DMD č. 11. pro 11. 4. 2017. Téma: Mrtví můžou živí musí

Havit byl pryč. Stačil jeden pohled a věděla, že její milý je jenom dalším divokým zvířetem s přelámanýma nohama, které už nikdy nevstane. Stále dýchal, ale divoká rostlina se přiživovala na jeho tepajícím srdci. Tak je proklála šípem.
Když Talia ucítila, jak se jí něco omotává kolem kotníku, dovolila se přistoupit blíž a pohladit Havita po tváři. Pak se rozhodla jej následovat.
Zatímco krvácela, hlavou jí probleskla myšlenka, že možná neumírají naposledy. Že skutečně možná zemřou až tehdy, když se z myslí ostatních vytratí poslední vzpomínky na ně. Na rozdíl od jejich první smrti to však nebylo v její moci.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si na ten úrad nešiel, čo nám z neho boli obálky poslali.
- Myslíš tie tri? Jednu tebe, jednu mne a tretiu Paľovi?
- Veruže tie myslím. Tam, kde píšu, že dane by sme mali zaplatiť.
- Starý môj, a ako ich Paľo bude platiť, keď už je dobrých dvadsať rokov na onom svete?
- Nijak, Pištík môj. To len my zaplatiť musíme. A buďme radi, že aspoň zaňho nie.
- Veľký huncút, tento Paľo, takto s úradom vybabrať. To by sme aj my mohli.

Zatímco Edvin u Satana vyjednával odložení apokalypsy, na zbytcích Internetu to vřelo ještě víc než v atomovkami roztavených městech.
„Jasný rasismus,“ soudila youtuberka, která se genderově identifikovala jako bezpohlavní vektor, a zástupy reakčních profilovek s ní souhlasily, „vždyť v armádě einherjů není jediný afroseveřan!“
„Blaničtí rytíři zase mají ve svých řadách jen pouhé procento žen!“ stěžovala si předsedkyně Strany reformovaných feministek.
„A jak to,“ podivovali se sborově čtenáři Novinek, „že mrtví můžou využít dopravu hrazenou bohy, kdežto živí křesťané musí k Armageddonu dojet na vlastní náklady?“
I Bůh si v tu chvíli říkal, jestli má cenu za ty idioty bojovat.

Jako už po několikáté stála před branami hřbitova a hleděla dovnitř. Věděla, že by měla vejít, že musí, nejen kvůli ní, ale i kvůli sobě, ale přesto tam jen stála, nohy vzrostlé do země. Jakoby někdo držel její žaludek a tahal ji zaň skrze bránu dovnitř, ale nohy měl na starosti někdo jiný.
Mrtví vejít můžou, mrtví uvnitř, ti kteří zabili, ti kteří ztratili, ti kteří přijali. Ti živí chodí za branami a vypráví si historky o dlouhých cestách, ze kterých však není návratu.
Jsou mrtví ti mrtví nebo ti živí? Ti kdo přijali nebo ti, kteří nenechali plamen vyhasnout?

Občas chci nadávat na život
Blbec, trápí mě stále víc
Jindy zas směju se s radostí
Směju se z plných plic
Nutí mě platit za chyby
Láme mi ruce i srdce, zas a zas
Možná čeká, že poučím se
Až uplyne nějaký ten čas
Ale ten, kdo žije,
musí platit.
Mrtví si můžou vybírat,
ale my jsme otroky svých životů, snů a přání.
A já chci žít.
Chci padat,
protože bez pádu nemůžu vzlétnout.
Chci prohrávat,
protože bez prohry nemůžu vyhrát.
A chci být zkoušená,
protože zkoušky mi život dal, abych byla lepší.
A já se chci zlepšovat.
Chci žít.

Pohřeb. Poslední místo kde se pozůstalí a zemřelý setkají tváří v tvář. Ti co zůstali se před pohřbem připravují. Oblečou si své černé šaty, upraví sí vlasy, setřou slzy a nechají je opět téct. Musí vypadat dobře. Myslí si, že to dělají pro toho v rakvi, ale on je neuvidí. Neuvidí napudrované tváře, namalované rty. Ale oni uvidí jeho. Jeho tvář strhanou nemocí. Poškozenou nehodou. Bezbarvou, bezcitou tvář. Ale někteří to tak nechtějí. Chtějí vypadat dobbře i po smrti. A proto platí nám. Balzamovačům. Za vzpomínku pro jejich rodinu. Za nádhernou a bezchybnou tvář. Oni můžou. 6iví dobře vypadat musí.

“I don’t want to share you with anybody,” Baz sighed. “Especially not with my family.”
Even though the Pitches were not happy about his choice of partner they wanted to have him back for the holidays, so they invited them both.
“I don’t want your family to hate me,” answered Simon, then corrected himself: “Not more than they already do.”
“But why do I even have to go to my family’s house for holidays? I’m dead, I should have some kind of a permit to do whatever the hell I want!”
Simon smiled. Kissed him. The decision has been made.

Zlatavá tekutina prolétla... čímsi, tělem, nebo jak tomu měl říkat, a rozlila se po podlaze.
„Dobrý, co?“ vykřikl kostlivec.
„Teď ty,“ přisunul Viktorovi mrtvý Bonaparte rundu, zatímco si šavlí rovnal nakřivo posazený klobouk.
„Nezapomeňte něco přikousnout, už se to nese!" zvolal hostinský.
„Já myslel," šeptal mladík, přičemž si bedlivě prohlížel nahnilou švestku, „že mrtví jsou... no, že mrtví nejedí. A neslaví,“ dodal zmateně.
„Proč by nemohli? Člověk jí, aby se udržel naživu, ale především mu chutná a smrt neznamená, že ho ta chuť opouští,“ odvětila Emily.
Její nechápavý úsměv ho odzbrojil.
„A do druhý nožky!“ ozvalo se burácivě za nimi.

Když poprvé balzamovali jejich těla, jednalo se o něco mimořádného. O privilegium. Výsadu vyvolených. Jen ti nejbohatší mrtví mohli být vydáni do rukou balzamovačů, kteří je zbavili orgánů a naplnili vonnými oleji s bylinami. Jak moc na tom však zemřelým záleželo?
Dnes je povinností ženy dostatečně o sebe pečovat. Každá moderní žena musí mít speciální soupravu mastí, krémů a olejíčků a pravidelně je aplikovat - proti vráskám, akné, či jen proto, aby vypadala sexy a svěží. Půvabná žena se prostě bez nějakých těch krášidel neobejde.
Kdo tento fakt odmítá, je sto let za opicemi. Zbývá naděje, že ho módní policie srovná...

Ta místa už zůstanou navždy změněná.
Nekonečné boje s tolika oběťmi se do nich vtiskly.
V krajině zjizvené krutými ranami stojí veliká budova, zevnitř celá popsaná jmény. Ukrývá nespočet kostí, které k nim snad patří.
Přístřeší nad zákopem, který se zavřel živým nad hlavou a proměnil se v hrob.
Pole zalévaná krví, která rodila místo obilí rudé květy. Makový kvítek se stal symbolem Pikardie.
Dlouhé řady bílých křížů na tolika místech.
Mrtví mohou připomínat tragické události.
Ale živí? Ti musí.
Musí připomínat, jak skončily životy jiných, čeho jsou lidé schopni.
Alespoň krátce. Alespoň někdy
Mrtvým na památku. Živým pro výstrahu.