DMD č. 10. pro 10. 4. 2017. Téma: Zlé dvojče

„Měl jsem bratra,“ začal Poustevník, když Aarona zarazil na kraji vesnice. „Byli jsme si podobní jako vejce vejci, ani rodiče nás nedokázali rozeznat.
Jen když se něco přihodilo, pošla kráva, utopila se děvečka nebo uschla úroda, on nad tím plakal a trpěl, já měl radost. To bylo jediné, co nás odlišovalo.
A tak jsem se sem dostal. Jeden rok byl samé neštěstí, a zatímco já slavil, bratr scházel, až zármutkem pošel. A lidé za to vinili mě, protože jsem se radoval, a tak jsem z vesnice odešel.“
Poustevník se na Aarona zazubil. „Tady mi dali poustevnické roucho. Je to znamení.“

Seděly u počítače a konsternovaně hleděly na monitor. Rainbow Dash si pobrukovala romantickou melodii a Pinkie Pie přemáhala smích. Jí jediné se to netýkalo.
„Proč jsme tam takové... zlé?“ zeptala se opatrně Applejack.
Twilight Sparkle se podívala na Fluttershy, zčervenala a spustila výklad: „Je to Hrabě Monte Christo, tam ty postavy takové opravdu jsou, ale co s tím máme společného my, to nevím. Zeptáme se princezny Celestie.“
Princezna opravdu věděla víc. Ráda své oblíbené žačce a jejím kamarádkám osvětlila pojmy jako fanfikce, fanart, crossover i fúze jednoho fandomu do jiného.
Štěstí, že neobjevily pravidlo 34, pomyslela si princezna, když odcházely.

She took the classifieds newspaper off the rack barely glancing at it, scribbling an exfil request.
It was the right thing.
Her pen stopped as her subconsciousness deciphered one of the ads.
Na-Ailleag. Package inbound. Confirm. Secure.
She ran to the bathroom and retched, then flushed the request.
Getting out wasn't an option anymore.
"Well, fuck me..." she splashed water on her face.
"Actually, Sarmad must... if you want to keep our cover," her doppelganger shrugged at her from the mirror.
The good girl stayed locked in glass as she retouched her make-up and walked out with a new plan.

Cítíš Mě. Topíš se? Cítím Tě.
Je nemyslitelné vidět Tě prohrávat. Stačí natáhnout ruku.
První... chceme být prv...
Ne!
Vidím Tě. Chvěješ se. Vidíš Mě?
Budeme první. Díky Mně budeme vždycky první.
Ano!
Bolesti hlavy a kradmé pohledy druhých. Otcova povýšenost a nejlepší ohodnocení ve škole, v turnaji, všude. Košile bez záhybu a koupele v lhostejnosti. Malý absurdně velkým.
Už není, kým býval. Lidé se bojí.
Už není, kým býval? Proč se ho bojí?
Znám se, šeptal. - Neznáš.
Cítím se. - První nebo druhý?
Neexistuje Druhý! - Neexistuji druhý.
Jsme první...
Rudé oči, co už nejsou rudé. To žluté se křivě usmívá.

Kirk se jednou rozhodl přijít na hospitaci do Spockovy hodiny, když byl „za odměnu“ pověřen výukou kadetů.
Vklouzl do zadní řady a nasadil si na nos brýle, dárek od Kostry. Spock začal svůj výklad o zásadách bezpečnosti; Kirk věděl, že ho to ve skrytu otravuje.
Zarazilo ho ale, jak sveřepě Spock působil. Šikmá obočí se mu nad nosem sbíhala a působil tak zlověstně. Jako kdyby to byl někdo úplně cizí.
Zato když hodina skončila a večer se sešli v Kirkově kajutě a Spock vklouzl k němu pod bavlněné přikrývky, najednou celý zjihl a byl to zase ten starý logický Vulkánec.

Máte opravdu krasnou ženu!
Je vtipná!
Je chytrá!
ONA... JE... PROSTĚ... ÚŽASNÁ.
Všichni okolo mu chválí jeho ženu a on se tváří, že je velice potěšen. Musí se tvářit, musí se usmívat, musí. Protože kdyby ne, oni by poznali, jak děsivá je pravda.
Po každém takovém večírku, který díky ní vždy dopadne tak skvěle a přijdou noví klienti, se v jejich domě objeví druhá ONA. Ta úžasná zmizí v koupelně, kde se se smytými vrstvami make-upu objevuje zlé dvojče. Čekající na svou šťavnatou odměnu.
Pojď a vem si kus mé duše, úžasný démone. Stejně si za ní nic nejde koupit!

Rok od narození neteře se na Filipa ze zrcadla dívala jeho tvář, ale on měl pocit, že není jeho. Když na něj jednoho rána upřely pohled cizí oči, vyděsil se a utekl sám před sebou.
Útočiště hledal v cizokrajných zemích daleko od domova, kde se jednoho odpoledne skrýval v davu na návsi a naslouchal fantastickému vyprávění tamního blázna.
Druhý Filip, který zadusil svého o něco laskavějšího předchůdce, najednou ucítil, jak mu tajemná rostlina z legendy splétá trnitou korunu.
Po skončení představení přistoupil k muži a vložil muži do rukou tu nejsilnější hnací sílu ze všech; zlatou minci.
„Ukaž mi cestu.“

James strhl volant a vyhnul se na poslední chvíli pádu z příkrého srázu. Přitom si dobře všiml, že v protisměru jedoucí vůz, který se ho pokusil vytlačit ze silnice, řídila nádherná tmavovláska.
Na párty u guvernérovy dcery dorazil v dobrém rozmaru a dokonale upraven.
U stolku s nápoji spatřil krásku z odpoledního incidentu jak zavírá malou lahvičku.
„Nevím, co mne vyvádí z rovnováhy více, váš půvab, či vaše řidičské schopnosti.“
„To musela být Anastasia. Mé zlé dvojče.“
Kráska se k Jamesovi přivinula a vzápětí ucítil mezi žebry ústí zbraně.
„Nepřipadáte mi zrovna laskavost sama.“
„Já jsem ta zlejší,“ pousmála se.

„Když naše společná blastocysta rozdělila zárodečný materiál na dvě části, moje srdce plesalo radostí, budu mít bratra!“
„Ach ta patetičnost – žádný srdce jsi ještě neměl!“
„Já jsem měl dobrou vůli se s ním o všechno spravedlivě dělit, když nám byla do vínku dána společná placenta.“
„A teď uslyšíme, jak jsi chudáčku maličkej bleďoučkej hrozně usurpovanej.“
„A ne snad? Kdo mi pořád krade krev?!“
„A kdo mi ji furt cpe?! Copak nevidíš, že jsem z toho celej oteklej a fialovej?!“
„To jako fakt?“
„No fakt, že ti nic neberu, brácha. Problém musí bejt někde jinde.“
„Snad nemyslíš mámu?!“
„Kdepak, podezírám placentu.“

"Kdo jsi?"
"Jsem tvé zlé dvojče," usmála se na něj a podala mu ruku.
"To není možné! Dvojče nemám a kdyby, to zlé bych byl já."
"Jmenuji se Jackie, jsem ty, ale z alternativní dimenze."
"Napadá tě to samé, co mě?" nasadil nejsvůdnější úsměv.
"Možná," zapředla, jak se k ní pomalu nakláněl.
Vůbec nevěděl, jak se stalo, že najednou klečel na zemi a ruce měl spoutané za zády.
Pak z kabelky vytáhla něco, co na první pohled vypadalo jako policejní obušek.
"Smím to používat jen pro osobní použití, ale ty jsi já, takže je to v pořádku," mrkla na něj.