DMD č. 9. pro 9. 4. 2017. Téma: Tak za kolik?

"Není o tom pohádka," zeptá se Apolo, "jak dědeček měnil, až vyměnil?"
"Možná bych to moh´ otočit," sní před snídaní Sikar, "vyjde si s mrtvou žížalou a vrátí se s pytlem peněz..."
"Což mu jistě," ohradí se Thea, "nezaloží žádný poklad v nebi!"
"Pronominální numerale kolik, neřku-li za kolik je nejen v náboženství, ale i ve filosofii zcela zapovězeno!" doplní Linkva.
"Kolik párků si kdo dá?" křičí z kuchyně Taura.
"Já čtyři," hlásí Filcin, "za kolik se ptá buď nový zaměstnavatel, nebo... vlastně pak už nikdo."
"A co z toho udělat kolík?" navrhne Linkva.
"To si moc nepomůžeme," mračně otec.

„Za kolik?“ zeptal se mě divný chlápek.
„Cože? Neotravuj!“ křikla jsem na něj a šla dál.
Jednou oblíknu minisukni a už poslouchám nemravné návrhy.
Druhý den opět kalhoty ...
A zase: „Tak za kolik?“ opět se drze ptal.
„Promiňte, nejsem prostitutka.“ upozornila jsem ho taktně.
„Já ale nechci tělo, ale duši.“
„Co?“
„Jsem padlý anděl. Zaprodal jsem tu svou a jen jiná čistá duše mi může pomoci od věčného utrpení.“
„A proč ...?“
„Vyměnil jsem ji za bohatství a moc. Tak za kolik?“
„Já ale nechci bohatství.“
„Co chceš? Každý má svou cenu!“
„Nic nechci.“
„Prosím ...“
„Nic nechci, ... ale půlku ti daruji...“

"Za jak dlouho tam budeme?" zeptala se. Jeli za jeho královskými rodiči. Nebyl z toho zrovna nadšený.
"Já nevím."
"Jak dlouho už jsme na cestě?" chtěla vědět.
"Já nevím." Zdálo se, že vážně nemá tušení.
"Jak dlouho jedeme?!"
"Já NEVÍM!" Vážně ho už otravovala.
"A víš ty vůbec něco?"
"Ne!"
"Fajn!"
"Fajn!"
Takhle moc se pohádali...nu, bylo tomu už hodně dávno.
"Za jak dlouho tam budeme?" zkoušela to znovu.
Mlčel.
"Za několik hodin?" typovala. Třeba i odpoví.
"Ne," odsekl.
"Tak za několik minut?"
"Hmmm, hmm...," zabručel si pod vousy. Tedy, zabručel by si, kdyby nějaké měl.
"Tak za kolik?"

Nevím, kdy přišel. Najednou stál proti mně. Nevidím mu to tváře. Stojí proti slunci, světlo je najednou ostřejší, stojí na místě, kde kdysi rostl strom. Skrývá se pod pláštěm s kápí. Mistr šermíř to není.
„Otevřela jsi oči času. Není cesty zpět.“
Určitě se mi dívá do očí a vůbec nemrká.
„Můžu tě zachránit. Neuvidíš minulost. Neuslyšíš minulost.“
Je zima. Slova se sráží ve vzduchu. Přísahám, že i Slunce svítí méně.
„Za jakou cenu?“ promluvím. Hrdlo mám sevřené a nohy vrostlé do země. Jinak bych utíkala.
„Vezmu si tvé oči.“ Úsměv odhalí zářivě bílé špičaté zuby. „Vezmu si tvé uši.“

Ivan Sergejevič Makov se jako každé úterý po přednášce uchýlil do přítmí zapadlé hospůdky nedaleko Gogolevského bulváru, kam chodil na čerstvé pirohy a Voloďův silný čaj. Toho dne se však stalo něco neočekávaného.
„Máte tu volno?“ oslovil ho lámanou ruštinou neznámý cizinec. Nečekal na odpověď a sám se posadil.
„Ukrutná zemi v téhle zemi, he?“ oprašoval kabát.
„Já opravdu nevím…?“
„Já se nepředstavil…? Richards, Malcom T.,“ napřahoval tlapu přes stůl.
„Mám pro vás nabídku, profesore… Váš fúzní prototyp… Tuze zajímavá věc, ale jak bych to řekl, poněkud nedoceněná, he...? Nebojte… Korporace se o své lidi umí postarat. Máte sestru, že?“

Vzduch je nabitý ozónem a voda křišťálově čistá. Zlatica přes hladinu volá pomoc.
Dům je v rozvalinách. Aleksandr se prodírá troskami. Ruce má rozedřené do krve. Sinalou Princeznu najde mezi cákanci barvy. Na hrudi má dvě krvavé skvrny. Aleksandr klesne na kolena a v hlavě má prázdno.
Někdo přichází.
„To děvče to má za pár.“
„Buďte opatrní, je zřídlo.“
„On taky?“
„Možná.“
„Uzavřel dohodu s démony. Přísahal na vlastní živel. Porušil ji.“
„Páchne černou magií. Svažte i jeho.“
Někdo ho bere za ruce. Stahuje mu rukavice. Aleksandr sebou trhne. Kolem zápěstí se mu omotá řetěz, kolem krku další. Nebrání se.

Naposledy přísahal, že je to naposledy.
Ale svědomí mu nedovolí nechat ho tam. Povzdechl si a zaklepal na dveře Scotland Yardu.
"Vstupte." Vešel dovnitř a Sherlockovi, sedícímu na rozvrzané židli, věnoval smrtící pohled.
"Já se omlouvám, vy tu budete nový. John Watson." Policista mu nataženou ruku nestiskl. "Inspektor Lestrade tu není? Víte, pan Holmes mívá občas sklony k..." horečnatě přemýšlel, "neukázněnosti, ovšem je si vědom svých činů a není důvod ho zadržovat. On..."
"...se dopustil protiprávní činnosti jako každý jiný. Neuděluji výjimky jen proto, že pan detektiv je na to zvyklý."
Watson si povzdychl a vytáhl peněženku.
"Tak za kolik?"

První den se jen zpovzdálí dívali. Přišlo jim to ohromně vzrušující a připadali si velmi dospělí.
Další den se odvážili trochu blíž. Občas některý z nich utrousil poznámku, kterou považoval za vtipnou, ostatní se vděčně chechtali a všichni si připadali náramně chlapácky. Tohle povyražení jim vydrželo asi tak týden.
Jenže se z toho stávala rutina. Chtělo to něco víc.
Vymýšleli plány, hecovali se.
Až nakonec ten největší borec povstal a odvážně přešel silnici.
„Tak za kolik?“ oslovil drsně (jak se domníval) vnadnou děvu, která zblízka zas až tak vnadně nevypadala.
„Za pět minut půl desátý, chlapečku,“ odvětila ona vychlastaným hlasem.

„Zpátky, slečinko.“
Do obchodu se protlačil Vostrý s třemi strážníky. Oháněl se papíry: „Povolení k prohlídce. Jste zadrženi.“
Evžen využil zákrytu za Břetislavovými zády. Kniha bleskurychle zmizela v batohu.
Lišák prolétl mezi muži jako rezavá šmouha.
„Chyťte ho!“ zařval Vostrý.
Marně. Nikdo nedostihne liškomága, který za sebou zamete stopy.
Evžen se obrnil trpělivostí. Až bude čistý vzduch, zjistí, co potřebuje, a vrátí se.
V jednom má jasno. Takhle Vyšehrad běžně nepostupuje.
Vostrému nejde o spravedlnost, ale o knihu. Ať pracuje pro sebe či pro šedovlasého mága, za úplatek či z donucení, hraje na vlastní pěst.
Riskuje existenci.
Jde o hodně.

Stáli proti sobě, ale tentokrát nejen fyzicky, ale se vším všudy.
"Zdá se, že jsme v patové situaci," nadhodila a udělala úkrok stranou, aby vyrovnala váhu.
Plošina se srovnala.
Mlčel, nehýbal se a jen jeho přerývaný dech svědčil o tom, že žije.
Pak se ozval jeho hlas, tak strašně jiný:
"Přidej se ke mně."
"Cože?"
"Vždycky jsem věděl, že to v sobě máš. Mohla bys být velitelkou, admirálkou! Můžu ti dát, cokoliv si řekneš!"
Postoupil o krok dopředu a znovu plošinu rozkolísal.
Ustoupila a zavrtěla hlavou. Komunikátor na jejím zápěstí ohlásil přílet lodi.
Nameless dorazila.
"Já nejsem na prodej, Anakine."