DMD č. 11. pro 11. 4. 2017. Téma: Mrtví můžou živí musí

Na pár místech se ještě odehrávaly šarvátky, samotná bitva však byla dobojována. Další z pevností Temného kultu padla.
Měli jsme zasáhnout daleko dřív. Proběhlo mi hlavou při pohledu na zombii, okusující lícní kost nějakého nebožáka.
Za mnou se ozvaly výmluvné, dávivé zvuky. Raději jsem myšlenkou přetnul magickou nit, která držela neživého pohromadě.
Otočil jsem se k bledé kněžce, která si rukávem otírala rty. „Je to zajímavý jev, kolegyně, čarodějové se již dlouho snaží dobrat toho, kde se v těchto zdivočelých produktech magie bere touha po potravě. Nic takového by pociťovat neměly.” Ušklíbl jsem se. „Zato já mám hlad jak ghúl.”

Rosamund rostla a Sherlock s Johnem se sžívali s rolemi otce a... druhého otce. Postupem času přicházeli na to, jak společně fungovat ke všestranné spokojenosti. Až na jednu drobnost, která se postupně rozrostla z rozměrů malé myšky, nenápadně cupitající okolo, do pověstného slona uprostřed místnosti.
"Tak už ho prostě zatáhni do postele."
John vytřeštil oči.
"Mary? Ale já myslel... totiž... už několik let tě nevídám..."
"Protože už mě nepotřebuješ. Potřebuješ skoncovat s tímhle přetvařováním a vlézt se Sherlockem do postele."
"Ale já přece... s tebou..."
"Věř mi, možná by to se mnou ještě šlo, ale už by to nebylo ono."

Simbaccova letka Magorů už měla něco za sebou, ale útok na vězeňskou loď třídy Lictor, to bylo trochu silné kafe. Musel je dvakrát ujistit, že informace o brzkém odletu její eskorty nepochází od agenta Sparkle, ale někoho spolehlivějšího, a ani pak se netvářili moc přesvědčeně.
[„Nebude to snadný, já vím, ale tak nejsme přece letka Srágor, no ne?“] nadhodil a chytli se.
„Jasný, trochu života do toho umírání!“ zahlásil Zalf, utíkal žhavit motory a ostatní ho následovali.
[„Jdete s námi taky?“] zeptal se v tu chvíli Simbacca drobného chomáčku modré mlhy v koutě.
„Musím?“ zeptala se mlha.
[„Můžete.“]
„Tak ne.“

O pár týdnů později se vypravili na procházku k schönbrunnskému paláci. Krása střídala nádheru. Závoj vlečku.
„Už jste přemýšleli o tom, jak to malé pojmenujete?“ zeptala se hraběnka, zavěšená do Alexandra.
„Chlapce by chtěli pojmenovat po mně,“ odvětil a proti vlastní nejlepší vůli se zapýřil. „Pro děvče snad Alžběta.“
Na okamžik ztuhla. Všiml si.
„Osobně neholduji pojmenovávání novorozeňat po mrtvých sourozencích. Ale jistě můžete argumentovat tím, že mrtví už jména nepotřebují.“
V doslechu byly jen okrasné keře a stromy. Přesto se hraběnčina slova nesla němou ozvěnou až k uším všech, kteří o ně stáli. O některých věcech se zkrátka nemlčí.

„Odtud se nedostaneš, chlapče,“ pokýval Postevník hlavou.
Proč by se odsud nedostal? Ptal se Aaron v duchu.
„Odsud můžou jen mrtví,“ odpověděl na jeho nevyřčenou otázku Poustevník. „Živí tu musí zůstat.“
„Tomu nerozumím,“ řekl Aaron a měl pocit, že konečně mluví s někým docela rozumným.
„Každý, kdo sem přijde, musí splnit úkol. Až ho splníš, dostaneš se domů.“
„Ale teď jste řekl, že odsud můžou jen mrtví...“
Aaron měl zlověstnou předtuchu.
„Tak, tak... živí tu musí zůstat... dokud nezemřou. Ale neboj se, nebude to dlouho trvat.“
Poustevník se usmál a s rukou kolem Aaronových ramen ho vedl zpět do vesnice.

Již z dálky jsem v šeřícím se večeru viděl pahorek; na něm kůl a kolo a pod ním postava. Všiml si mne brzy, věnoval mi dlouhý pohled, zkoumavý, káravý, vědoucí, vše dohromady a přitom v něm nebylo ani jedno.
Seděli jsme vedle sebe, dávní druhové, zhrzení milenci, sokové v lásce... nic z toho nezbylo. Jen dva poutníci, kteří nezamhouřili oka.
Oba jsme znali tu pověru. Poslední popravený nebude spát, dokud ho nenahradí další. Jeho poslední noc. Má první. Symbolické gesto. Alespoň jednou, než nás přemůže vyčerpání.
Ráno vstal brzy.
Zachraptěl jsem: "Valdemare."
Otočil se. "Hynku."
Jeho poslední pohled patřil lebce.

Můří vytrvalostní letci si po návratu bývalého trenéra připisují jeden úspěch za druhým.
„Co přijel z dovolené, je k nepoznání. Dřív na nás během tréninku jen pokřikoval ze země, kde chroustal bramborovou nať. Teď s námi létá – a zatraceně dobře.“
Letci však přiznávají, že podíl na zlepšení má i atmosféra strachu, kterou staronový trenér lišaj vytváří.
„Když se mu něco nelíbí, hvízdá na nás. Bez píšťalky. Děsivé, nemyslíte?“
Každý trénink prý navíc zahajuje slovy: „Mrtví do nebe mohou, vy musíte.“
Pak významně ukáže na svůj dres s obrysem lebky.
„Jestli tam nechcete, mohu vám pomoci. Ne nadarmo mi říkají smrtihlav.“

"Hej, Jamesi, kde to vázne?! Seš dva panáky pozadu! Pohni!"
James se zpoceným čelem opíral o studené kameny a marně přemýšlel, kam pošle další dávku krocana a brandy. A proč se hrad tak houpe. A proč nemá botu.
"Jamesi? To myslíš vážně? I Peter už toho do sebe dostal víc než ty! A Nick... no, Nick aspoň zpívá, když už nehraje s námi. Ale ty hraješ. Musíš hrát! Peter se Siriusem jsou pět kousků před námi. No táák!"
Houp... houpy houp... a je tu zas, krocan! Ještě, že je Lily na Vánoce doma. Lily... ta by věděla, kde nechal botu.

Max drags the dry, mummified corpse out of the sad ruins of a war rig, and up the sand dune towards me. He pauses for a few beats, catching his breath.
I pass him the canteen and he drinks briefly.
The corpse, now lying at his feet, offers me a forced smile.
“Robbed of dignity, even in death.”
Max gives me a disgruntled look, picking the dead body up again.
“I get it. For dead, dignity is an option. While we, the living, have to keep intact as much of it as possible.”
Max shrugs, unbothered. “He’ll make good kindling.”

Je vyhublá, jako všechny, které přivedou po pár letech nazpět. Snažím se vybavit si její číslo.
„Neokounět!" Přes záda 67TP8I přejede karabáč. „Přidávat!"
Navrátilkyně také dostala lopatu. Nezaboří ji ale do vozíku s rudou - ožene se jí po dozorci a shodí ho do pece.
Přibíhají další dozorci. Navrátilkyni zasáhnou tři biče naráz. A nepřestávají dopadat.
Dole v peci to zahučí.
Biče ustanou.
„Je po ní," řekne jeden a všichni tři se hledí ztratit.
My nemůžeme.
Jeskyni plní šlehy ohnivých důtek, zápach spáleniny a vzteklý řev.
67TP8I se přesto přes bolest usměje. „Myslím, že CÞW0G4 unikla."
CÞW0G4! Jak jsem mohla zapomenout?