DMD č. 9. pro 9. 4. 2017. Téma: Tak za kolik?

„Za chvíli je porada,“ připomněla Hermiona Tonksové, která stála před zrcadlem a sledovala, jak se jí v rychlém sledu mění barva i délka vlasů, tvar nosu, plnost rtů, hustota řas…
„Nestresuj, času dost. Potřebuju vybrat vhodný model pro Luciuse. Ty by ses taky měla upravit, ať má na co zírat.“
Hermiona si nenápadně povzdechla. S Tonksovou byla legrace, samozřejmě. Ale nebyli tu pro zábavu, měli úkol! Když se infantilně chovali Harry s Ronem, měla sklony je omlouvat tím, že jsou mladší než ona a že z toho vyrostou a zmoudří. Ale za kolik let dostane rozum Tonksová? Pokud vůbec někdy?

„Tak co, za kolik mě chtějí?“ ptala se dívka s úsměvem.
„Padesát zlatých, blázni. Měli by být nadšení, že si tě můžou vzít, ne za to chtít zaplatit,“ hudroval hrabě von Drichen.
„No, ale jak to tedy vypadá? Když by si tady Vladimír vzal kněžnu z Denu, tak by jsi měl peníze na mé věno, ne?“
„Sestřičko, co to slyším? Neříkej, že bys mě chtěla oženit s tou příšerou. Vždyť té ženské je alespoň padesát, ne?“ ohradil se její bratr.
„Padesát tři. Mladých dívek na vdávání je tu prostě málo.“
To ale netušili, že jedna taková dívka právě plánuje revoluci.

„Odmítnul jsem bojovat za tvého bratra. Neměl bys mě nenávidět?“
„Kdokoli se zdravým rozumem by odmítl.“
„I ty?“
„Dokud jsem měl dvě ruce, rozumu se mi nedostávalo…“ připustil Jaime. „To ale není podstatné. Tyrion je na útěku, Oberyn mrtvý a já potřebuji tvoji pomoc.“
„Pomoc?“ protáhl Bronn pobaveně.
„Služby,“ opravil se. „Samozřejmě zaplatím. Stejně jako za trénink s mečem.“
„Víc. Mnohem víc. Mezi trochou šermování při měsíčku a výpravou do Dorne je zatracený rozdíl.
„Kolik chceš?“
„Nechci peníze. Těch mám dost. Chci hrad a hezkou urozenou manželku. A slib, že jestli tu šílenost přežijeme, už mi vy Lannisteři dáte pokoj.“

„Těch šest útočníků vás pěkně zřídilo. Teď musíte hodně odpočívat,“ řekla sestřička a odešla.
Do nemocničního pokoje vstoupil vysoký muž.
„Čus brácho,“ pozdravil pacient nově příchozího.
„Tak za kolik?“ zeptal se rovnou.
„Vůbec nevím, o čem mluvíš.“
„Víš to moc dobře. Za kolik?“
„59,90,“ vyhrkl. „Chápeš to? Plato vajec za 59,90! Zbývalo tam poslední. Bylo to kdo s koho, já nebo ta babka. Nejdřív zaútočila holí, pak mě přejela vozejkem, a když jsem se pořád hejbal, tak na mě shodila regál.“
„Alespoň dostala, co chtěla.“
„Nedostala,“ zasmál se škodolibě. „Než jsem ztratil vědomí, tak jí sejmul nějaký děda s chodítkem.“

„Prý máte určité… zboží.“
Cecil se snažil předstírat klid, ale srdce mu tlouklo až v krku. Muž v kabátě přikývl a udal cenu.
„Tolik?“ vyjekl Cecil a hlas mu přeskočil do úplně jiné tóniny.
Další přikývnutí.
Podívali se s Earlem na sebe. Už nemohli couvnout. Ne, když všem naslibovali, že to seženou. Cecil s povzdechem zalovil v batohu. Dvanáct dolarů, mléčný zub a Earlova odborka za Kryptoornitologii.
S nákupem se zastavili až u Cecila doma.
Cecil se šeptem pomodlil za benevolenci Tajné policie a strhl z balíčku papír.
Usmál se.
Formování Hor Střední Ameriky.
S tímhle budou na party cool.

Než vyhledal věštce, postál v chrámu před sochou Athény a promluvil k ní jako k dobré přítelkyni. „Tolik se toho změnilo,“ svěřil se jí. „Vždycky jsem se rád vydával na moře. Byl to můj druhý domov, ale cestou sem jsem cítil znepokojení. Jako bych neměl opouštět svou mladou ženu a mžourající uzlíček u jejího prsu, své rodiče a lid. Jenže jsem se do toho zapletl, má paní. Jsem v tom až po uši.“
Dveře vnitřní svatyně se otevřely. „Přednes svůj dotaz,“ vyzval ho věštec.
„Chci vědět jediné. Pokud se vydám do války, kdy se z ní vrátím?“ zeptal se Odysseus.

Pokud lítáte v aerolince, nechcete vzrůšo. Chcete dělat práci, která vás baví. Hecovat se s kolegy, kdo se od Movemberu vydrží déle neholit. Zaučit pár nováčků. O víkendu grilovat na zahradě s rodinou. Chodit na pivo s podobnými nadšenci. Občas si zalítat v aeroklubu. Až půjdete do výslužby, generální se zeptá: „Tohle je kdo?“
Nechcete se brodit ledovou vodou a počítat cesťáky; být odvezeni do nemocnice, aby vás neobtěžovali novináři; nespavost, noční můry, flashbacky, zhubnout patnáct kilo, zestárnout o deset let a poslouchat, jak moderátor jalového televizního pořadu paroduje váš záznam rozhovorů v kokpitu.
Nechtěná sláva se však může hodit.

Doběhli ke klášteru. Doufali ve chvíli klidu na přemýšlení.
Zabušili na vrata. Bylo jim okamžitě otevřeno.
Vyděšeně couvli.
"Ne, to nemůže být možné," vydechl Vypravěč.
"Měli jsme pravdu. Kam jinam jste se mohli schovat," pronesl velitel s jizvou na krku. Salix s chlapcem se otočili.
Zjistili, že jsou obklíčeni.
"Proč jste se přidali na jeho stranu? Kolik vám nabídl?" ptal se překvapeně Vypravěč.
"Tady nešlo o peníze. Díky němu žijeme. Díky němu mám zpět hlavu," pronesl ledově.
"Ale to se ještě nestalo," odpověděl Vypravěč zapomínaje, že se časy prolínají.
"Možná pro vás. My si ale pamatujeme den, kdy nás sťali!"

Pepé měl bojovnost teriéra a houževnatost buldoka.
"Kamery nejedou. Bachaři neví, co se stalo. Řekneme, že jsme si udělali mejdan. Co budou moct udělat s náma všema? Lepší, než kdyby to padlo na jednoho."
"Na jednu, která to skutečně udělala," upřesnil Jared.
"Jo. Ale koukni na ni. Co kdyby byla tvoje dcera?"
"Není to moje dcera. Ani tvoje. Pepé, jsi tady dlouho. Co myslíš, že bychom za její krádež zaplatili my?"
"Mlátit nás nebudou. Pár tejdnů sníženejch přídělů. Víc odpracovanýho času."
Alex odvrátil oči od děvčete pod keřem.
Už teď dřeli od svítání do tmy.
Na hranici hladovění.
Každý den.

Máma ho opustila,
táta mu umřel,
byl tak jiný, osamělý mezi spolužáky.
Ze školy ho vyhodili a zlomili hůlku, aby ho potrestali za něco, co neudělal.
O tom, co opravdu udělal, se ani nezmínili, takže na to časem musel přijít sám.
A přišel.
Miloval všechno živé a platil za to.
Kolik?
To nebylo důležité. Jeho srdce všechno uneslo. Pochopilo. Chápalo lépe než jeho mozek.
Litoval něčeho?
Proč by to dělal. Všechno co přišlo, taky odešlo. Nakonec zůstalo jen to, co opravdu nechtěl ztratit.
Za kolik let se z chlapce stane chlap?
Není důležité, za kolik, pokud se jím doopravdy stane.