DMD č. 11. pro 11. 4. 2017. Téma: Mrtví můžou živí musí

Výslech byl hotový, ale přežil ho jen jeden. Druhého totiž Abeforth střelil trochu nešťastně a v noci zemřel.
Petr se Siriem se tak museli zbavit nepohodlné mrtvoly. Naložili tedy mrtvolu do kufru auta a zamířili k dokům.
V půli cesty ale Sirius auto zastavil u hospody.
"Pivo?" zeptal se Petra. Ten přikývl.
"Fajn, takže tři."
"Tři?" zeptal se Petr nechápavě.
"No jasně, jsme tu tři ne?" pokrčil Sirius rameny.
"Ale ten třetí je mrtvej!" vypískl Petr.
"To je, ale co kdyby měl žízeň? My žízeň máme, ale on má ten luxus, že si může vybrat," mrkl Sirius na blednoucího Petra.

Popelka, macecha a zlá sestra se vrací z nákupu a zjistí, že si doma zabouchly klíče.
V okně ve vikýři si načechrává peří bílá holubička.
Zlá sestra vykráká Popelku za vlasy, protože jí nepřipomněla, že si má klíče vzít.
Macecha si všimne bílé holubičky. Zase tahleta potvora. Skoro má podezření, že bílá holubička a Popelka spolu něco mají.
Ráda by po holubičce hodila první věc po ruce, ale zkusí to medově:
„Holubičko milá, podej klíček. Je na almárce!“
Popelka už svou nebožku matku dobře zná.
Když mrtvý může, ale nechce, musí živý.
Popelka se začne škrábat po jabloni k vikýři.

"Musíš jít." Zašeptal Martin a rozkašlal se, že se musel opřít o plot.
"Ne, dokážeme to spolu! Budeš v pořádku, přísahám." Naléhal Filip klečící v blátě. "Můžeš utéct."
Plachý s námahou zvedl hlavu, dlaní si zakrýval průstřel. "Já jsem mrtvej, mladej. Ty musíš odejít, rozumíš?" Slabě se pousmál a v tom dešti, se splihlými vlasy vypadal mnohem starší.
"Nenechám tě tu." Marvan prostrčil pletivem prsty, aby je mohl proplést s Martinovými.
"Necháš. Nechci umřít zbytečně." Plachý opřel o plot čelo.
"Miluju tě." Vtiskl mu na něj Marvan krátký polibek.
Nevěděl, zda mu po tvářích stekají slzy, nebo všudypřítomné kapky deště.

Prodíral se hustým porostem, hbitě se proplétal mezi hroby. Očima skenoval jeden po druhém. S čelovkou sám uprostřed tmy. Ticho ale nebylo. Zdálo se mu, že slyší spoustu slov. Létala kolem, některá hlasitě, jiná kurzívou prosvištěla a byla ta tam, aniž by je pochopil. Občas mezi slovy zaslechl soví volání. Nebál se, spěchal.
Byl plný naděje, odvahy, touhy, bolesti i zoufalství. To vše v něm pulsovalo naráz. Konečně! Na břečťanem porostlém náhrobku přečetl své jméno. „Tak tady...“ zašeptal do tmy a rázem všechna slova utichla, posedala si na větve, květiny a náhrobky kolem. S úlevou si prohlížel jejich jiskřící oči...

Mrtví můžou, živí musí,
tato myšlenka mě dusí.
Co já vím, co mrtví mohou,
když jsem dosud naživu,
třeba jednou v jiném světě
nevylezu z údivu.
Jenom mrtví o tom prd ví,
můj dědeček říkával,
opravdu však prd ví mrtví?
Nic bych za to nedával.
Živí, mrtví, všechno jedno,
každý lidská osobnost,
proto, živí, buďte slušní,
úcty není nikdy dost.
Mrtvý v našem světě může
jen strašit ze záhrobí,
i když na duchy nevěříš,
važ si každé osoby.
Úcta, pokora a láska
trvalé jsou hodnoty,
proto, lidé živí, volám:
buďte od té dobroty.
S úctou a navždycky
Chrudoš B. Štýřický.

"Tak co?! Jak to dopadlo?!"
"Jen klid Listy, nerozčiluj se," řekl Rimmer svým otravným tónem.
"Kryton provedl šetření a shledal, že tvé plíce jsou v pořádku."
Listra zalil pocit úlevy, ale moc dlouho mu nevydržel.
"Pak jsme, ale zjistili další věc. Slyšíš to syčení?"
"Jo...a?"
"Holly to analyzovala jako zvuk motoru těsně před výbuchem."
"Cože?!"
"Naštěstí se, ale ukázalo, že ty zvuky nedělá motor..."
Lister hlasitě vydechl.
"...ale protržená vzduchová nádrž."
Lister se při té zprávě málem udusil.
"No, vzduch Vám zbývá asi na dvacet minut, takže sbohem. Však víš, jak je to s dýcháním: Mrtví můžou, živí musí!"

„Stýskalo se mi,“ usmála se na něj. „Je skvělé, že jsme zase spolu.“
„To ano. Proč jsi nepřišla dřív? Snažil jsem se ti to vysvětlit.“
„To tedy ne. Vždyť on nás okrádal! A zabil mě! Zákeřně mě zabil! Přece jsem to tak nemohla nechat!“
„Určitě by si s ním poradili i bez tebe. Na tvém místě bych to nechal na živých.“
„Nemohla jsem ho nechat jen tak běžet. Víš jak to je. Živý může, mrtvý musí,“ pronesla s hlubokým přesvědčením.
Morris Livingstone se usmál. Smrt Maeve vůbec nezměnila. Nemělo smysl jí vykládat, že to její rčení je ve skutečnosti obráceně.

She cuddled to the source of warmth, only to startle awake. It took her a moment to remember and immediately she wished she wouldn't. She got up, picking her garments off the floor.
"You didn't sleep much," he sounded half asleep.
"I need my coffee. I'll get enough sleep when I'm dead," she replied her tone playful.
"That might not be true..." he said casually.
"What do you mean?"
"Come back here and I'll explain," he pulled her down to him. "But you're right, sleep is overrated..."
She has to keep the charade alive.
Especially if it gets him talking.

Když klečíme v lavicích, když šeptáme prosby o odpuštění, když děkujeme za maličkosti i velikosti, když doufáme v obroušení vzpomínek, když se na chvilku zastavíme. Jindy též. Přemýšlíme. Věříme, že až se na útesu roztříští ta naše bárka, nebudeme jen další čárka v notesu. Ale co budeme? Budeme znát všechno? Bude existovat čas, bude existovat směr? Uvidíme ty, kteří přijdou po nás a budou za nás prosit? Budeme mít vzpomínky?
I když se zastavíme, nestojíme. Jdeme dál. S každým díkem, s každou ztracenou myšlenkou, s každou obavou se posouváme. Ti, kteří odešli, jdou někam, nebo jsou? Nevíme. A stejně jdeme.

„Madam, nebylo by lepší odjet?“
Odpovědí je jen tvrdý odhodlaný pohled.
Nikdy není na škodu pomoci v první řadě sama sobě. Proč neposlat k otci pár beden s obrazy a starožitnostmi?
„Paní, fronta se blíží, snad by…“
„Mám utíkat? Nevěříš v konečné vítězství? Vážně se máme bát těch… Bolschewistischen Horden?“
Je klidná a dál řídí panství pevnou rukou. Oddaná Vůdcovým ideálům. Je však také realistka. Proč neposlat syna na návštěvu k dědečkovi?
Konečné vítězství nebude. Není pochyb. Musí odejít. Musí, ona ani její dcera nemají na výběr.
Klause vezme s sebou. Nic mu už nehrozí, ale přesto ho tady nenechá.