roky od každého, Smuténka vtiskla do dlaně pětiletku.
Zítra znovu, vina zavazuje.

„Už od časů Jiftácha Gileádského, syna nevěstky a božího bohatýra, jsme vyzýváni spíše se modlit Buď vůle Tvá než uzavírat dýly s Hospodinem. Vydej mi do rukou Amónovce, smlouval izraelský vojevůdce v předvečer rozhodujícího masakru, a já obětuji prvotinu, prvního, kdo mi vyjde vstříc, uvítat vítěze. Myslel na dobytek, nerozvážný, zvířata obývající přízemní stáje, na koho jiného narazí nejdřív, vraceje se při zemi? Ach, dcero nedočkavá, s bubínky tance nacvičilas, proč jen, proč tak nečekaně vítáš mě první?“
Poslání?, nesklání se, už od časů zkurvysyna Jiftácha je Bůh ukrutník…
Nebo prostě jen není obchodník? Běhna, jíž ptáš se za kolik?

„Kuře kilo za pětaštyřicet. No to je terno!“ Babička listuje letákem. „Hmmm, oplatky za šestnáct. Hladká mouka po sedmi korunách. To bysme měli vzít aspoň tři kila.“
„Pivo?“ zvedne děda oči od křížovky.
„Máslo za dvaatřicet, no nekup to. Co? Pivo? Jo, tady, Stříbrovar za štyři devadesát!“
„Stříbrovar bych nepil ani zadarmo,“ odfrkne děd.
Gusta všechno sleduje mlčky. Už to zná. Jeden leták v pondělí, druhý ve středu, třetí ve čtvrtek a v neděli chodí ten čtvrtý.
„Tak co?“ vítá penzisty vracející se z nákupu.
„Osm stovek,“ vrčí děda. „Copak toho tolik potřebujeme? Ale hlavně, že to bylo v akci!“

Každý má svou cenu, tak nač se potom trápit, stačí zvolit měnu a cestu kousek zkrátit. Pro Chárona, jak to bylo? Stačil pouhý penízek, se ženami je to horší, těm už nejmíň řetízek. Pro Jidáše bylo hračkou, přijmout třicet stříbrných, nepohrd nám chlapec kačkou, byť těch špatně míněných.
Bože - Jak ono to taky bývá? Že účel světí prostředky? Bohatý se chlípně dívá? Stačí přece odpustky. Kam se poděl mravní kredit, kam zmizela morálka? Na slunci je málo elit, což je dneska normálka. Kam že kráčí dnešní lidstvo, kam že kráčí masa? Dnes má každý svoje smilstvo, jsme to divná rasa..

Sešli se pod rouškou tmy, Čestislav venku dělal zeď. Neptal se, nač Karl potřebuje kněze, jen se staral, aby je nikdo neviděl. Kouzly. V této době nebylo bezpečné dávat se vidět v doprovodu božího služebníka
Starý kněz vypadal ve světle svíčky strhaně a zachmuřeně. Karl si neklidně žmoulal ruce v němé prosbě. Pánu Bohu lhát nechtěl, ale pravdu také říci nemohl.
"Němci?" zeptal se kněz a povzdechl si. Přikývnutí.
"Sebevražda?" Němé zavrtění hlavou a bolest v očích.
Kněz si ho změřil pohledem a kývnul. Neochotně.
"Na svatou půdu nemohou. To bychom neutajili, ne před nimi."
"V pořádku, velebný pane. Kolik?"

Vyslanec krále Filipa Makedonského rozrážel v čele své družiny vlny studentů jako příď galéry mořské vlny. Vlastně to není přesné - moře studentů se před ním se šuměním rozestupovalo.
Aristoteles musel příchod hostů zaregistrovat, ale nevzrušeně pokračoval ve výuce.
Vyslanec si nejistě odkašlal, pak se nadechl a zvolal: "Raduj se, Aristotele, Filip Veliký si tě vybral za vychovatele svého syna, chystej se na cestu!"
Studenti oněměli.
Aristoteles se odmlčel a zeptal se: "Čím mi zaplatí?"
"Král je štědrý, dá ti, oč si řekneš."
"Dobrá tedy. Jeho vojska před šesti lety srovnala se zemí mou rodnou Stageiru. Ať ji tedy znovu vystaví."

No, vesele… S obavami. Když byl pryč posledně, manželka s tchýní nechaly vyměnit všechen gotický nábytek za zlatý empírový.
Do prdele! V salónu stojí zlatý kolovrat.
"Krucinálfagot, co to stálo?!“
Stojí mi ty skvostné hrátky v posteli za to?
"Ale, vyklidily jsme s mámou komoru a vyměnily to za pár zbytečností. Nějaké náhradní díly…"
Stojí! Náhradní díly vem čert.
"Podívej, jak krásně přede."
Jen začala, celá zbledla – kolovrátek pozradil, zač skutečně prodán byl.
By si život ušetřila, krále k sexu přemluvila.
Konec špatný? Ale kdež!
Dornička v lese potkala švarného lesníka, na zámku však vášeň na lůžku nahradily věčné hádanice.