DMD č. 9. pro 9. 4. 2017. Téma: Tak za kolik?

Nové nejlepší koště na světě. Kulový blesk. Špičkový model.
Oliver Wood stál před Prvotřídními potřebami pro famfrpál a stejně jako zbytek davu si fascinovaně prohlížel vitrínu s Kulovým bleskem. To by tak bylo, kdyby měl celý tým tyhle košťata. Nebo alespoň Harry! Takové myšlenky se honily kapitánovi nebelvírského týmu hlavou v parném srpnu.
„Olivere? Chceš to koště rozbít tím, že na něj budeš pořád čučet?” ozvalo se mu najednou za hlavou. Když se otočil, tak uviděl – „Katie! Co ty tu děláš?”
„Coby, jdu si s tebou pokecat, co jiného.” odsekla se smíchem.
„Tak půjdem aspoň na zmrzlinu?”
„To by šlo.”

"No vážně, za babku. Ze dvou tisíc na šestnáct set. Uznej."... kámošky kozačky.
"Jenom dvacku." "Korun?" "Tisíc. Chápeš. Malorka před sezónou." ... dovolená našich známých.
"Sedm a půl měsíčně." "Fakt?" "No a ještě pojištění..." "A nafta a servisy a všechno, viď"... nový WV úspěšného známého. A v kůži prosím!
Je to dobré, když lidé najdou cenu, kterou jsou ochotni zaplatit.
Také platíme - hypotéku za náš domeček.
Jen to všechno okolo už máme trochu levnější.
Za pytel granulí a nějaké ty konzervičky a pamlsky čtyřnohého parťáka, naší fenu.
Za další konzervičky a granulky kočičí předení.
To žádná Malorka, kozačky ani WV nenahradí.

Kolik hlav dáš do banku, ty, draku? Jednu jsi ztratil pro princeznu, tak kolik jich obětuješ pro srdcovou královnu?
A kolik dáš životů ty, kocoure? Tu botu si nech na svlíkací poker.
A děde, tobě zbývá kolik vlasů na příhoz? Koukám, že ti oba dva vstaly hrůzou, jen co ses podíval do ruky, z toho asi nic nebude.
Sněhurko, to, že bydlíš s trpaslíky, ještě neznamená, že se o ně můžeš sázet…No dobře, když se na mě takhle usměješ, tak možná…
A ty, Popelko, přestaň pod stolem louskat ty oříšky a vytahovat z nich trumfy! Potřetí ti to už nevyjde!

Celý svět se sice řítil do záhuby, slunce jaksi zlověstně žhnulo a pomalu ho zakrývala radioaktivní mračna, ale korupce kvetla vesele dál. Když znuděný čert u pekelné brány zjistil, že Edvin ani jeho kolegové nemají papíry, típl cigáro a řekl si o úplatek.
„Nebojte, nějak se dohodneme,“ šklebil se úlisně a dost nevhodně pošilhával po Maeve, Irce krev a whiskey, „však mi něco nabídněte, protislužbičku, cigára, peníze nebo...“
„Kolik?“ přerušil ho pragmaticky Hans.
„Pět tisíc amerikánských dolarů na osobu.“ Tolik samozřejmě neměli, ale jako správní severští alkoholici si přinesli měnu univerzálnější.
„A co placatku finské vodky?“
Dostali i turistickou brožurku.

Domluvila a snad poprvé ve svém životě odvrátila pohled od svého posluchače. O co může slušná žena požádat přítele? Kde leží hranice důvěry?
Nevyřčené odmítnutí ji svíralo jako balvan. Jak dlouho ještě bude čekat na odpověď?
„Jste si jistá, že neexistuje jiná možnost? Jiný... přítel?“ zeptal se advokát Sternbach. Hlavou mu vířilo tisíce myšlenek. Udělal by pro ni...? Dokázal by...? Vždyť ještě nikdy...
„Nebudu vás přemlouvat. Chápu, že... Chápala bych, kdybyste hned běžel za mým mužem.“
„To bych vám nikdy neudělal.“
Pohlédla na něj s vděčností, kterou rezervovala pro málokoho.
„Pomohu vám.“
Za kolik vteřin se rozhodne o lidském životě...

Nestává se často, aby obyčejný gildovní vozka vezl Mezisvětím samotného Mistra Mandaly. Hjalmar Baldwyn sice seděl uvnitř jako každý jiný pasažér, ale Willi z něj stejně byl nervózní. Navíc i samotná Voda dnes divočila víc než obvykle. Některé patníky jako by mizely.
Dojeli ještě do Svítin, kde se k Vodě odjakživa přibližoval kruh Ohně tak moc, že docházívalo k průnikům. A tam se Willi ztratil.
„Zastav,“ poručil mistr Baldwyn.
Přisedl na kozlík a k Williho nezměrnému úžasu začal počítat jako podle nejzákladnější příručky: „Dva stíny vlevo, Bodam. Tři kameny vpravo, nyonský průjezd. Šestý..., sedmý..., osmý střídavý. Stůj. Otevřu bránu ven.“

Malý nebo velký? Buď je to rychlý nebo jistý. Bylo by fajn se někoho zeptat, ale svět se dělí na ty, co to zkusili a ty, co o tom kecali.
Já doufám, že patříš k těm druhým, ale bojím se to říct nahlas. Nikdy jeden druhého nedoženeme, avšak věřím, že i závod bez konce může mít smysl.
Protože nevidět cíl neznamená, že jsi se ztratila nebo špatně odbočila. Znamená to jen a jen to, že cíl není páska na konci trati, ale je to něco víc, třeba i to, co nikdy neuvidíš.
Tak za kolik mi ji, pane Cháron, vrátíte?

Vlnky narážely na boky malé loďky a oba veslaři museli zápolit s proudem. Mladý muž kontroloval druhý břeh, ale zdálo se, že je nikdo nepronásledoval. Když vystoupili, popadl onen vesla a strčil loďku zpět k vodě. Překvapenou dívku chytil za ruku a cosi jí šeptal. Zda to byla odměna či jen sladká slůvka ví jenom ona, pravda ovšem je, že se jeho paže nepustila a vrbovými proutky se s polonahým mládencem trmácela až do Kunratic. Nevěřila, že je králem, ale krásné šaty, které jí přichystal, ji nakonec přesvědčily.
Za svou pomoc nechtěla málo. Pod kamenným mostem vyrostly její nové lázně.

„Jestli máš kotvu,“ řekl jsem do ticha, „existuje protikouzlo, pokud spojíme všechny živly. Kolik máme asi času?“
„Zešílel jsi?“ zařval na mě Kamil, „když se to trochu zvrtne, ztratím rozum. Když se to nepovede, umřu. A když to dokážete, tak skončím na Boubíně. Pod kořeny.“
„Hlavně se teď lituj,“ ucedil táta.
„Nestačíte na to. Nedostudovaný mág, dvě slabé čarodějky, obyčejný a Kazach bez školy.“
„Na tom nezáleží," odsekl Talgat, „přijde na to, jak velkou částí našich duší jsme ochotni platit. Kolik toho pro tebe můžem obětovat. Zač nám stojíš.“
Z Lukavce se po větru nesl hlas zvonů. Byl Zelený čtvrtek.

Kruval v sobě skrýval mnohá tajemství. A střežil je tak úzkostlivě, že jen projít jeho branami stálo obrovské úsilí.
Promrzlá Hermiona seděla u krbu a hřála si prsty o pohár svařeného vína.
Ani její ledové dlaně však nestudily tolik jako pohled, kterým Severus probodával muže v ředitelském křesle.
„Nemohu vám dát to, pro co jste přišli. Lituji.“
„Nelitujete.“
„Když jsem školu přebíral, přísahal jsem, že dveře k téhle magii už neotevřu.“
„Dobrá. Tak na kolik si ceníte svou přísahu?“
„Tady nejde o peníze.“
„Nemluvím o penězích.“
„Potom se možná dohodneme.“
Hermiona na sobě ucítila jejich pohled. Strnula.
„Viktore? Severusi?“
„Hermiono?"